log – Barrowmaze #9

9. výprava, 6. června

Naše družina se rozhodla, že než aby se namáhali, radši prodají lokaci minule objevené místnosti plné stříbrné výzdoby početnější partě Žlutého Henryho, se kterým už mají docela dobrý vztah. Domluvili se na pětině výnosu. Vydali se tedy do mohylovišť ve všech loďkách, které ve Lhotě plavou, sestoupili „hlavním vchodem“ u Nergalova obelisku, a dovedli Henryho chlapy přes místnost, ve které minule ztratili šedý hlen (19), k té stříbřené (24). Po cestě si všimli, že dveře směrem na východ, které minule zatloukli hřeby (18), někdo opět odblokoval.

Tam se oddělili a šli tajnou chodbou ke svatyni Zeleného muže (19.C). Kouzelník se pokusil zopakovat modlitbu a oběť jako minule, avšak tentokrát mu tajemný bůh krom požehnání seslal také vnuknutí: kdesi na sever odtud je jakési nepřirozené zlo, které je třeba zničit – z původního plánu vydat se jižním směrem rázem schází, protože kouzelník nezvládá odolat božskému rozkazu. Aspoň, že opět získal možnost vycítit nemrtvé.

Prvně se rozhodli vyrazit odbočkou kousek od velké komnaty s pobořenými sloupy (62) – ta ale za rohem skončila slepým koncem s pohřebními výklenky, které už ale někdo vybrakoval (61). Zkusili tedy další ne zcela prozkoumanou odbočku (11). Kouzelník díky požehnání Zeleného muže vytušil, že stín v třetí kobce stále číhá, a cítil také další čtyři uzly temnoty v zazděné místnosti na konci chodby (12). Lupič zde už pár týdnů tomu nakoukl přes škvíru a viděl čtyři kostry válečníků. Řekli si ale, že když budou dostatečně rychlí, tak se třeba stihnou stínu opět vyhnout. Bohužel se ukázalo, že dveře jsou zamčené, a zrezlý zámek odolával lupiči tak dlouho, až mu jeho družiníci museli nervózně zaklepat na rameno a ukázat na konec chodby – kde se očividně začaly blížit temné, mrazivé stíny, a to celkem pět takových.

Družníci s hrůzou rychle vzpomínali, jak se jim kdy podařilo nad stíny vyhrát, a pak se rozběhli do svatyně boha slunce Solise (77.A). Naštěstí se k ní dostali bez překážek, a stihli zde rychle nasypat do obětní misky 50 zlaťáků a poprosit o požehnání svých zbraní – které jim bylo Solisem dáno. Bojovník se pak ještě rozhodl vyzkoušet, zda by se nyní nedokázal přesvědčit čtyři kostlivce, kteří za tajnými dveřmi hlídají Solisovu pokladnici, že mu mají v souboji pomoci, ale jen mu opět němě zastoupili cestu a začali zvedat kopí. Zase tedy vycouval, a v ten moment již teplota v místnosti začala rychle klesat a ve dveřích nešlo vidět nic než stín. Družníci se hrdinně pustili do boje – a se Solisovým požehnáním stíny ve svatyni udolali.

Kouzelník s vypětím sil přesvědčil sám sebe, že není potřeba následovat boží úkol až příliš slepě, a že není třeba se hnát přímo nejkratší cestou na sever, a proto se družina vrátila zpět ke vchodu do pohřební komnaty stínových válečníků, prorazila zazděné dveře a získala tak, krom menší hromádky zlaťáků, také překvapivě zachovalou černou brigadinu zdobenou hadími motivy a černý štít s emblémem černého draka.

S tímto se opět vydali zpět chodbou, kterou už tento den prošli čtyřikrát, skrz sál s poničeným sloupořadím (62), a za ním se rozhodli nahlédnout do dveří, které už na svých výpravách minuli už alespoň tucetkrát (65). Dostali se jimi do místnosti, která očividně sloužila jako chrám, a naproti vchodu na ně zpoza oltáře shlížela veliká socha kostlivce vyvedená z černého mramoru – očividně zpodobnění boha smrti Nergala. Zavčas si všimli, že před oltářem je zamaskované propadlo, a když jej začali blíže zkoumat, zjistili, že se z něj ozývají jakési zvuky. Otevřeli jej a našli na jeho dně zesláblého trpaslíka – jeho kumpáni jej zde nechali, když se na ně vrhla přesila nemrtvých. Pomohli mu tedy ven, otestovali si svěcenou vodou, že není žádný proradný přízrak, a dohodli se s ním, že za záchranu života vstoupí do jejich služeb, dokud nezachrání život zase někomu na oplátku.

Než se ale se zachráněncem vydali na povrch, kouzelník ještě nakradl cennosti vyskládané na oltáři (očividně jako obětiny) a pak se pokusil bouracím kladivem urazit černé soše hlavu – leč udělal si jen vryp na kladivu. Válečník se rozhodl, že aspoň soše počůrá kotníky a pak jí ještě namaloval křídou namočenou ve svěcené vodě znak boha Slunce Solise na hrudník. Když to viděla jeptiška, řekla si, že se nemůže nechat zahanbit a zkusila sochu rozbít trpasličím kladivem, které na sobě má stříbrné runy proti nemrtvým – a to už zřejmě překročilo meze. Kladivo se zvoněním odskočilo a v ten moment zhasly družině najednou všechna světla, a i když se je pokoušeli znovu zapálit, neuviděli ani jiskřičku. Kouzelník k tomu díky požehnání Zeleného muže viděl, že se k nim stahuje další nesvatá temnota.

Za pomoci jeptiščiných modliteb, Solisova požehnání, které stále ještě ulpívalo na některých zbraních, a kouzelníkova amuletu, který mu darovala Ropuší bába, se jim povedlo vykřesat dostatek světla aspoň k tomu, aby se mohli dostat pryč z místnosti – prokletá temnota je však následovala. Rozběhli se směrem na sever, doufajíce, že se dostanou ke schodišti do mohyly, ve které ležel zlatý meč Brnimar, cestu jim ale zastoupilo několik kostlivců, postupujících v hávu tmy. Povedlo se jim ale skrz ně – byť bylo citelné, že jim jakási nesvatá síla propůjčuje nebývalou sílu – probojovat i se zesláblým trpaslíkem dřív, než je z druhé strany dostihlo několik rychle se pohybujících a hladových mrtvol, a dokázali jim na poslední chvíli zabouchnout dveře a dostat se zpět na denní světlo.

Když se dostali zpět do Lhoty a oddychli si, že z toho nakonec vyvázli bez větších následků, kouzelník začal přepočítávat, co všechno ukradl na Nergalově oltáři – a při počítání usnul tak tvrdým spánkem, že se jeho společníci chvíli báli, že ani nedýchá. Jeptiška se jej pokusila donést do Yggovy kaple, zda by mu tam nepomohli, ale kněz nevypadal, že si s tím bude vědět rady. Pomohl ale nakonec trpaslík, kterého zachránili – ukázalo se, že je sám klerikem trpasličího boha výhně, a ten dokázal nejprve kouzelníka donutit k pohybu, a následně několikadenní rekonvalescenční kůrou, spočívající v posvátné těžké lopotě s vyhloubením sklepa pro vesnického kováře, jej nakonec přivedl i zpět ke smyslům.

Ostatní mezitím hloubali, co s prokletým pokladem. Zanesli jej za místním mágem, ten jim ale řekl, že ho nějaké zlato vůbec nezajímá, a že kletba je nudná. Problém přitom byl nejen, že nevěděli, kolik toho zlata vlastně je a zda je tedy někdo při odkoupení neoškube, ale také že není jasné, zda kletba padne jen na samotné zloděje, nebo na kohokoli, kdo zlato počítá. Lupič se tedy rozhodl, že část pokladu zanese štolbovi – tajnému zvědovi temného kultu Orkuse – že chce přispět, aby se zavděčil velmistrovi. To štolba samozřejmě neodmítl, a nabral si z pytle nejspíše docela značné bohatství (lupič se musel ze všech sil přemáhat, aby na to nemyslel). Když pak odešel po svých, ukonejšená jeptiška zanesla zbytek zlata ke Kýchapčíkovi, hlavnímu místnímu odkupčímu pokladů, který jí za ně vyplatil 400 grošů.

Nepříjemné bylo, když se vzápětí zjistilo, že kletba na zlatě ulpívá stále, jen na štolbu zapůsobila o něco slaběji a se zpožděním. Jeptiška se rozutíkala zpět za výkupčím, všechno mu vysvětlila, a ten se jí již velmi ospale zeptal „No... a co mám teď dělat?“ Nakonec se rozhodli, že bez Kýchapčíka nemají komu prodávat kořist, a že jej musí zachránit. Všechno prokleté zlato tedy nakonec věnovali jako oběť Sv. Yggovi, na stavbu vesnického kostela. Sice z něj tedy sami nic nemají (což zvláště špatně nesl po probuzení kouzelník), ale kletbu to opravdu zlomilo, a tím tedy výprava skončila skutečně bez větších následků – bohužel tedy i co se týče finanční situace naší družiny. Avšak aspoň dokázali ve zbytku týdne určit, že černá brigadina s hadími vzory je opravdu magická, a hadi na jejích páscích a přezkách se dají magickým zaklínadlem probudit k životu a plnění jednoduchých příkazů (zejména tedy škrtícího a kousacího rázu).

(Kletba byla velká zábava, ovšem oceňuji odhodlání hráčů postavit se Nergalovi, a určitě to hodlám reflektovat v ochotě ostatních bohů družině pomoci.)