log – Barrowmaze #15

15. výprava, 1. srpna

Po návratu jeptiška zjistila, že do Lhoty přišla družina trpaslíků z klanu Černovousů, kteří si nárokovali zpět své kladivo – dle slibu jim je tedy odevzdala, a tím družina přišla o možnost hledat snadno tajné chodby. Rovnou si ale u kováře Kargana objednala nové, ve tvaru svatého ypsilonu. Kouzelník si u něj rovněž objednal okovanou truhličku na vzorky. Válečník mezi tím, dle slibu Zuulovi, za vsí začal budovat jeho svatyni – nechal se vést čistou intuicí, ale zdá se, že se mu přeci jen potěšit elementy podařilo.

Po rekonvalescenci se dobrodruzi rozhodovali, kam se vydat dále – Zuulovy katakomby, které objevili minule, se sice zdály neporušené a plné pokladů, avšak také velmi nebezpečné, a nakonec se na ně necítili. Rozhodli se tedy radši prověřit vchod k Setitské skrýši, který před pár týdny vyzvěděli od zajatého Setity Kelmoka. Zásobili se svěcenou vodou, kolik jen unesli, a nechali se rybářem (ve skutečnosti už jen s nádeníkem, majitel loďky jim v hedvábném sáčku na své nově opravené jen prodal lístky) odvézt zpět do dusna močálů. Dle Kelmokových instrukcí se vydali severovýchodně až k místům, kde pevnější půda opět ustupuje mokřinám, našli zde tajnou stezku značenou bílými balvany a přebrodili k rozražené mohyle skryté v rákosí. Kdysi v ní stála Nergalova socha, ta dnes byla rozbitá a schválně poničená na zemi a tajné schodiště v jejím podstavci tak bylo jasně vidět.

Sestoupili tedy do katakomb – v této části notně podmáčených, a opatrně začali prozkoumávat neznámou část tunelů. Na křižovatce se prvně vydali do místnosti na jihu, kde je Ygovo svaté thurnibulum varovalo před větším počtem nemrtvých kdesi směrem na jihovýchod. Tím směrem sice nebyl patrný žádný průchod, lupič se jej radši ale dal prozkoumat z blízka a opravdu našel tajné dveře. Kouzelník však tušil past, a také že ano – dveře byly zakleté jakousi magickou runou. Rozhodl se tedy, že zkusí zakletí přeseknout svým kouzleným mečem, který umí odrážet kouzla – lehce podcenil nebezpečí, protože šlo o runu způsobující mocný výbuch a jeho meč se rozpálil do běla, povedlo se mu však přesekat magický obrazec dostatečně rychle na to, aby nikdo nepřišel k větší úhoně.

Když se trochu rozptýlil dým a kouzelník si dofoukal na prsty, lupič nahlédl dovnitř a zjistil že tajná chodba se otevírá do komnaty plné chodících mrtvých. Dobrodruzi se rozestavili kolem tajných dveří, a když první nemrtví – překvapivě hbitě – vyběhli do světla, kouzelník jejich první řady kouzlem spoutal do magické sítě. Byť se tito nemrtví ukázali být docela odolní, družina měla dobrý plán a s pomocí svěcené vody a palcátu ukradenému Henrymu je dokázali pobít dříve, než se stihli do někoho zakousnout. Za chvíli bylo po všem, a družníci zjistili, že mrtvoly jsou relativně čerstvé, a obrané o všechny cennosti. Usoudili, že si je zde Setité připravili jako stráž, a že jsou tudíž na správné stopě – proto když v tajné místnosti, ve které číhalo družstvo nemrtvých, našli jen prázdné zdi, hned se pustili do hledání tajných dveří a brzy je skutečně našli, tentokrát již bez pasti.

Druhé tajné dveře se otevřely do vlhké místnosti s čtveřicí dveří a jedním průchodem zavřeným zrezlou mříží. Za mříží nahlédli do další místnosti, s dvoukřídlou branou (dle thurnibula plnou nemrtvých) a pákou mimo dosah, za jedněmi dveřmi, které byly dokořán, našli vyrabovanou kryptu, a za jedněmi, které byly lehce pootevřené, odhalili nějakou okrovou plíseň. Rozhodli se zkusit další dveře, ale zjistili, že se dřevo ve vlhké místnosti zkroutilo a rozklížilo a že dveře bude třeba vyrazit. Válečník se na ně vrhl se svou měsíční sekerou, ale nějak se tak zabral do experimentování s tím, jak přesně velkou si má sekeru nastavit, že ostatní už začali být nervózní, že si rámusu někdo všimne – a také že ano, lupič na hlídce spatřil, že dvoukřídlá brána za mříží se otevřela a několik nemrtvých se zadrnčením pustilo tětivy svých luků, zatímco jedna z postav v černých kápích odříkávala jakési zaklínadlo. Družníci se vrhli za roh a rozhodli se schovat se v komnatě, kterou válečník tak dlouho otevíral. Válečník ještě jako léčku hlasitě křikl „zneviditelni nás!“, a pak kouzelník začaroval rozbité dveře, aby se zdálo opět zavřené. Čekali ve tmě bez hledu, a za chvíli uslyšeli, jak se s hlomozem a skřípěním zvedá rezavá mříž. Počkali ještě pár chvil, a pak vtrhli do místnosti, doufajíce, že nepřátele překvapí z boku.

To se ale úplně nepovedlo – nepřátelé nevešli do místnosti, ve které čekali neviditelné nepřátele, a jen se sešikovali u mříže tak, aby přes ně nikdo nemohl projít, zatímco v druhé řadě stáli opět připravení lučištníci. První řada nemrtvých navíc hořela. Družníci se tedy s bojovým pokřikem vrhli přímo do rány. Naštěstí je zachránila jeptiška, která s pomocí Ygovy kadidelnice donutila nemrtvé zcepenět a nestřílet, pak se však odhodlaně vrhla vpřed, důvěřujíc své kouzelné brni odolné ohni, a své síly zde poněkud přecenila – nemrtví neustoupili, naopak se probrali k životu, a ona o jejich hnijící hnáty zakopla a zřítila se doprostřed jejich řad, kde se na ni ze všech stran začaly sápat hořící pařáty. Kouzlení brnění ji sice chránilo, ale zdálo se, že je jen otázkou času, než některá z mrtvol bude mít štěstí a dostane se ji na kůži.

Válečník pohotově zachránil své druhy od tří šípů, které okamžitě vyletěly z druhé řady nemrtvých, tím, že sebe i ostatní skryl za svůj neprůstřelný plášť, a tím dal kouzelníkovi a lupiči prostor, aby vzápětí mohli přes hořící melu na zemi zaútočit na dvě postavy v černých kutnách, které pořád stály u dvojkřídlých dveří. Kouzelník se pokusil jednoho z nich očarovat svou magickou korunou, avšak kouzlo se srazilo s jakousi jinou magickou ochranou, kterou měl protivník čerstvě vyřezanou na hrudi, a nezaúčinkovalo. Lupič jej tedy zneškodnil přímočařeji, svým kouzelně silným lukem jej vystřelil z místnosti. Jeptiška se pak ve své zoufalé situaci ještě jednou obrátila na svého boha a zvedla kadidelnici vzhůru – a všichni nemrtví se rozpadli na prach. Když to viděl druhý muž u brány, začal prchat, ale družníci jej polapili a zhypnotizovali korunou. Bohužel ale zjistili, že je to jen novic, který toho příliš neví, byť jim potvrdil, že setitská skrýš je tímto směrem.

Pak se chvíli rozhodovali co dál. Nahlédli za bránu, ale když zjistili, že dále vedou jen dlouhé temné chodby, rozhodli se, že nebudou riskovat prohledávání kobek se zajatcem na zádech a vydali se ven. Když však vylézali ze setitské mohyly, ozvalo se „Ani hnout!“ a spatřili, jak na ně z rákosí míří několik luků. Skočili zpět do mohyly, zatímco válečník se otočil zády aby je opět kryl svým plášťěm, ucítil však při tom, že jej někdo očarovává, aby poslechl. Kouzelník z bezpečí tmy křikl:
„Na čí rozkaz?“
„Jsme Mstitelé a hodláme se pomstít uctívačům temného šakala za jejich zločiny. Jste jejich přátelé?“
„Rozhodně ne, zrovna zde vedeme jednoho z nich jako svého zajatce!“
„V tom případě se omlouváme, tuto totiž mohylu požívají setité a číháme zde na ně.“
Lučištníci sklopili zbraně a vystoupili z rákosí – byla to ona podivná skupina dobrodruhů, která se ve Lhotě neoddávala pitkám. Její elfský velitel představil sebe jako Findalina, dva trpaslíky jako Maraka a Grimsona, dále Helmuta ze Šedoladu a mladou dívku jako Dasdru. Nabídl jim jako omluvu pohoštění, družníci však odmítli s tím, že lépe se posedí ve Lhotě než uprostřed smrdutého močálu. Pak Findalin požádal, zda by jim prozradili, co ví o setitském úkrytu – družníci ho prve odmítli s tím, že se pro poklady hodlají vrátit sami, když však Mstitelé odvětili, že jim o poklady nejde, že chtějí jen zastavit velitele temného kultu a zlato klidně nechají druhým, domluva začala vypadat lákavější. Nakonec se tedy naši dobrodruzi rozhodli, že využijí příležitosti vpadnout do setitského sídla v dvojnásobném počtu, a spojili s Mstiteli své síly.

Zajatce elf Findalin začaroval do spánku, a pak se domluvili, že ještě kouzlem sešle na svou skupinu neviditelnost (všech devět dobrodruhů bohužel zneviditelnit najednou nedokázal), aby překvapili kohokoli, s kým se v podzemí potkají, překvapivým přepadem zezadu. Vydali se tedy záměrně hlasitě chodbami, aby na sebe nalákali kultisty… A odpovědělo jim jen ticho a tma. Postupovali tedy obezřetně směrem k mříži, u které před chvílí bojovali – tajné průchody byly opět uzavřené, ale komnaty a chodby zůstávaly prázdné, ba i mříž zůstala otevřená. Za dvoukřídlou branou tedy chvíli naslouchali a zvažovali, zda se vydat severní či východní chodbou. Ze severu lupič zaslechl kapající vodu a slabounký nářek, z východu měl dojem, že uslyšel nějakou ránu nebo pohyb. Vydali se tedy na východ. Chodba pokračovala rovně do tmy, odbočovaly z ní však severní dveře, a když je družníci opatrně otevřeli, jeptiška je upozornila, že před sebou cítí nemrtvé. Vydali se tedy opatrně vpřed, a za chvíli stáli před dveřmi, za nimiž jeptiška cítila čtyři mocné nečisté bytosti – mocnější než kterékoli, které doposud potkali. Družníci se ale nezalekli a lupič začal páčit zámek, zatímco si všichni polili zbraně svěcenou vodou a kouzelník seslal na válečníka kouzlo nezranitelnosti nemrtvými.

Byl ale obtížný na překonání, a než se s ním stihl vypořádat, z dalších dveří, pootevřených po jejich pravici, se vyřítilo šest nemrtvých. Válečník se vrhl vpřed aby je zadržel, a byť se mu to úplně nepovedlo – tito nemrtví se ukázali být velmi rychlí a hbití a někteří se dokázali prosmýknout za něj, se svými posvěcenými zbraněmi je po chvíli udolali. S nadšením zjistili, že tyto mrtvoly na sobě stále měly spoustu šperků a cenností, včetně děsivého Nergalova růžence tvořeného z lebek – s menším nadšením si uvědomili, že právě vyplýtvali svou kouzlenou ochranu a svěcenou vodu na docela slabé protivníky. Elf Findalin navíc zapochyboval, jestli je toto opravdu správný směr k setitům, když zde stále stráží původní uctívači Nergala, avšak družníci odpověděli, že když už jsou přece tady, a když už ten proradný zámek mají odemčený, tak to můžou aspoň pro jistotu zkontrolovat.

Postavili se tedy kolem dveří, trpaslíci z Findalovy družiny se zviditelnili, ježto proti nemrtvým neviditelnost stejně nemá význam, všichni si opět připravili kouzla včetně seslání posledního svitku ochrany před nemrtvými, který měl kouzelník připravený, a pak otevřeli dveře. Otevřely se do malé krypty, v jejichž rozích stáli ve vertikálních výklencích čtyři kostlivci v černých zbrojích – zle se obrátili na své vyrušitele temnými očními důlky, ve kterých plála nenávistná temnota, a tasili své černé meče.

Souboj nebyl snadný, jelikož kostlivci vydrželi mnohem více, než jiní nepřátelé – avšak Findalin je svým kouzlem zpomalil, válečník využíval své ochrany a snažil se je blokovat, a lupič využil svého kouzelného luku, který sice kostlivcům nezpůsoboval nějak velké zranění, ale pořád je pokaždé srazil zpět do krypty, tudíž se s nimi mohli vypořádat postupně, a tak nakonec posvěcené čepele a ukradený Henryho palcát rozdrtili tyto nemrtvé rytíře, aniž by dobrodruzi přišli k větší újmě. Bylo to úctyhodné vítězství, jen drobně pošramocené tím, že rytíři kromě svých starých, nepoužitelných zbraní nestrážili vůbec nic.

Než však na družníky po bojovém vzrušení stihl dopadnout splín, mladá Desdra, která hlídala ústupovou cestu, špitla, že sem někdo jde, a z jižní chodby se vyřítilo asi tucet skřetů. Kouzelník je rychle zaklel slepotou, a byť nedokázal očarovat všechny, první řady skřetů se okamžitě ve své zteči svalily na velkou hromadu. Lupič nelenil a zužitkoval svůj kouzlený luk, a než se neočarovaní skřeti potáhli kolem svých tápajících druhů, tři z nich leželi mrtví. Pak se do boje pustili válečník, jeptiška a trpaslíci, a skřetí útok se o ně zarazil. Kouzelník se pokusil oslepit zbylé řady dalším kouzlem, totiž zášlehem světla, ale jakési zaříkávání se ozvalo i ze zadních řad skřetího útoku, a o chvíli později se dvě zaklínadla střetla v chodbě nad hlavami bojovníků – čarovná tma se srazila s čarovným světlem a navzájem se vyrušily. Ze zadních řad ale slyšeli další zaříkávání, a tak se válečník s jeptiškou začali probíjet vřavou vpřed. Bojová vřava se posouvala v jejich prospěch a brzo zatlačili pomocí válečníkova mrazícího meče skřety mezi jejich oslepené druhy, kde se s nimi dokázali rychle vypořádat. Na konci chodby uviděli jednoho velkého skřeta v lesklém kyrysu a vedle něj malou šamanku, jak jej zrovna zbavila slepoty – průběh boje už to ale nezvrátilo, válečník porazil skřetího náčelníka, a kouzelník pak zhypnotizoval šamanku kouzlenou korunou.

Výslech byl lehce komplikovaný jazykovou bariérou, elf Findalin se však nabídl, že zná trochu goblinštiny a lámaně tak z šamanky vyzvěděli, že její kmen byl najat Nathalasem Odporným, vůdcem setitského kultu, jako ochrana, a že setitská skrýš je na jich odtud, za tajnými dveřmi. Dále pak že čítá asi tucet kultistů, nepočítaně nemrtvých (ale šamanka neumí počítat moc vysoko), a že Nathalas je mocný černokněžník. Nakonec jim ještě na zemi načmárala hrubý plánek setitské skrýše. Družníci ji pak nechali vzít si svého muže – náčelníka – k řádnému pohřbu, byť kouzelník s ní ještě vyhandloval náčelníkův kyrys, který byl ve skutečnosti jen štít připásaný na hrudi, a který vypadal kouzelně.