log – Barrowmaze #14

13. výprava, 18. července

"Prokletí bastardi z Blátova!" zuřil celý týden Henry. Lupič mu v šenku koupil pár sklenek a vyslechl si jeho trápení: Henryho chlapi se vydali s Lišákem a jeho "Bodrými kumpány" do podzemí hledat poklad vikingského krále. První neštěstí udeřilo, když potkali jakési zkamenělé kostlivce, o které se roztříštil Henryho magický (ve skutečnosti nyní již sádrový) palcát. Pak se karta na chvíli obrátila, když skutečně našli tajnou chodbu vedoucí do hrobky jakéhosi vikingského náčelníka – odpor ale byl tuhý, a po bitvě s náčelníkovou stráží se museli stáhnout. No a když vylezli zpět na povrch, přepadli je lapkové z Blátova a chtěli po nich lup nebo život. Protože lupu měli sami málo, bojovali – a nakonec se i probojovali ven, ale dva z jeho chlapů tam zůstali skolení šípy a všichni si odnesli nehezké rány a šrámy. „Vypadá to s námi bledě,“ zkroušeně přiznal Henry, „kdybyste nás mohli trochu podržet – třeba kdybyste měli nějaký dobrý tip nebo něco…“

Stejně tak nová, tajemná skupina se z poslední výpravy vrátila nevesele, zdá se, že jejího elfího velitele stihlo nějaké vážné zranění. Ragnarovi seveřani se oproti tomu v hostinci halasně vychloubali, že pobili jakési nestvůry ověšené zlatem. Krom toho lupič ještě našel ve svém pokoji vzkaz "SETKÁME SE O ÚPLŇKU!!! TAM KDE MINULE!!!! SMRT ZKÁZU ŠAKALŮM!!!!!!", a tak se o úplňku vydal na mýtinu za vsí na další setkání s knězem Orkuse. Řekl mu, že už pobil určitě aspoň pět setitů, ale že bohužel stále neví, kde je jejich doupě – že je to obtížné a že by potřeboval nějakou pomoc. Kultista vytáhl ze svého pláště jakýsi černý balík a dal mu jej jako „dar Orkuse“ – uvnitř našel mumifikovanou ruku. Prý jde o ruku zloděje, který zemřel při snaze ukrást bohatství, a ruku to neopustilo ani po smrti. Vždy, když povolí jeden z pěti uzlíků, mu ruka ukáže nejbližší poklad. Na oplátku však kultista chtěl příště přinést setitské hlavy, případně nějakého zajatce, kterého by mohli obětovat. Lupič si s ním domluvil předání případného zajatce přímo v Mohylovištích, a dostal k tomu i Orkusův odporný amulet. Nakonec jej ještě kněz varoval, že ve Lhotě působí setitský agent, a už zlikvidoval jejich zvěda štolbu mocným zakletím do spánku.

Kouzelník mezi tím zjišťoval u Velkého Mazzaha, jak by se mohl zbavit své kletby, a dostal čtyři možnosti: zemřít; dosáhnout odpuštění Seta; slíbit Ygovi že měsíc nebude lhát; a nebo přenést kletbu na někoho jiného své krve. Vrátil se tedy do kostela, přispěl dalších 500 dukátů na stavbu věže (která stále není hotová, protože se na bahnitém podloží pořád propadá), a slíbil, že do příštího úplňku nevyřkne lež. Je od té doby poněkud tichý. Jeptiška mezitím s Mazzahovou pomocí odhalila, že elfí kazajka, kterou minule získali v hnízdě podivného korýše, skýtá ochranu proti uspávacím, matoucím a omamujícím zaklínadlům, elfí brož z předminula odhaluje neviditelné a Ygovo vykuřovadlo odhaluje a ničí nemrtvé.

Po nakoupení výbavy a rozfofrování pěti tisíc se družina opět vydala do močálů. Válečník se chtěl pomstít obří housence, a tak se pustili tajnými schody kolem Klexxovy hrobky. U sochy s uraženou hlavou je kadidelnice varovala před dvěma nemrtvými, byť na první pohled nebyli vidět – zhmotnili se jen jako jakési kvílející stíny v prachu, hadrech a úlomcích kostí. Jeptiška je však s modlitbou vykázala na onen svět, svaté turnibulum zazářilo a duchové se rozpadli v prach. Další překážky v chodbách nenašli a dostali se tak až k začátku housenčiných tunelů. Opatrně se vydali vpřed s tím, avšak v úzkém křivolakém prostoru a v plném brnění o plížení nemohla být řeč. Za chvíli před sebou uviděli pohyb chapadel. Rychle se stáhli na nejbližší křižovatku, rozdělili se na dvě skupiny, a válečník se halekáním a rámusem snažil vylákat housenku do boje v místě, kde by ji mohli vpadnout do boku. Housenka však nepřicházela. Po dlouhých minutách ve stísněných tunelech se nakonec rozhodli vyrazit dál. Došli k další křižovatce, a zjistili, že neví, kam stonožka zmizela. Válečník s kouzelníkem se tedy vydali prozkoumat postupně všechny odbočky, zatímco jim jeptiška s lupičem hlídala záda. Jenže nestihli ani prohledat první, když se příšera vyřítila z bočního tunelu. Zadní voj se tedy pustil na útěk směrem do jejího doupěte, avšak zjistili, že housence se v nízkých zrádných tunelech běhá mnohem lépe, a jen tak tak vyvázli pouze s paralyzovanou rukou a půlkou tváře. Naštěstí to ale stačilo k tomu, aby se válečník s kouzelníkem housence mohli dostat do boku – kouzelník na ni seslal připravené uspávací zaklínadlo, a válečník ji následně rozsekal svým mrazivým mečem.

Pak strávili nějako dobu tím, že museli housenku rozporcovat a vynést, aby si odblokovali chodbu, avšak odměna stála za to. Krom toho, že si válečník vzal čtyři paralyzační chapadla jako ingredienci pro své lektvary (zbylé čtyři nastražil do tunelu jako past na jiné dobrodruhy), tak v jejím doupěti našli mezi kostmi předešlých obětí tisíce mincí, spoustu cenností a několik rubínů. Housenka očividně doposud byla velmi úspěšný lovec.

Krom pokladu v místnosti našli i tajné dveře (z této strany nebyly příliš zamaskované), a krátkou spojovací chodbou dalšími tajnými dveřmi za krkem vysoké sochy čtyřrukého démona shlížející do klenuté místnosti. Opatrně seskočili do vrstvy prachu na zemi a zjistili, že socha svírá v rukou lebky se symboly – brzy je identifikovali jako symboly čtyř elementů, a když se lupič s pochodní přiblížil k té ohnivé, uslyšel v hlavě tichý šepot „Pokloň se Zuulovi!“. Pragmatický lupič příliš neváhal, poklonil se mu a dostal Zuulovo požehnání. Když to ostatní viděli, okamžitě se vrhli k ostatním lebkám a každý si tak vzal jedno – krom jeptišky, ta s tím přeci jen měla náboženský problém. Chvíli se snažili ještě od Zuula vyzvědět víc, ale socha již dále nereagovala. Pustili se tedy k jižním dveřím, a zjistili, že vedou do oktogonální místnosti lemované osmi katafalky, na kterých ležely těla v nádherných, blyštivých pohřebních maskách – které se při otevření dveří otočily na vyrušitele.

Lupič se je pokusil uklidnit se slovy „Klaníme se Zuulovi, nechte nás projít!“, a mrtví se skutečně zarazili a zůstali stát ve dvou řadách po stranách místnosti. Pak ale kouzelník neodolal pokušení a zkusil jednomu rozkázat: „A dej mi svou masku, já jsem tvůj následovník!“ Na to však nemrtvý pozvedl pravici a kouzelníka srazil poryv větru. Ten vykřikl, vytáhl svitek a seslal magickou síť – povedlo se mu do ní však chytit jen dva z osmi pohřbených. Ostatní se vrhli do boje, avšak zoufale se jim nedařilo. Kouzelník nabyl dojmu, že krásné masky kazí jeho kouzla, válečník zjistil, že oranžový zářivý drahokam, o kterém byl přesvědčen, že vybouchne jako ohnivá koule, nevybouchnul, a ostatní zjistili, že Zuulovo požehnání je sice chránilo před zásahy elementů, avšak jen napoprvé. Ztuha udolali tři, ale mezitím se již stihli z kouzelných pout stihli vymotat další, a dobrodruzi již byli na pokraji svých sil. Jeptiška vytáhla své svaté vykuřovadlo, které prozatím v Zuulových síních schovávala, avšak jeho efekt byl silně oslaben – snad tím, že se všichni její souputníci před chvílí poklonili Zuulovi. Nakonec jen tak tak ustoupili k soše a zatarasili za sebou dveře. Socha se mračila. Válečník se před ní tedy vrhnul na kolena a prosil o odpuštění: „Nechal jsem se unést svou krvelačností a radostí z boje, jak mám tento přečin napravit, ó bože?“ a odpovědí mu byla vize, kterak ve Lhotě zakládá místo k Zuulovu uctívání.

Odraženi u jižních dveří, rozhodli se vyzkoušet ještě severní, byť jim v tento moment již mnoho sil nezbývalo. První dveře je zavedly do komnaty podobné té jižní – také šlo o osmiúhelník, avšak tentokrát zde byl jen jeden katafalk, zatímco stěny byly lemovány knihovnami. Když si potvrdili, že tento nebožtík nehlodá vstávat, prohledali rychle písemnosti a zjistili že jde o prastaré spisy, které by mohly být cenné. Všechny je tedy pobrali.

Dveře na sever je dovedli do malé předsíně s dveřmi v každém směru – z těch východních rovnou ucítili děsivý chlad a smrt, a kadidelnice prozradila, že je za nimi jakýsi mocný nemrtvý. Tyto tedy zabarikádovali a otočili se k těm západním. I ty vedly do osmistěnné hrobky – tentokrát opět jen s jedním katafalkem, avšak obestavěném cennostmi, poklady uměním a hromadami runových destiček. Lupič se opatrně vydal na průzkum, sotva však vstoupil, z runových destiček se poskládaly dvě mohutné postavy a vrhli se po něm. Jejich úder byl sto lámat kosti, a lupič jen s vypětím posledních sil uskočil tak, že to odnesl jen s pohmožděninami. Zabouchli za sebou dveře, ale než je stihli zabít hřeby, rána z druhé strany je prohnula tak, že už se jen tak neotevřou. Družníci se chvíli přeli, jestli v tomto stavu není čas na rychlý ústup, nakonec ale přeci jen – jako vždy – podlehli vábení a nakoukli do posledních dveří. Našli zde však jen jakousi hnědou plíseň pokrývající vše včetně katafalku, s jedinou výjimkou v podobě velké, krásné porcelánové vázy. Ta jim za boj s plísní už nestála, a tak se konečně vydali zpět na povrch, a přes obavy z Blatovských loupežníků se dostali zpět do Lhoty bez dalších potíží, a prodali svůj dnešní lup za krásných 24150 dukátů.