log – Barrowmaze #10

10. výprava, 13. června

Takřka bez peněz, rozhodla se družina tentokrát jít s rozmyslem po zlatě. Domluvili se, že se vydají velkými dveřmi (z 52 k 43), za kterými se pár týdnů tomu potýkali s bledými nemrtvými s paralyzujícím jedem, doufajíce, že hrobky tímto směrem budou prozatím nevyloupené. Nakoupili tedy za poslední mince svěcenou vodu a vydali se do labyrintu tajným tunelem v sarkofágu.

Po cestě ke dveřím si nevšimli ničeho nečekaného, a ve velké chodbě na jih našli v postranní místnosti (43.1) ohlodané kostry, které nejspíše zbyly z pobitých nemrtvých. Na jedné si všimli podezřele zachovaných rukavic, a zloděj se je tedy vydal zkonfiskovat – když je ale sebral, z hrudního koše kostry po něm vyskočila stonožka. Tak tak ucuknul a dal se na útěk, stonožka za ním – válečník přiskočil a stvůru přesekl vejpůl, avšak to ji překvapivě nezastavilo: nyní, v lepším světle, družníci spatřili, že je stonožka jakási podivně bledá a oslizlá, a snad dokonce i dutá. Usoudili, že bude také nemrtvá, a radši ji v místnosti zabarikádovali – na dveře pak napsali křídou „pozor, padesátinožka!

Zloděj si lépe prohlédl uzmuté rukavice, a zjistil, že jsou z podivné, černé kůže, a jsou zdobené motivy chapadel. Zkusil si je tedy nasadit, a s ne zcela příjemným překvapením zjistil, že jeho prsty jsou nyní ohebné, jako by v sobě neměly kosti, a dají se lehce natahovat – jen je velmi nepříjemné vidět, že se mu to děje. I tak si ale spokojeně řekl, že se budou hodit, a nechal si je nasazené.

Pak zkontrolovali místnost naproti (43.2), avšak při nahlédnutí neviděli nic cenného, zato viděli další mrtvoly a v nich podezřelý pohyb spolu s zvukem spousty malých nožek, zavřeli tedy i tyto dveře, a tentokrát na ně napsali „zde žádné padesátinožky nejsou“. V dalších dveřích (43.3) opět našli mrtvolu, ale tentokrát překvapivě čerstvě vypadající. Vzpomínaje na paralyzující kousance, se kterými se na ně taková mrtvola vrhla ne dávno tomu ve vedlejší místnosti, opatrně se nad ní připravili se sekerami a meči a válečník do ní lehce bodnul svým mrazivým mečem, abys zjistil, zda je v ní ještě krev. Meč skutečně krev našel a začal ji mrazit, navíc si při takovém ohledávání všimli tetování pentagramu, které už viděli na služebnících Orkuse. Usoudivši, že je také jen paralyzovaný, rozhodli se dát mu léčivý lektvar a vydávat se za přátele kultu.

Kultista se skutečně probudil, lest spolknul i s navijákem, a vysvětil jim, že se v podzemí ztratil své skupině, a že jej zde přepadli „ti prašiví psi“ Setité. Družníci z něj zkusili vytáhnout co nejvíc informací, trochu ale narazili na fakt, že tento konkrétní následovník Orkuse nebyl od svého temného boha obdarován orientačním smyslem, a ani se v hierarchii kultu prozatím nedostal moc vysoko. Odhalil jim ale, že kult Orkuse sídlí někde „za harpyjemi“, že Setité jsou nejspíše někde směrem na sever, a že pokroucenci prý slouží Setitům a nacházejí se uprostřed, ale že na ně Orkusovci poslali troly. Pak se ale jen bezradně zeptal „Tak kudy máme jít?“

Družníci se tedy rozhodli prvně doprohledat tuto místnost, a k jejich překvapení z haraburdí u zadní stěny proti nim najednou něco vyběhlo – něco přibližně humanoidního tvaru, byť groteskně znetvořeného. Kouzelník pohotově pomocí Klexxovy koruny zkusil tvora zhypnotizovat a rozkázal mu, aby se zastavil, což se povedlo. Prohlédli si ho tedy lépe, a zjistili, že mají očividně co dočinění s jedním z pokroucenců, protože tento popis na něj perfektně seděl. Chvíli uvažovali, co s ním, ale když na ně tvor vystrašeně zakňučel „hodný“, rozhodli se svázat mu ruce a pod příslibem, že jestli opravdu bude hodný, tak ho nakrmí, jej vzali s sebou.

Další dveře v pořadí (44.4) byly vzpříčené, družníci je tedy vyrazili – na druhé straně ale našli jen čtveřici oživlých mrtvol, se kterými naštěstí rychle vypořádali. V posledních dvou dveřích v této chodbě také nic nenašli, v ten moment je ale zajatý proměněnec čicháním a kňučením varoval, že se něco blíží z jihu. Zaposlouchali se, a brzo uslyšeli hlas a s ním mnoho korků – které se ale zdály být podezřele klapavé. Protože příliš otáleli s rozhodnutím, co dál, nakonec jen zaujali obrané postavení na vrchu schodů vedoucích k jižním dveřím a čekali.

Dveřmi prošlo osm kostlivců, za kterými uviděli muže v černé kutně, s maskou ve tvaru lebky – a ten začal zaříkat. Kouzelník začal obratem zaříkat taky, a jeho spolubojovníci si uvědomili, že zaklínadla znějí skoro totožně – oba se navzájem snažili zaklít ke spánku. Naštěstí se nakonec jejich kouzelníkovi být o chviličku rychlejší a protivník zvládl před usnutím očarovat jen jeptišku. Kostlivci zůstali nehnutě stát ve dveřích, a zloděj se tedy po chvíli odvážil zariskovat a protáhnout se mezi nimi, což se mu povedlo.

Prosmýkl se tak do velké síně s čtyřmi vchody (43), v jejímž středu čněl obelisk popsaný hustě pospaný ze všech čtyř stran. Vzal lebečnatce nožem pod krkem, a vzbudil jej tak, aby koukal na kouzelníka, který jej úspěšně ovládl pomocí Klexxovy koruny. Sice při tom musel ztratit vládu nad proměněncem, který s hrůzou utekl, ale tenhle zajatec vypadal přeci jen cennější. Kouzelník mu dále rozkázal, aby své kostlivce poslal do jedné z prázdných místností, kde je zavřeli, a pak družina nekromanta svázala a probudila jeptišku, zatímco kouzelník si rychle opsal alespoň třetinu obelisku, na kterou mu vyšel papír.

Poté se rozhodli nahlédnout prvně do východních dveří (47), v dlouhé hale však spatřili postavu nehnutě k nim stojící zády – z obavy před baziliškem tedy dveře zase zavřeli a vydali se namísto toho ke dveřím západním (43). Za nimi našli stejnou halu, avšak bez podezřelých postav, a zloděj se tedy opatrně vydal na výzvědy. Zjistil, že z haly vede 6 chodeb plných pohřebních výklenků a v každé stojí 4 kostlivci. Družníci se tedy rozhodli vyzkoušet modlitbou za Nergalovu ochranu, kterou našli na jedné z runových pohřebních destiček – lupič se pod ní dokázal protáhnout kolem kostlivců a prozkoumat tři z odboček. Našel v nich celkem 990 mincí, 5 kouzelných svitků, podezřele zachovalý kožený prak a modrý plášť, a v poslední z nich také tajné dveře do malé krypty se sarkofágem, ze kterého na něj někdo začal volat a prosit, aby jej pustil ven. Na to lupič zareagoval rychlým ústupem.

Spokojeni s tím, že našli nějaké zlato, podívali se ještě znovu do východních dveří (47), jak to vypadá s podivnou postavou – zjistili, že sice stále stojí ve stejné pozici, avšak trochu jinde, než stála před tím. Vzpomněli si na zkazky o tom, že jsou zde sochy, které se hýbou, když se na ně nikdo nedívá, a zase zavřeli. Protože už začínali mít podzemí dost, rozhodli se dále to zde netlačit, avšak chtěli ještě využít svých zajatců. Vydali se tedy nedalekým teleportem (59.d) do velké síně (126), ve které už několikrát bojovali se Setovým kultem.

Jako prvního poslali akolytu Orkuse, jako druhý šel lupič, avšak když se ocitl v hale (teleport naštěstí, zdá se, funguje stabilně), spatřil nejprve, že jejich akolyta utíká směrem na sever, a pak také, že utíká před jiným kultistou který přichází v lebkové masce a s dvěma kostlivci z jihu. Lupič sice dokázal rychle skolit Setitu svým elfím lukem, avšak kostlivci už proti němu šli. Chvíli byl v síti zmatek – s dobrodruhy teleportujícími se do nečekané bitky, aniž by se navzájem mohli varovat – ale nakonec si s dvěma kostlivci poradili. Pak se vydali na sever (směrem k 150), podívat se, kam utekl jejich „souvěrec“, ale zjistili, že si moc nepomohl. Na konci dlouhé chodby jej spatřili, jak couvá před dvěma jinými kostlivci – tito však vypadali, jako by byli složení z kostí obrů. Než se mu stihli vydat na pomoc, kostlivci jej dostihli a roztrhali – družníci tedy sami vzali nohy na ramena a se svým jedním zajatcem utekli k nejbližšímu východu.

Na blatech ještě před návratem do městečka vyslechli zajatce: pod zakletím Klexxovy koruny jim řekl, že se jmenuje Kelmok, že nejbližší vstup do chrámu Seta je v mohyle nedaleko té, u které stojí – je třeba projít mezi dvěma, které jdou z toho místa vidět na severozápad, a pokračovat asi ještě dvakrát tak dlouho, až skončí pevná půda a začne znova močál. V močále je mezi rákosím ještě jedna mohyla, a cestu k ní značí bílé kameny. Pak je požádal, aby ho nechali jít. Kouzelník mu nabídl, že jej nechá jít, když jej mu řekne, kde v podzemí najít poklad, Kelmok mu tedy řekl, že když sestoupí mohylou, kterou používají Setité, a vydá se chodbou na sever, najde tři hrobky hrdinů, které jsou nevykradené. Kouzelník ho ale stejně zabil, a Kelmok jej za to svým posledním dechem proklel.

Zajímavé sezení, kde jsem konečně měli interakci s frakcemi (a hned se třemi), získali plno informací, nemálo zlata a pokladů a jednu kletbu. Co se kleteb týče, mám pravidlo, že když jsou proneseny posledním dechem a z opravdového pocitu křivdy, tak fungují. Je to pojistka jak proti popravování zajatců, tak proti používání žoldáků jako obětních beránků. Náš kouzelník tedy v následujících dnech zjistí, že když se nezavázal slibem, nezaváže se ničím – všechny uzly, provazy a lana se mu rozvazují a nemůže se na ně spolehnout. Uvidíme, jak si s tím poradí.