log – Barrowmaze #18

18. výprava – 22. srpna

Přišel čas na veliké finále – naši hrdinové se rozhodli, že už nebudou dále vyčkávat a že se vypraví postavit se zlu, které v Mohylovištích čeká. Kouzelník si připravil do zásoby celý ranec svitků, válečník si navařil lektvary levitace, zloděj skoupil všechny elfí šípy a jeptiška si nechala celou kongregací požehnat své kladivo. Jediné, co zbývalo, bylo vtrhnout do Nergalovy svatyně a použít svaté thurnibulum k uzavření brány do pekel.

Družníci se zapřísáhli, že se tentokrát nenechají ničím rozptylovat – a přes určité váhání to nakonec i skutečně dodrželi a nejkratší možnou cestou dorazili k ústí rozlehlé chodby (150), na jejímž vzdáleném severním konci viděli pootevřenou zdobenou mosaznou bránu, osvětlovanou z druhé strany nezdravě zelenou září. Linul se zní odporný puch smrti, a všichni cítili auru smrti a nenávisti k životu. Odhodlaně však vykročili vpřed.

Zpoza dveří se však ozval těžký dusot kopyt, a vránu rozrazil obrovský býk pokrytý žhnoucími kovovými šupinami. Těžkou ránou se nenechal příliš zbrzdit a hnal se chodbou proti hrdinům – družiníci se skokem schovali v jediné úzké odbočce, která se v chodbě nabízela (k 152), jen válečník se napil lektvaru levitace a začal na sebe ocelové monstrum lákat jako v býčím zápase. Kouzelník si mezi tím připravil svitek čarovné sítě, a v momentě, kdy válečník s pomocí levitace vyskočil ke stropu a býk se vřítil do úzké chodby, jej úspěšně zaklínadlem polapil. Neměli ale ani zdaleka vyhráno – válečník zjistil, že býk má své rohy ostré jako břitva, když mu jen škrábnutím býk rozřízl lýtko, kterým nestihl dostatečně rychle uhnout, a býk, byť spoutaný, kolem sebe vší silou kopal a sunul se dále dopředu. (Pravděpodobnost že z Jámy chaosu vyleze Gorgona s 15 HD je 0,23 %. Ale poradili si!)

Lupič v úzké chodbě neměl kudy střílet kolem svých spolubojovníků, a rozhodl se odvážně zkusit netvora přeskočit, aby do něj mohl střílet zezadu. Možná nad svým rozhodnutím zapochyboval, když zjistil, jak rychlý a silný býk je, a když jej jeden roh málem nabodl od slabin po bradu – ale se svou obratností se dokázal smrti těsně vyhnout a vystřelit býkovi šíp do zátylku. Zjistil ovšem, že ani jeho kouzelně silný luk nedokáže toto monstrum složit jednou ranou. Válečník – také stojící býkovi v zádech – obětoval trochu vlastní krve svému mrazivému meči a pokusil se rozpálenou příšeru zmrazit. Bylo patrné, že se jí to nelíbí, ale zrovna tak patrné bylo, že si nejspíše dříve svůj magický meč ztupí, nežli s ním býka udolá. Situaci otočila až jeptiška, která se odvážně postavila býkovi čelem a rozťala jej mečem Brnimarem – který ocelové šupiny rozpoltil s radostném svistem. Býk bolestí zaryčel, začal sebou naopak cloumat zpět, a pak se začal nadechovat – kouzelník ale rychle přiskočil s připraveným svitkem mrazu a zmrazil mu jeho mordu. V ten moment bylo rozhodnuto – byť býk ještě zvládl svou ukrutnou silou pokopat válečníka a lupiče, ani jeden z nich se nenechal brutálními ranami trefit naplno a společně monstrum skolili. (Kouzleník vytáhl tohle sezní všechny mocné svitky, které si přes hru syslil, a zářil.)

Kouzelník si rychle půjčil Brnimar, aby si z býka uřízl oba ostré, ocelové rohy, pak si všichni zkontrolovali rány – a vyrazili k mosazné bráně (151). Polili si zbraně svěcenou vodou, kouzelník vypil lektvar levitace, lupič si přichystal mocné runové šípy, jeptiška vytáhla thurnibulum, a pak rázně rozrazila křídla brány a se slovy „Tak tady mě máš, ty proklatý zatracenče! Hleď na skutečnou moc, na pravou víru, na světlo Ygovo!“ vstoupila do síně, kterou už dlouho znala ze svých nočních můr. Uprostřed se otevírala zející jáma do samotného pekla, páchla smrtí a hnusem a plazily se zní další a další příšery. Desítky nemrtvých, které už byly venku, vystoupily ze stínů za kolem stojícího sloupoví, a zpoza ohromné sochy Nergala, která vše sledovala z protilehlé strany sálu, se vynořil děsivý démon s desítkou tykadlovitých očí.

Kouzelník pohotově vyhodnotil, že největším nebezpečím je určitě onen zřící démon, a vzpomněl si ze svých studií, že jejich slabinou bývá žárlivost a nesnášenlivost. Vytáhl proto svitek iluzorního dvojníka, který chtěl původně seslat na sebe – a seslal jej na démona! Ten, jakmile spatřil, že do místnosti vstupuje jeho dvojník, vzteky zaryčel „Cože? Bratře?! Kde ty se tady bereš? No, aspoň to konečně skoncujeme!“ a vyšlehl po něm ze svých očí smrtící paprsek. Ten sice iluzi odhalil, ale dal lupiči dostatek času, aby démonovi vystřelil jedno z jeho očí – runový šíp se v letu opět kouzlem rozdělil na tři, a démonovi z jeho jedenácti očí zbylo už jen 8. Démon se rychle vzpamatoval, vyhodnotil, že kouzelník jej zlobí, a pokusil se jej pohledem jiného oka očarovat – jenže kouzelník si na tuto výpravu konečně přinesl svou novou kouzelnickou hůl, na které pracoval poslední dva měsíce a na které použil ukořistěnou lebku pohlcující magii, a úspěšně ji pokřtil bojem. Pak se pokusil oplatit to démonovi magickou střelou, avšak zjistil, že démon je proti kouzlům odolný. (Zde hráči měli jak skvělé nápady, tak ohromné štěstí. Hned prvním výstřelem lupič sebral lupič beholderovi turn to stone, desintegrate a death ray.)

Naštěstí nebyl odolný proti šípům, a lupič mezitím úspěšně sestřelil další tři oči. To už démona donutilo přehodnotit situaci, a na kouzelníka se zadíval jen uspávajícím okem, zatímco většinu pozornosti obrátil k lupiči a telekinetickým paprskem odstřelil lupiče z místnosti. Mezi tím jeptiška dorazila k jámě – vzdala poslední úpěnlivou modlitbu Ygovi, při které se udeřila svatým ypsilonem do čela tak, že jí vytryskla krev (krvavé obětiny nejsou běžnou součástí ygatolické víry, ale fungovala skvěle, takže je možná čas na reformaci?), a pak, k údivu svých družníků, vyšla až ke středu jámy, levitujíc nad jejím nečistým světlem, a vrhla svaté vykuřovadlo dovnitř – brána pekelná se s rykotem a syčením uzavřela. (Měl jsem takovou představu, že je s beholderem zdržím, ale as-written opravdu stačí jen švihnout "fount of law" do jámy – a nechtělo se mi zase vymýšlet nějaké iluzionistické pojebávky jen aby byl bossfight dostatečně epický. Zvlášť když to hráč jeptičky naprosto parádně zaroleplayoval.)

Kouzelník, když viděl, že na démona nemůže zaútočit přímo, rychle vytahoval svitek ochrany proti nemrtvým, aby umožnil válečníkovi dostat se k démonovi přes šiky mrtvol. Byť se to nepovedlo ideálně a válečník byl ve značném riziku, skočil nakonec k démonovi a pustil se do něj svým mrazivým mečem. Démon se prokázal nebezpečným protivníkem i na blízku a málem válečníka celého zhltnul, nakonec mu ale zvládl dát alespoň ránu přes pysk. To ale dalo dost času lupiči, aby se konečně vybelhal z brány, založil svůj poslední runový šíp, a sestřelil démonovi další tři oči. V ten moment se válečník vrhnul vpřed a rozpáral mu jeho odpornou hlavní bulvu – démon se s jekotem nejdřív zamrazil a pak proměnil v prach. Jeptiška v mezičase už jen rozdrtila všechny nemrtvé – družiníci si všimli, že jí podivně planou oči a nemrtví před jejím pohledem doslova ucukávají. Na Nergalovu vnitřní svatyni se sneslo ticho. (Ty runové šípy mu vyšly přesně – to je zrovna předmět, který jsem vymyslel, původně to měly být myslím jen nudné šípy "+2", ale pobavilo mě, jak perfektní využití pro ně našel.)

Družníci chvíli euforicky oddechovali, pak vykradli dary na Nergalových oltářích, dle své tradice pomočili jeho sochu a válečník to ještě završil svým připraveným lektvarem leptání kamene, kterým polil obří mramorovou lebku, takže se roztekla do plačící grimasy. Dobré dílo bylo dokonáno.

Protože jim ale přišlo, že se teda Nergal s těmi poklady zas tak nepředvedl, a že to vlastně dneska prozatím nebyla prozatím žádná velká dřina, rozhodli se ještě zkontrolovat po cestě zpět místo, kde jeptiška po cestě tam vycítila nějakého mocného nemrtvého (152D) – že to nebude velká zacházka, a že jim do spokojeného důchodu ještě tak tisíc zlatých možná chybí. Vydali se tedy úzkou odbočkou ucpanou mrtvým ocelovým býkem. Lupič nakoukl do jámy v rohu sálu (152), ze které se linula nasládlá vůně, a málem spadl dovnitř, když jej opojná vůně uspala (purple moss). Naštěstí se ještě zvládl svalit mimo jámu, a družníci jej zvládli vytáhnout, polít vodou, proplesknout a postrčit k dalším dveřím, ať se nefláká a otevírá. Lupič je tedy rozespale rozrazil – naštěstí neměly nastraženou žádnou past. Prázdná místnost (152A) jim nabídla dvoje neznámé dveře, ale pod jedněmi (152B) si všimli jakési žluté plísně, a tak radši pokračovali jižními – zazděnými. Sice jim to chvíli trvalo, ale lupič zdatně využil svého minule získaného prstenu ticha, takže práce šla bez hluku a za chvíli už skrz díru viděli, že v zazděné místnosti (152C) čeká jantarová socha, v přibližné podobě i statného poloobra. Kouzelník ji chvíli zkoumal a pak usoudil, že půjde o golema, a že by jej šlo ovládnout, když získá jeho šém. Jenže jak se k němu dostat? Jednoduše – vytáhl svitek „přivolej předmět“. (Tohle mě fakt rozesmálo. A ony ty svitky jsou odstupňované, ale on někde – už ani nevím kde – sebral ten nejsilnější.)

Vyzbrojeni golemem se tedy konečně dostali do krypty (152D), ve které jeptiška před tím cítila zlo – krypta byla porostlá černým, slizkým mechem a uprostřed stál zlověstný, zavřený sarkofág. Kouzelník tedy pokynul golemovi, aby jej otevřel, zatímco válečník s jeptiškou se připravili se svými svatými zbraněmi z čela a paty, aby mohli nemrtvého rovnou uvítat. Jenže na pohled, který se jim naskytnul, nebyli dostatečně připraveni – mumifikované tělo se svíjelo a hemžilo stovkami červů, kteří se okamžitě začali vrhat po všem živém – když válečník s jeptiškou ovládli svůj odpor a rozsekali mumii, jeden z červů se válečníkovi zakousl do ruky, okamžitě se zavrtal a začal se prokousávat pod jeho kůží! Tohle bylo pro dnešek už na lupiče moc, jeho nervy povolily a běžel se vyzvracet. Válečník na tom tedy nebyl o mnoho líp, a zachránila jej až jeptiška, která mu s modlitbou červa vykousla – už jsem zmiňoval, že se od té doby, co vyzvala Nergala, zdála trochu proměněná? – což tedy sice válečníka reálně zachránilo, ale rozhodně neuklidnilo a sám v panice vzal před jeptiškou nohy na ramena. K tomu se mumie, která už vypadala zničená, začala opět zvedat, jako by se jí rány opět zacelovaly červy. Kouzelník jediný si v mezičase zachoval chladnou hlavu, rychle naškrábal golemovi na šém nový rozkaz a nechal jej nemrtvou zrůdnost rozmlátit na kaši.

Pár minut sledovali, jak golem mlátí do mumie, která se stále zacelovala, a pak je konečně napadlo polít nemrtvého svěcenou vodou. To byl moment, kdy zjistili, že všechny zásoby svěcené vody má lupič a válečník, kteří utekli. Zkusili tedy místo toho polít mumii olejem a zapálit, a to naštěstí fungovalo také. S tím zjistili, že nádherný zlatý prsten a stříbrný náramek, který měla mumie u sebe, je nyní samozřejmě rozdrcený na plíšky, a lupič sice ještě před otevřením sarkofágu zjistil, že v západní stěně jsou tajné dveře, ale už nestihl najít, jak se otevírají, a tak tuto codu našeho příběhu uzavřeli poněkud neúspěšně. Aspoň poručili golemovi, aby nabral ocelového býka, že se pochlubí ve vesnici, a když při cestě ven narazili na severské vykradače pod vedením Ragnara, se kterými v minulosti měli pár problémů, tak tentokrát je dokázali naprosto ohromit. Neviditelný kouzelník vedoucí si golema a mrtvou ocelovou příšeru, jeptiška se zářícíma očima a svatou aurou, a ještě jim vesele vypráví, jak dnes zavřeli jedenáct očí odpornému démonovi a návdavkem bránu do pekla – inu, Ragnar si rozvážil, že tyhle rozhodně okrádat nezkusí.

A tak skončila slavná výprava zavřít Jámu chaosu. Družníci se po zásluze stali hrdiny, a když spočítali své úspory, zjistili, že jim to akorát tak stačí, aby na důchod nemuseli žebrat, ale mohli si někde pořídit malou chaloupku a mít co do úst. Možná, že kdyby prodali i své magické zbraně, tak jim to nakonec umožní i pořídit si byt ve městě nebo si otevřít hospodu. Ale cítí se na to odevzdat Klexovu korunu, Brnimar, Rampouch a Úderník další generaci a pověsit dobrodruhování na hřebík?