log – Barrowmaze #7

7. výprava, 22. května

Naši hrdinové opět zůstali ve Lhotě celé dva týdny, aby se vykurýrovali z minulých nezdarů, a zároveň investovali nějaké zlato do svého tréninku. Lupič při tom zkusil zjistit více informací o kultu „kozí hlavy“, jejíž amulet získali několik výprav tomu – nenápadně se s amuletem vyptával po městečku, až si nakonec zařídil tajné setkání s dvěma uctívači Orkuse, pána smrti, boha podsvětí, vládce nemrtvých! Tvářil se, že má zájem se přidat, avšak než mu prý sdělí jakákoli mocná a úžasná tajemství – nebo i jen řeknou víc o kultu – musí se nějak prokázat. Zadali mu tedy, že má zjistit, kde se v kobkách pod Mohylovišti skrývá kult boha Seta, tedy odpadlíci a ubožáci, špinaví psi, kteří si hrají na nekromanty a se kterými se následovníci Orkuse potýkají ve své honbě za tajemstvími Nergala.

(Ano, skutečně jde o třetího boha smrti, podsvětí a nemrtvých – modul má v tomto celkem zábavnou krátkou příběhovou linku.)

Družníci usoudili, že nejspíše půjde o kultisty v maskách ve tvaru lebky, na které poslali bleskového elementála při třetí výpravě, jelikož jejich velitel měl šakalí masku, a nejspíše bojovali právě s druhým kultem. Byť ještě chvíli zvažovali, že by se podívali do jižních krypt, protože od jiné skupiny dobrodruhů (do Lhoty přicházejí další a další, nyní již zde je, včetně té naší, pět skupin) koupili informaci o nevyloupené místnosti se spoustou sarkofágů, ve které ale bylo padesát kostlivců – nakonec jim ale hledání setitů přišlo jako příjemnější vyhlídka.

Do podzemí se vydali vchodem, který odkryli naposledy, odtud zamířili na místo památného vyvolání elementála (111), a zde začali prozkoumávat. Opatrně prošli levými dveřmi do místnosti (131), ze které na sever vedl průchod do místnosti plné pavučin (130), a dveře dále na západ. Pavouky prozatím nechali být, a za západními dveřmi našli místnost s pohřebními výklenky (132) a odbočkou na sever přehrazenou mříží. Výklenky vybrakovali, jak ovládat mříž však nezjistili, a tak ji namazali a zvedli silou. V chodbě zjistili, že oboje dveře na východ vedou do jedné pohřební komory (133), kde však ve výklencích našli jen hroby chuďasů. Pokračovali tedy dále na sever, kde směrem na východ opět narazili na mříž.

(Hráči svým novým trpasličím kladivem na hledání tajných chodeb proťukali úplně všechny stěny krom té jediné, která má tajné dveře vedoucí do bohatého hrobu vikingského jarla. Heh. No, občas to tak vyjde – i když, možná by se dalo zamyslet se nad tím, že za takovými mřížemi přeci bude něco víc než jen výklenky chudáků…)

Zvedli tedy i další mříž a dostali se do místnosti s deseti otvory v podlaze (135). Opatrně prozkoumali okolí otvorů i strop nad nimi, pak se dovážili do nich nakouknout a nakonec zjistili, že v některých jsou páky, v některých nějaký bordel, v jedné zelený hlen a v jedné useknutá ruka. Ta je tak vyděsila, že otvory nechali být a rozhodli se pokračovat dál na východ.

Když je však bojovník otevřel, spatřil několik kostlivců připravených k útoku, a k tomu se ozvalo nějaké zaříkání a najednou vše pohltila hustá tma. Bojovník sice dokázal odrazit několik útoků, ale když se setmělo a už je ani neviděl, rychle se po slepu stáhnul a dveře za sebou zabouchnul. Pak se družníci chvíli radili, co dál, a nakonec se rozhodli před dveře nasypat bodliny a sůl a stáhnout se za mříž, kde měli ještě jedny neprozkoumané dveře směrem na sever. Zloděj však pomocí zrcátka zjistil, že jsou na druhé straně zapečetěné jakousi stuhou s magicky vypadajícími runami, a tak je také nechali být a vydali se zpět za pavouky (130).

Než se pustili do pavouků, našli v předtím prázdné místnosti, za dveřmi, které za sebou zavřeli, tiše čekat tři kostlivce (131). Jeptiška je ale zatlačila zpět svou vírou, a bojovník je při jejich úprku rozsekal. Pak se opatrně vydali do místnosti pavoučích sítí – a dle očekávání našli nad vstupními dveřmi číhat dva krvelačné osminožce. Byť boj mezi lepkavými sítěmi nebyl úplně příjemný, dva pavouci nebyli nijak zásadní překážka, a za chvíli bylo hotovo. Dobrodruzi dále prohledali kokony – nenašli v nich nic zajímavého – a pak otevřeli dveře na východ (129). Za nimi světlem vyplašili několik obřích much – lupič dveře rychle zabouchl. Protože to vypadalo, že je za dveřmi jen slepá ulička, družina zde měla podezření, že by mohlo jít o další teleport – kouzelník se tedy rozhodl zkusit použít zaříkávání na detekci kouzel. Neměl jej však připravené a čaroval jej zpaměti, což je vždy docela riskantní, a tak to trochu přehnal a z jakéhokoli záchvěvu magie mu začalo být šíleně nevolno. Byť se to pokusil nějak zvládnout, musel se tedy zbavit všech svých magických předmětů (a že už jich nemá málo) a další kouzlení vypadalo nepavděpodobně.

Alespoň však zjistil, že magii za dveřmi necítí, a tak se tedy na mouchy vydali znovu. Za dveřmi skutečně našli už jen dvě, byť jich předtím lupič vyplašil víc – s těmi se tedy rychle vypořádali a pomocí trpasličího kladivem rychle zjistili, že jsou zde hned dva tajné průchody. Jeden vedl na jih, k místu vyvolání elementála (111), zatímco druhý do velké klenuté haly s teleportem. Cesta na jih se zdála klidná, avšak když lupič na špehýrku otevřel tajné dveře na východ, uviděl na druhé straně světlo pochodně a slyšel šeptaný rozhovor. Družníci se rozhodli využít momentu překvapení a vtrhli do haly (tedy, bez kouzelníka, kterému se dělalo v hale s teleportem špatně) – spatřili dva kultisty v lebkových maskách a tři kostlivce, jak hlídají u dveří k místnosti s dírami v podlaze. Kultisté ale nebyli překvapeni tak silně, jak družníci doufali, a když zjistili, že se na ně někdo řítí, začali rychle jakési zaříkání – lupič ale zkusil využít magickou korunu, kterou minule vyhráli na Klexxovi, a rozkázal jim, aby se zabili navzájem. Rozkazovat více cílům najednou je sice s korunou těžké, ale povedlo se mu to výborně a kultisté se tak navzájem odpravili magickou střelou.

(Zde došlo k chybnému vyhodnocení – myslel jsem, že mi hráč hlásí kritický úspěch, tak jsem si říkal, že jim to prostě dám, ale on to měl být úspěch obyčejný. Odhalil jsem to až po dalších pár vyhodnocených akcích, tak jsem to už nechtěl měnit zpětně – tihle kultisti prostě asi byli trochu slaboduší.)

K tomu jeptiška opět zahnala nemrtvé svou vírou, a tak se družníci radovali, jak snadno vyhráli. Radovali se však poněkud předčasně. Prohledali mrtvé, sebrali jim jejich masky a pár kostí s vyrytými runami, které kultisti používají jako svitky, a vydali se zpět k pavoukům, kde jim zbývaly jedny zazděné dveře – jenže když za sebou zavřeli tajné dveře, uslyšeli za sebou další hlasy, velmi rozlícené. Kultistů asi bylo více. Motivování předchozím snadným úspěchem, pokusili se to zopakovat, jenže tentokrát jeden z kultistů měl šakalí masku, už stihl zvednout mrtvé k další službě, a rozkazu zabít druha seslanému pomocí Klexxovy koruny se dovedl vzpírat dost dlouho na to, aby druhý kultista seslal opět magickou tmu. Pak jej sice zabil, ale tma zároveň zamezila dalšímu použití koruny, a dobrodruzi se tak museli stáhnout do tajné chodby. Nemrtví, kterým tma nevadí, se ale drásali hned za nimi, a jeptišce se napotřetí nepovedlo zahnat je modlitbou (už minule cítila, že takto blízko tajemného zla, které se skrývá severně odtud, je to těžší), a v boji na okraji magické tmy se jim, nepřekvapivě, nedařilo. Nebylo by to ale tak kritické – kdyby jen družníci nepodcenili kultistu v šakalí masce a nenechali jej seslat jeho vlastní kouzlo. Najednou na všechny v doslechu padla magická ospalost.

(Celá skupina kultistů padla jako náhodné setkání (spuštěné tím, že hráči dělali opakovaně hluk, ať už manipulací s mřížemi, používáním zvonivého kladiva a nebo dlouhými debatami), bohužel pro hráče padla jeho v dané oblasti nejsilnější možná varianta, s jedním kouzelníkem na vyšší úrovni. Protože se hráči zavřeli, musel jsem chvíli uvažovat, co kultisté dělají na pozadí, a nechal jsem je rozdělit, což hráčům umožnilo je zlikvidovat po částech. Jenže šakala nakonec podcenili – už by měli vědět, že kouzla jsou silná, sami je používají a už jsem jim to i explicitně říkal. Chvíli to vypadalo na TPK, zachránilo je nakonec jen to, že kouzelník zůstával vinou své indispozice mimo.)

Hrdinové se snažili odolat, ale nedařilo se jim, a už už to vypadalo, že je nemrtví rozsápají ve spánku na kusy. Zachránilo je jen to, že jejich kouzelník kvůli svým problémům zůstával až za několika rohy, a uspávací zaříkadlo tak neslyšel. (Hráči v tomhle měli štěstí, že již před sesláním spánku hlásili své akce přesně tak, aby jim to vyšlo.) Když spatřil, co se děje, rozhodl se překonat svou indispozici a použil svůj svitek seslání blesku – po čemž se svalil v křečích na zem a vyzvracel pomalu i to, co mu jako malému vařila maminka. Tahle oběť však jeho druhy zachránila, protože tohle už bylo na muže s šakalí maskou příliš – když viděl, že jeho protivníci i po jeho nejmocnějším zakletí dále sesílají blesky, vzal nohy na ramena.

(Tohle bylo opravdu těsné, protože Sleep – věrně starému DnD – je docela brutální kouzlo, které dokáže vyřadit celou partu. Že kouzelník nebyl v dosahu byla vážně štěstí, a i tak to mohlo dopadnout i hůř, kdyby hráči nepoužili veškerý svůj stres na to, aby se udrželi ještě jedno kolo v boji. No, myslím, že hráči už příště můj popis „a kultista začíná odříkávat nějaké zaklínadlo“ rozhodně ignorovat nebudou.)

Když se kouzelník konečně trochu postavil na nohy, vzbudil své družníky tím, že je popálil rozžhavenou lucernou, pak zatarasili tajné dveře a začali se sbírat k odchodu… Dokud tedy někdo nenavrhl, že tady přece jsou ještě ty zazděné dveře, a že by byla škoda se do nich nepodívat. Ach, ta hamižnost. Ale nakonec to dopadlo dobře – dveřmi se probourali do místnosti se zdobenou fontánou, na které přečetli „Zaplať, co náleží“. Pochopili, že jde nejspíš o malou svatyni nějakému božstvu vod, a vhodili do fontány deset mincí – místo nich na hladiny vyplavaly dvě lahvičky jakýchsi lektvarů, jeden azurově, druhý tmavě modrý. Pak tam naházeli ještě dalších padesát, ale to už nemělo dalšího efektu. Pak dveře aspoň provizorně opět zahradili sutí, a opravdu se vydali zpět na povrch.

Žádné další nebezpečí je nepotkalo až dokud nevylezli z mohyly a nepotkali skupinu šesti konkurenčních dobrodruhů, jak vykopávají protější mohylu. Bylo celkem očividné, že seveřansky vypadající hromotluci uvažují, zda by namísto vykopávání hlíny nebylo výnosnější vykopnout pár zubů, ale na druhou stranu, naši hrdinové si nenesli žádné viditelné šrámy, spíš byli jen zcela vyčerpaní, což na sobě nedávali znát. Řekli seveřanům, že tentokrát uvnitř skoro nic nenašli (což tedy není moc daleko od pravdy), že jen museli blesky sesmahnout spoustu nemrtvých. Nakonec seveřané navrhli, že by jim družníci mohli nakreslit mapu, kde dnes byli – k čemuž po drobném uvažování svolili, a nakreslili jim skoro vše – tedy krom vysvětlivek spousty matoucích a lživých značek a vzkazů, které bojovník průběžně píše na dveře. Také jim nějak zvlášť nezdůraznili své podezření, že muž s šakalí maskou se hodlá vrátit s posilami. Inu, uvidíme, jak se s tím seveřani popasují.

Ve Lhotě pak ještě, krom běžné rekuperace, lupič zjistil, jak si předávají uctívači Orkuse zprávy a kde mají schovaný člun, kterým se dostávají do Mohylovišť, a bojovník se vydal za Ropuší bábou, zda by jej nenaučila vařit si nějaké lektvary.

Musím říct, že dnes jsme toho opět nestihli tolik, kolik bych si přál. Prošli jsme jen sedm místností, navíc vlastně družina nezískala takřka žádný loot – jestli před pár výpravami měli dojem, že mají tolik peněz, že je ani nedokáží utratit, tak dnes už opět na konci počítali, jak to podělit, aby neskončili v dluzích. Bylo docela nervující je sledovat, jak s železnou pravidelností střídají chytré a špatné rozhodnutí. Na jednu stranu dokázali zlikvidovat skoro celou skvadru setitských nekromancerů, aniž by došli k zásadnější újmě – ano, mohl jsem setity hrát trochu chytřejší, ale zase nedělal jsem z nich úplně idioty: aktivně se snažili dobrodruhy polapit. Jen je podcenili, a hráči se jim dokázali dostat do zad. Na druhou pak proti tomu poslednímu vyrukují s tím, že to minule vyšlo dobře, tak co se s tím tentokrát tolik párat. Obdobná situace byla s tím, že za sebou dnes opatrně nechali spoustu pokladů, ale riskantně se vrhali do soubojů s protivníky, kteří sebou rozhodně žádné truhlice se zlatem nenosí. Že nenašli výše zmíněnou tajnou chodbu je náhoda, ne chyba, ale že v místnosti s dírami vzdali prohledávání po tom, co vytáhli jeden bezcenný amulet, je už na jejich účet – v jedné díře je například hůlka detekce skrytých dveří.

Obecně přemýšlím, v čem je problém, že se hráčům nedaří potýkat se s obtížnějšími překážkami, a mám takové podezření na jeden zádrhel: můj záměr byl, aby postavy sílily primárně tím, že sbírají různé magické power-upy. Jenže u stolu se ustálilo, že všechny jednorázové magické předměty strčí kouzelník do svého vaku beztíže, a obratem je zapomene. Je to asi trochu „designérský problém“, když těch předmětů dostávají moc, ale zároveň rozhodně nechci, aby hráči řešili vše jen tím, že postupně tréninkem nasbírají víc kostek (ono to ani matematicky nejde). Takže je v tomhle prostě budu muset naučit, že tahle část hry je trochu obtížnější, a že se v tom musí zlepšit. A zkusím to řešit tak, že je na to prostě upozorním. Kdyby například dnes vytáhli svůj lektvar ESP, který tahají už pět výprav, mohli vědět zcela přesně, kolik nepřátel a kde na ně čeká.

(Zároveň mě tohle vede k přemýšlení nad tím syndromem nepoužívání jednorázových předmětů obecně – protože ho sám vlastně dobře znám, ve videohrách zásadně končím se stovkami healing potionů, protože přece je nebudu plýtvat teď, co když budou později potřeba víc… Ale to je spíš na vlastní článek, doufám, že ve hře to teď dovedu vyřešit tou domluvou.)