log – Barrowmaze #12

12. výprava, 4. července

Nad mohylami – mnohé z nich byly již nyní rozbořené, rozlámané a vybrakované – se s postupujícím létem v dusnu vznášela nepříjemně sladká vůně tmavěrudých květů spolu s hejny nepříjemných mušek. Dobrodruzi se tak radši co nejrychleji protáhli tajným vchodem v sarkofágu s reliéfy lebek do podzemí, a do komnaty s černým obeliskem. Ten sice již minule opsali a rozluštili, ale stále zde zbývalo několik neprozkoumaných hrobů, které slibovaly bohatství.

Prvně se rozhodli pustit se jižními dveřmi – minule odemkli zamčené dveře po pravici, avšak už je nestihli otevřít. Tentokrát tedy nahlédli, a uprostřed krypty spatřili katafalk a na něm v prastarém rubáši zabalenou kostru. Opatrně se přiblížili, obestoupili katafalk a na pokyn kostru rozbili na kousíčky. Nenašli u ní však nic jiného než runovou destičku. Proťukali tedy ještě místnost trpasličím kladivem, a byť nenašli žádný tajný průchod, zjistili, že směrem na západ nějaké chodby jsou. Stejně tak v protější místnosti kladivo prozradilo, že jsou chodby i směrem východním.

Postoupili tedy k další dvojici dveří, a zpoza těch levých uslyšeli kapání vody. Prvně však odemkli a otevřeli opět ty pravé, a našli takřka stejný výjev, pouze s tím rozdílem, že zde byl nebožtík pokryt jakýmsi křiklavě žlutým prachem. Lupič opatrně katafalk obhlédl, aniž by prach porušil, avšak nenašel ani zde nic, co by naznačovalo poklad.

Otevřeli tedy dveře, zpoza kterých se ozývala voda – v této kryptě stály čtyři sarkofágy bez víka, nad kterými kapající voda v měkkém kameni za staletí stihla vytvořit krápníky a kamenné sedimenty. Tentokrát v sarkofázích spatřili zlaté mince, avšak také čtyři fosilizovaná kostry. Každý z družníků se tedy postavil k jedné a najednou je zkusili rozbít – tentokrát se v momentě, kdy se ozval pokyn „teď!“, kostlivci probudili a začali se bránit, navíc se ukázalo, že kamenný nános jim poskytuje docela tuhou zbroj. Válečník se s tím svým nakonec dokázal popasovat, stejně jako jeptiška, která se rozhodla vysvětit louži vody držící se v sarkofágu – ta se nakonec se syčení odpařila, zatímco nemrtvý se rozpukal a rozpadl. Lupičově ráně krumpáčem však další z kostlivců uhnul, a stejně tak kouzelník se se zapůjčeným kladivem netrefil. Dva kostlivci tedy začali vylézat, přičemž válečník s jeptiškou, kteří běžně stojí v první řadě, v této chvíli ještě stále měli plné ruce práce s tím dorazit své vlastní cíle. Kouzelník ale statečně držel pozici a přes to, že jej kostlivec chňapnul a začal tahat do sarkofágu, stihnul vylovit runovou kůstku s připraveným zaklínadlem k rozkazování nemrtvým, kterou získal od uctívače Seta, a rozkázal kostrám, aby šly opět spát. Když zjistili, že nakonec i kouzelníkovou zranění je jen modřina, rozhodli se postup zopakovat ještě jednou, než se nemrtví zase vzbudí – tentokrát už se, v přesile dva a jednoho, s nemrtvými vypořádali snadno. Vybrali ze sarkofágů zlaté mince, které šly uvolnit – několik jich zůstalo fosilizovaných v kameni, ale ty tam nechali „pro ostatní“.

Postoupili tedy k třetí – poslední – dvojici dveří v chodbě. Pravé vypadaly zaseknuté a slyšeli za nimi nějaký pohyb, levé byly zamčené a tiché. Odemkli prvně levé a našli za nimi opět kryptu s otevřeným sarkofágem uprostřed – když však válečník nahlédl dovnitř, uviděl sice dva zlaté kalichy, také ale vystrčily hlavu tři kobry a jedna po něm plivla jed. Chvíli tedy uvažovali, jak si s tímto poradit na dálku – nakonec ale na nic nepřišli a válečník se tedy na ně vrhnul s mečem. Jednu rozetnul vejpůl, druhá se mu však zakousla do nohy. Jeho společníci se mu vrhli na pomoc, a s tím i zbylé dvě skončily sťaté. Válečník pak poprosil jeptišku, zda by mu vysála z rány jed a ta, dle své víry, neodmítla pomoc bližnímu v nouzi – když však začal válečník navrhovat, že by mu mohla vysát ještě nějaké další rány, vrazila mu facku a řekla mu, že příště se může zeptat kouzelníka nebo lupiče, protože s takovými kecy mu ona pomáhala naposledy.

Sebrali tedy zlaté poháry a otočili se k posledním dveřím. Chvíli naslouchali a zaslechli z druhé strany něco jako čenichání. Rozhodli se tedy přes dveře natáhnout síť, aby zabránili čemukoli vyskočit ven – kouzelník ale pojal podezření, že je opravdu prokletý. Síť se mu v batohu zcela zamotala, a když mu jí lupič rozpletl, hned ji zase natrhnul. Když si to spojil s tím, že se mu posledních několik týdnů neustále zauzlovávají či naopak rozvazují všechny tkaničky a šňůrky, předal radši síť společníkům. Ti tedy síť i přes to, že byla trochu narušená, přes vchod natáhli a zajistili hřeby, a pak válečník zavolal dovnitř „Haló, jste tam někdo?“, a dostalo se mu odpovědi „Pusssssťte nássss…“ Upozornil tedy hlas, aby ustoupil od dveří, a jedním řádným úderem je vyrazil z pantů, zatímco ostatní jej kryli luky. Světlo odhalilo část další krypty se sarkofágem, ovšem nikoho živého. „Ukaž se“, vyzval kouzelník tajemný hlas, ale dostalo se mu odpovědi „Dějte pryč sssssíť…. Dejjjjte pryč šššššípy!“ Přeci jen se však ve světle mihnul bledý obličej. Kouzelník na něj rychle zkusil použít kouzelnou korunu a rozkázat mu, aby vyšel na světlo, avšak kouzlo z nějakého důvodu nefungovalo. Jeptiška se tedy pokusila navázat rozhovor a získat od nějaké další informace, ale záhy začalo být jasné, že to nikam nevede – tvor nebyl schopný odpovědět ani, jak se jmenuje, ani jak se ocitl za zavřenými dveřmi. Válečník proto zkusil odhalit svou ránu a vymáčknout z ní trochu krve, zda nevyvolá reakci – a tvor se prozradil žádostivým mlaskáním. S tím tedy lupič dostal svolení ke střelbě a s magickým lukem, který získali minule, jednou ranou ustřelil tvorovi hlavu.

Když tělo padlo do lichoběžníku světla lampy, uvědomili si dobrodruzi, že takové tvory už viděli v severní chodbě – skočili jim tehdy do zad a málem zakousli jeptišku, také si vzpomněli, že byli nebezpeční paralyzujícím jedem. Sundali tedy síť a lupič se vydal mrtvolu ohledat – a z boku na něj skočil druhý bledulec. Naštěstí instinktivně uskočil, a jeho kumpáni vtrhli dovnitř a udělali s příšerou krátký proces. V kryptě ale našli jen dvě pobité stvůry a ohlodané kosti.

Vrátili se tedy do sálu s obeliskem a rozhodli se vyrazit na západ, kde minule neprozkoumali křivolakou chodbičku otevírající se z jedné z pohřebních polic. Chodba nebyla dlouhá a končila v další kryptě s katafalkem, na které ležela mrtvola s podivně zažloutlou a zkožnatělou pokožkou – nejspíše šlo o nějakého válečníka, protože byl pohřbený se štítem a jednoruční sekerou. Dobrodruzi si polili zbraně svěcenou vodou a kouzelník dokonce vytáhl svitek se zaříkáváním na ochranu před nemrtvými, kterou seslal na válečníka. Takto připraveni se zkusili mrtvolu opět zneškodnit, než se stihne pohnout, ovšem tentokrát se nemrtvý vzbudil hned, jak první z dobrodruhů vstoupil do místnosti, a než se z úzké chodbičky prodrali všichni, už bojoval s jeptiškou. Když k němu však přiskočil kouzlem chráněný válečník, a dopadlo na něj několik úderů svěcenými zbraněmi, nevydržel dlouho a skácel se na zem. Nenašli zde sice žádné zlato, ale sekera zůstala po staletí stále ostrá a kouzelník dokázal rozluštit, že je na ní runami vyvedeno nějaké zaklínadlo. Nedokázal však porozumět jeho významu, a tak jej radši prozatím nezkoušel.

Po tom, co trpasličím kladivem vysondovali, že kolem vedou další chodby, ale jsou z většiny o patro výš, vrátili se zpět k obelisku a stanuli opět před východními dveřmi – byly to ty první, které zde po objevení tohoto sálu otevřeli, ale když za nimi viděli jakousi nehybnou postavu, která se však posunula na jiné místo v momentě, kdy jí chvíli nepozorovali, vystrašení zkazkami o nebezpečných sochách, které nenávidí narušitele si na ně prozatím netroufli. Avšak vzhledem k tomu, že západní sál byl plný nevyloupených pokladů, nemohli ten východní vynechat. Otevřeli dveře, a zjistili, že uprostřed místnosti ve stejné pozici nyní stojí kostra. Zkusili vyčkávat, jestli se nepohne, ale zůstávala nehybná, dokud opět nezavřeli dveře a nepočkali chvíli – když je znovu otevřeli, stála trochu blíž, byť stále zády. Vkradli se opatrně dovnitř, a pohlédli si pozorně místnost – zdála se čistá, nikde řádné kosti, nepořádek ba ani prach, jen vysoko na stropě byly pavučiny. Lupič se opatrně zkusil proplížit do prvního jižního výklenku – stejně jako v západním sále, i zde byla chodba lemována pohřebními výklenky a i zde v nich našel spoustu velkých zlatých mincí spolu s podivně teple zářícím oranžovým drahokamem. Kostra stále zůstávala nehnutá. Kouzelník ji bedlivě pozoroval a všiml si, že vrhá jakýsi podivný stín, jako by byl o pár palců vedle, než by měl být. Vytáhl tedy svitek se zaklínadlem na detekci magie – ale zjistil, že kouzla v této místnosti spočívají jen na onom oranžovém drahokamu, který našel lupič, a pak ještě v někde v dalším z výklenků. Kostra se zdála být opravdu jen kostrou.

Lupič se tedy zkusil po okraji místnosti proplížit kolem ní do druhého výklenku – povedlo se mu to, a uviděl, že je kostra z čelní strany podivně poškozená, jako by jí něco spálilo či leptalo. Jeptiška to konečně nevydržela a zkusila po kostře hodit několik mincí, aby zjistila, jestli nejde o nějakou past nebo iluzi – mince se zabořily do jakési průhledné rosolovité hmoty, která se začala třepat jako puding. Válečník, který už byl v tento moment s nervy na krajíčku, na nic nečekal, kopl do sebe lektvar levitace, který si sám připravil, a vyletěl ke stropu. Kouzelník zachoval chladnou hlavu, vylovil svitek ledového kouzla a přimrazil sliz na místě – led odhalil, že jde o kostku o hraně asi dvou kroků. Nedokázal ji zmrazit celou, dokázal ji ale přimrazit na místě, a kostka tak nemohl zamáčknout lupiče do výklenku. Válečník, levitující u stropu, vytáhl lahev oleje a začal ji lít na kostku přes plamen své pochodně – ohnivý déšť začal rosol škvařit a rozpouštět. Lupič se k němu přidal s vlastní zásobou oleje, a když dopotřebovali i druhou lahev, rosol se finálně přestal třást.

Radostní z vítězství, ale bojácní z toho, že takový nepřítel není vidět, prohledali opatrně zbytek místnosti – další nebezpečí už ale nenašli. Pustili se tedy do vykrádání – našli solidní várku šperků, cenností, zlata a také jednu elfí brož, o které kouzelník už věděl, že bude magická. Také ale zjistili, že v jednom z jižních výklenků se otevírá další průrva do nezděné, křivolaké chodby; a že mříž na severní zdi je zarezlá a velmi těžká. Rozhodli se prvně zkusit mříž – museli ji zvednout ve čtyřech, ale díky tomu, jaký je válečník silák, se jim nakonec povedlo ji zablokovat otevřenou. V místnosti našli víc pavučin a kokonů, kouzelník tedy vykázal všechny ven a vytáhl další svitek. Vyčaroval z něj jedovatý oblak, který způsobil, že se všichni pavouci panicky rozběhli do rohové krypty, ze které se ozvaly i nějaké hlasitější zvuky. Kouzelník tedy, riskovav vlastní zdraví, vstoupil do místnosti a své zaklínání se pokusil nasměrovat do rohové krypty. Sice se vrátil ven lehce zelený a zesláblý, ale povedlo se mu jedovatý oblak nahnat do krypty a když se do ní posléze dobrodruzi podívali, našli na zemi cukající se tři obrovské pavouky. Pobili je, avšak v těchto místnostech už žádný poklad nenašli.

Když pak zjistili, že se křivolaká jižní chodba po pár krocích začíná větvit na několik odboček, rozhodli se, že pro dnešek mají vyděláno dost, a je čas vydat se zpět. Rozhodli se však, že sebou ještě vezmou těla pavouků. Přivázali je na ratiště lopaty a válečník s kouzelníkem je vzali na ramena. Když však vystoupali po schodišti severní chodbou a dorazili na křižovatku vedle sochy s uraženou hlavou, spatřili na západ čtyři postavy – sice humanoidní, ale v podivných pózách. Jeptiška na ně křikla, co jsou zač, ale odpovědí bylo, že vystartovali proti družině. Kouzelník s válečníkem, kteří měli plné ruce, se tedy rozběhli k východu, zatímco jeptiška na křižovatce zvedla symbol svatého Yga a modlila se z ochranu proti nečistým stvůrám – čtyři postavy se přiblížily natolik, že již bylo jasné, že jsou to nemrtví, avšak modlitba je skutečně zastavila a lupič nelenil a poslal jejich směrem několik šípů – magický luk jim opět dal takovou razanci, že nemrtví skončili doslova roztrháni. Jeptiška ale navíc prožila menší náboženské vytržení – promluvil k ní prý samotný svatý Yg, a prozradil jí, že v jižních chodbách, které dnes odhalili ale neprozkoumali, leží jeho věrný služebník sir Guy d’O’Veargne, a s ním mocný svatý artefakt, který dovede zavřít temnou jámu chaosu nacházející se v tomto podzemí (a o které už jeptiška měla noční můry).