log – Barrowmaze #13

13. výprava, 11. července

Na blatech bylo léto v plném rozpuku – horké, upocené, hemžící se a zapáchající. Náš lupič se po návratu do Lhoty pustil do popíjení se Žlutým Henrym a jeho partou – až se o jedné noci, po obzvláště výživné veselici, vloupal do jeho pokoje a vyměnil Henryho kouzelný palcát (který Henry našel v Mohylovištích pár týdnů tomu a který údajně kosí řady nemrtvých jako kosa trávu) za atrapu. Všimla si jej při tom ale Marta, servírka. O té je celkem známo, že nepatří k nejpoctivějším a je třeba si u ní dávat pozor, aby na účet nenaskakovaly položky dvakrát – lupič se na ni usmál a pozval ji na večeři. Marta se ukázala jako nákladná známost, ale také jako místní kontakt zlodějského cechu, takže jak praví podvodnické moudro, každý problém je jen příležitost v přestrojení.

Kouzelník se mezitím věnoval pátrání po možnostech, jak se zbavit kletby způsobující rozvazování všech provazů, které se snaží použít, válečník strávil pár velmi příjemných dní v pokojíčku své milé Aničky, a jeptiška v kovárně trpaslíka Kargana – zjistila od něj trochu více o tom, jak to trpaslíci mají s náboženstvím, a usoudila, že byť neuctívají lidské bohy, stejně jako Yg nenávidí nemrtvé, a proto je v pořádku nechat si vykovat svaté kladivo (ve tvaru ypsilonu) v Karganově výhni. Sice jí sehnat stříbro na filigránové zdobení jí vyšlo pěkně draho, ale aspoň bude moci odevzdat zbraň, kterou nyní nosí, jejím právoplatným majitelům, trpaslíkům z rodu Černovousů, až se konečně ukážou.

Když se takto dukáty opět rozkutálely, družníci se vydali zpět do bažin, s cílem najít svatý artefakt, který se jeptišce minule zjevil při průzkumu jižních chodeb. Sestoupili kolem Klexxovy hrobky a vydali se k sálu s obeliskem – avšak u sochy s uraženou hlavou zaslechli bučení. Vzpomněli si, že takové slyšeli již při prvním sestupu do labyrintu, a že tehdy četli vzkaz „pozor na velkého minotaura“, tudíž se chvíli radili, ale nakonec se rozhodli zkusmo zabučet zpátky – zpět se ozvalo něco jako zaštěkání. Křikli tedy: „Kdo je tam?“, ovšem další odpovědi už se jim nedostalo.

Opatrně se tedy pustili k velkým dveřím na západním konci chodby. Po cestě si všimli propadlo, nakoukli do něj, ale zjistili, že byť jsou v něm stopy po krvi, nejsou tam žádné těla ba ani kosti. Zastavili se i u zasypané odbočky na sever, a jeptiška na něj zabušila trpasličím kladivem, zda za závalem cesta pokračuje, zjistili, že je to ale opravdu jen nestabilní slepý konec. Chvíli tedy naslouchali u dveří, a když stále nic neslyšeli, zkusili je otevřít. Šlo to ztuha – zjistili, že byly z druhé strany zabité hřeby, avšak někdo je už stihl vylámat, pouze tedy drhly a skřípaly. Otevřely se do větší místnosti, po levé straně poničené a zřícené, avšak prázdné. Pečlivě ji prozkoumali, až jim to konečně došlo – tuhle místnost už navštívili při sestupu z druhé strany, a hřeby jsou ve skutečnosti jejich dílo! Konečně se jim povedlo propojit dvě části své mapy!

S tímto zjištění si rychle odvodili, že dlouhá chodba na sever, ze které se dá odbočit do komory s teleportem, nejspíš povede do sálu, kde porazili velkého hada, a záhy si to i ověřili. Po cestě chodbou minuli tři výklenky – dva z nich byly proražené zevnitř, třetí stále stál zazděný. Rozhodli se do něj podívat, a když vybourali dostatečně velký kus, aby válečník nakoukl, zevnitř jej chňapla kostlivá ruka a začala jej táhnout dovnitř. Válečník se chvíli bránil, ale pak si řekl, že jednoho kostlivce přece porazí, a naopak za ním skočil dovnitř. Když se ocitl ve tmě výklenku, aniž by cokoli viděl, uslyšel nezaměnitelný zvuk tasené čepele, a jeptiška se vyděšeně zeptala, jak může vědět, že tam kostlivec je jen jeden, poněkud zblednul, ale to přiskočil lupič se svým čerstvě uloupeným palcátem, praštil s ním do kostlivce a ten se na jednu ránu rozletěl na kusy – naštěstí se ukázalo, že Henryho palcát je skutečně magický, a že v kryptě byl opravdu pohřben jen jeden bojovník. Bohužel však zjistili, že byl pohřben jen se svým – nyní již velmi rezavým – mečem.

Družníci se tedy otočili zpět a pustili se jižním schodištěm, jak bylo jejich původním plánem. Sály kolem černého obelisku zůstaly od poslední návštěvy tiché a nehybné, a tak za chvíli stáli před ústím organicky vypadajícího tunelu, který do jednoho z nich ústil. Chodba se zde zdála dostatečně prostorná pro člověka, ale rozhodně nevypadala zhotovená řemeslně – stáčela se, kroutila, měnila šířku a na některých místech vypadala vyhrabaná snad jakýmisi drápy. Dobrodruzi se tedy seřadili a opatrně se pustili dle pravidla pravé ruky do spleti křížení, slepých odboček a prudkých zákrut. Prvně našli jezírko s houbami, které při osvětlení začaly hlasitě pištět. Lupič se sice chtěl do jezírka podívat, zda tam nenajde něco cenného, ale některé houby se po něm začaly ohánět jakýmisi chapadly a tak se spokojil s tím, že jen nahlédl z povzdálí, a ničeho blyštivého si nevšiml. Po té našli hnízdo ohnivých brouků – opět si jen potvrdili, že je to slepá chodba a nechali je být.

Pokračovali dále a došli na větší průrvu na křížení čtyř chodeb. Strop se zde zvedal vysoko do temné spáry, a když bojovník vstoupil do otevřeného prostoru, najednou po něm vyšlehlo jakýsi slizký provaz, který se mu přilepil na štít a začal jej táhnout vzhůru. Zkusil jej useknout mečem, avšak ten se přilepil zrovna tak. Jeho společníci přiskočili a snažili se jej udržet na zemi, avšak cokoli na druhé straně táhlo svou kořist vzhůru mělo ohromnou sílu, a obití o nerovné stěny jeskyně nakonec popadali dolů, zatímco bojovník se už blížil ke skryté římse a spatřil na ní číhat dvě ohromná klepeta.

Lupič rychle vytáhl luk zatímco bojovník pustil meč a vytasil runami pokrytou sekeru ve tvaru půlměsíce, kterou našli minule, a zkusil vyslovit její zaklínadlo – sekera najednou dorostla do dvojnásobné velikosti. I tak, nebýt jeho brnění, skončil bojovník nejspíš s utrženou rukou, naštěstí ale je dobře vyzbrojen a dokázal se bránit dostatečně dlouho na to, aby lupič stihl po odkryté příšeře vystřelit. Byť byla chráněná ostnatým krunýřem, jeho magický luk jej dokázal prostřelit a příšera, nezvyklá na bolest, překvapeně vyplivla bojovníka a stáhla se zpět na římsu. Bojovník si ještě stihl všimnout, že zde má hnízdo a v něm spoustu kostí předchozí kořisti, než s lomozem spadl zpátky dolů.

Když se trochu posbírali dohromady, začali dobrodruzi přemýšlet, že mezi pozůstatky kořisti by takový netvor mohl mít i nějaké poklady, a že by byla škoda je tam nechat. Ovšem jak příšeru porazit, když je zalezlá na své římse? Měli sice paralyzační jed, jenže dostat se na dosah klepet znělo jako příliš velké riziko. Lupič má sice magické rukavice, které mu nahoru pomůžou jako nic, jenže ke střelbě pak potřebuje obě ruce. Nakonec se dohodli, že si rukavice půjčí bojovník, vyleze nahoru, posvítí mu tam, a lupič mezitím vypije poslední lektvar levitace a příšeru trefí otráveným šípem z bezpečné vzdálenosti. Bojovník sice přišel na to, že nasadit si chapadlovité rukavice je velmi podivná a ne zrovna příjemná zkušenosti – chapadlovité prsty jako by najednou měli vlastní rozum – ale vylezl s nimi snadno a druhý šíp už tvora dorazil. Mezi ohlodanými kostmi pak našli koženou kazajku pokrytou stříbřitými elfími runami a utržený cár pergamenu s poznámkou v elfštině.

Po této výhře (a po tom, co válečník opět zmenšil svou sekeru tím, že zaklínadlo odříkal pozpátku) se znova pustili po tunelu po pravé ruce a prolezli jím do vyzděné místnosti, v níž tři sochy zlověstně vypadajících bojovníků sledovali centrální sarkofág pokrytý ošklivými runami vyvedenými zaschlou krví. Lupič se opatrně zkusil dostat blíž, avšak když se přiblížil k sarkofágu, sochy tasily své meče. Rychle uskočil zpět do bezpečí tunelu, a tím je opět uklidnil. Chvíli se radili, zda se oplatí zkoumat takto očividně prokleté místo, ale jeptiška se pak pomodlila ke svému bohu a ten jí jasně ukázal, že artefakt, který hledají, je zavřený v tomto sarkofágu, a že jej musí získat. Modlitba také odvála temné runy, avšak zároveň popudila kamenné strážce, kteří znova tasili a vydali se k narušitelům. Lupič rychle hodil do místnosti olej kluzkosti, a jeden z kamenných válečníků na něm ztratil rovnováhu a ztěžka dopadl na zem. Druhý však už byl příliš blízko, válečník po něm tedy hodil ještě ampuli s kyselinou, kterou si sám uvařil – bohužel efekt na kamennou sochu byl slabší, než doufal. Kopnul do sebe tedy lektvar obří síly, a pak jej ještě napadla jedna věc – rozřízl si dlaň a pocákal sochu svou vlastní krví, a pak jí bodnul svým mrazícím mečem přímo do průzoru v helmě. Mráz sochu rozpraskal a jeptiška jí pak dorazila mocným úderem kladiva. S druhou sochou se vypořádali obdobně.

Když takto porazili dva hlídače, nedůvěřivě shodili na podlahu i třetí sochu a pak otevřeli sarkofág, ve kterém našli tělo jakéhosi dávno mrtvého rytíře, jak svírá v rukou na hrudi krásně zdobenou, zlatem se lesknoucí kadidelnici. Když si ji jeptiška vzala, válečník potměšile na její místo vložil malé tesařské kladívko, na které vyryl několik runovitě vypadajících klikyháků, pak sarkofág znovu zavřel a ještě sem přitáhl jednoho nebožtíka z doupěte poražené příšery, aby to vypadalo, že zdě nějaký dobrodruh pobil strážce, sám však ale podlehl zranění. Takto paladinovu hrobku nechali připravenou pro jiné dobrodruhy, a pustili se zpět do tunelů. Prozkoumali další slepé chodby a zákruty, až došli k větší kaverně, ze které uslyšeli jakési pískání a šustění křídel. Lupič se zde vydal na průzkum, ale vyletělo na něj celé hejno krvelačných netopýrů – jeptišku ale napadlo praštit svým trpasličím kladivem, které při úderech hlasitě zvoní, a takový rámus odrážející se tunelem netopýry zcela dezorientoval a zahnal na útěk. Odletěli k jakési skulině ve stropě a družníci tak měli možnost prohledat jejich doupě – na podlaze zde našli tři topazy – konečně nějaký poklad.

Pustili se dále, až našli místo, kde se tunel opět probourával do vyzděné místnosti – její podlaha byla pokrytá kostmi. Lupič se opatrně pustil dovnitř, avšak jen co vkročil, ze stropu na něj zaútočilo jakýchsi osm chapadel, tak tak uskočil. Vyděšeně a vyčerpaně se dohodli, že tohle si nechají na příště a kostnici nechali být, a brzy došli zpět k místu, kde do tunelů původně vešli. Prohlédli si mapku, kterou si dělali, a uvědomili si, že asi obešli bludiště chodeb po obvodu, ale chybí jim ještě jeho centrální část. Vydali se tedy ještě jednou zpět, po chvíli proplétání se ale zjistili, že jsou zpět v místnosti s netopýry, a že tedy už v bludišti není nic než spojovací chodby. V ten moment ale něco zaútočilo zezadu – lupič, který stál vzadu, na poslední chvíli uslyšel pohyb, otočil se a opět uviděl osm chapadel. To už na něj bylo moc a v panice se vrhnul pryč – jenže ohromná vypasené housenka s osmi chapadly na hlavě jim blokovala jediný únik z místnosti. Jeptiška, která byla další na řadě, se jí pokusila postavit, jenže i když po ní šlo jen čtvero chapadel, vyhnula se jim jin s největšími obtížemi a nestvůru přitom nedokázala ani škrábnout. Válečník však využil příležitosti, kdy byla příšera zaměstnaná, a vrhnul se jí bokem k tlustému tělu, kde ji zasadil hlubokou ránu svým mrazícím mečem. Housenka překvapená bolestí začala couvat, aby unikla, a válečník nadšený svým úspěchem se za ní vrhnul a zkusil jí dorazit.

Jenže to nebyl dobrý nápad. Chapadla příšery totiž byly pokryté paralyzačním jedem, a ani se svým výcvikem a výzbrojí se válečník nedokázal vyhnout všem. Dostal tolik zásahů, že padl zcela paralyzovaný a začal se dusit. Družníci rychle přiskočili a pokusili se do něj dostat léčivý lektvar, jenže první se jim nepovedlo vpravit válečníkovi do modrajících nehybných rtů. Válečník měl naštěstí v tlumoku druhý, jenže tam měl zároveň flakónů několik a neznačených, takže mu prvně polili obličej lektvarem zrychleného růstu vousů a až na třetí pokus do něj konečně nalili dostatek léku, aby začal aspoň opět dýchat. S tím jej začali táhnout zpět z chodeb, doufajíce, že je housenka opět nezačne sledovat. Naštěstí bylo její zranění asi tak vážné, že jí přešla chuť, a tak se dostali z tunelů zpět do krypt. Zde uvázali válečníka na lopatu jako nějakou ulovenou zvěř, a se supěním ho začali táhnout k východu. Lupič poručil magickým popruhům na svém brnění, aby se jako hadi plížili před nimi a případně je varovali před nebezpečím, a s takovou hlídkou a dostatkem trpělivosti se nakonec úspěšně vyhnuli všemu zbylému nebezpečí a dostali se zpět na denní světlo.