log – Barrowmaze #8

8. výprava, 29. května

(Hráli jsme bez jednoho hráče, proto se družina rozhodla neriskovat výpravu do hlubin a pročesali okolí „hlavního vchodu“. Což teda samozřejmě po takové době zdaleka nebyli první – tyhle místa už navštívilo několik konkurenčních skupin – ale nakonec ještě nějaké poklady našli.)

Družníci se – tentokrát pouze ve třech, bez jeptišky – nejprve rozhodli prozkoumat zatopenou mohylu, kterou minuli několik výprav tomu na cestě k tajnému schodišti v sarkofágu s rytinami lebek. Bojovník vypil lektvar dýchání pod vodou, vzal si na hlavu Klexxovu zlatou korunu, kterou mu kouzelník očaroval magickým světlem, a pustil se do kalné, studené vody. Postupoval opatrně a záhy si všiml dvou číhajících obřích žab, které pod vodou číhaly – zkusil je zaplašit, jak už se mu s žábami jednou povedlo, a žáby skutečně uskočily do temných, zadních koutů – tím ale byly ale v koutě, a dále už ustupovat nemohly, a když se tedy bojovník vydal prohledat i zadní kouty, stejně to skončilo soubojem. Žáby jej záhy stáhly pod vodu, to mu ale díky lektvaru příliš nevadilo. Co mu vadilo trochu víc bylo, že jeho dva společníci se rozhodli do souboje pod vodou střílet, a to nebyl zrovna chytrý nápad, jen jeho brnění ho zachránilo před dvěma šípy, které se odrazily od jeho hýždí. I přes to žáby nakonec udolal, a mohl tak zjistit, že v zatopené mohyle už nic cenného nezbylo – našel jen mosazná madla k rakvi, a ty si vzal s tím, že si je nechá jednou dát na tu svou. Vzhledem k tomu, že lupič vystřelil i jeden ze svých elfích šípů a ten se v boji polámal a už nepůjde znovu použít, toto rozhodně nebyl moc šťastný začátek.

(Nejsem si jistý, proč hráči tak sveřepě ignorovali všechna varování o tom, kterak je mohyla očividně dávno vybrakovaná. Na jednu stranu se mi velmi líbí, že konečně použili svůj lektvar, a vymysleli si to velmi chytře – jenže prohledávat místa, která už někdo vykradl, je v Barrowmaze celkem zbytečné, je třeba jít po těch zazděných. Což mi nepřijde jako moc těžká „hádanka“, ale hráči to nějak pořád neberou v potaz. Hm.)

Protože se mohyly neosvědčily, rozhodli se vydat se zpět do podzemního labyrintu – spustili se po kladce „hlavním vchodem“, a vydali se prozkoumat jižní směr, který prozatím – v obavě z „velkého minotaura“, o kterém je varoval vzkaz na zdi – nechávali neprobádaný, avšak o kterém z vyprávění jiné skupiny vědí, že zde je cesta do místnosti s „zlatým pokladem a desítkami nemrtvých“. Vydali se tedy prvními dveřmi doprava (4) a prošli do další chodby (20) směrem na východ, která ústila do velké, zpola zřícené místnosti (18). Tu pečlivě prohledali, a díky drobné pomoci šťastné náhody odhalili tajnou místnost v samém ústí chodby (16) – ze které si nějací předchozí vykradači udělali tajné zásobovací depo. Družníci se tedy nerozpakovali a polepšili si o bourací kladivo, několik kusů standardní dobrodružné výbavy a dokonce několik elfích šípů – čímž už alespoň nebyli ztrátoví.

Pak se vrátili na západní konec chodby, odkud znovu zaslechli zabučení, (kolem dveří směrem na jich, zpoza kterých cítili příšerný mrtvolný puch), a prohledali nejprve otevřené dveře do malé krypty plné mrtvol (20.1) a dále do druhé podobné (20.2), ve které našli 4 malé pohřební schránky se zbytky lidských rukou, stále ještě oblečených v černých, sametových rukavicích se vzorem démonických grimas. Když se opatrně přesvědčili, že nejsou nemrtvé ani zapasťované, vysypali z rukavic kosti a sbalili je – jen tedy zjistili, že nejde o dva páry, ale čtyři pravičky.

(Musím se přiznat, že mě v tomhle místě dost irituje, že mi tahle hádanka nedává smysl. Hráči tuhle místnost zas tak nezkoumali, takže se to do hry nedostalo, ale s pomocí rukavic samozřejmě lze otevřít tajná hrobka – jenže jde o hrubku druida, se svatyní boha lesů. Proč jsou k otevření hrobku druida potřebné zrovna čtyři černé rukavice zdobené démonickými grimasami?)

Dále pokračovali ke dveřím na jihozápad, prošli krátkou chodbou podivného tvaru, otevřenými dveřmi na jih a dostali se ke dveřím na východ (23.B), za kterými ale něco zaslechli – snad zavírání dveří? Lupič si tedy loknul lektvaru mimosmyslového vnímání, a vycítil, že se od nich tímto směrem vzdaluje několik (asi pět) inteligentních tvorů. Družníci se pustili za nimi, avšak tato část podzemí je opravdové bludiště, plné dveří a rozcestí. První dveře, které zkusili, vedly do slepé chodby, zkusili tedy druhé (23.B), kde našli místnost plnou výklenků s kostru ležící uprostřed obličejem k zemi a chodbou na východ. Lupič cítil, že se jim skupina neznámých tvorů vzdaluje směrem chodbou, a pokračovali tedy za nimi – když místností pobíhali, něco po nich mrštilo jednu pohřební urnu, bojovník jí však stihnul uhnout. Dlouhá chodba pokračovala na východ, lupič však cítil, že pronásledovaní prchají na sever, proto odbočili první chodbou tímto směrem a dorazili ke dveřím, zpoza kterých se linul příšerný smrad (19). I otrlé dobrodruhy toto zarazilo, a nakonec se nedonutili projít skrz, místo toho si řekli, že tohle určitě bude stejná místnost, jejíž puch cítili i z druhé strany, a že to tedy mohou oběhnout. Bohužel trochu podcenili, jak daleko to je, a když konečně doběhli do severnější chodby, byla již prázdná. Lupič si jen pamatoval, že mu pronásledování utíkali na východ, do zpola zborcené místnosti (18) a nejspíše dále východními dveřmi.

(Šlo o skupinu proměněnců, kteří dobrodruhy sledovali a pak před nimi utekli zpět do svého teritoria. Kdyby se hráči nezalekli smradu, tak je mohli dopadnout, ale nakonec stále netuší, že tajemné bučení jsou mutanti – byť už to padlo jako hypotéza.)

Když skončili takto s prázdnou, rozhodli se využít nalezené bourací kladivo a vybourat zazděný průchod, který je zaujal těsně před tím, než lupič zaslechl zavírání dveří. Lupič tímto směrem cítil také jakýsi život –početnější, avšak mnohem slabší a jednodušší. Vybourali tedy průchod a odhalili chodbu s třemi zavřeními dveřmi (21) – lupič život cítil za těmi nejvzdálenějšími, a chvilka naslouchání odhalila, že je za nimi nejspíše hejno krys. Družníci se rozhodli, že se s krysami nechtějí příliš zdržovat a že je zkusí vyhnat ohněm – což s jim s pochodněmi povedlo a zahnali je do jižních chodeb. Pak prohledali tělo pohřbené na jediném katafalku, našli u něj stříbrný přívěšek a rozdělili se – lupič šel odemykat další dveře, zatímco bojovník v této místnosti prověřoval, zda zde není další tajná chodba.

Po odemknutí a otevření dalších dveří lupič spatřil, že vedou do krypty o něco větší, se sedmi katafalky, jejichž obyvatelé se počali zvedat na své kostěné nohy. Rychle tedy dveře opět zabouchl a zavolal své kumpány. Polili si zbraně svěcenou vodou, postavili se kolem dveří tak, aby vždy nalákali jen dva tupé kostlivce, a kouzelník si připravil svitek kouzelné sítě. Byť se mu povedlo polapit do ní pouze dva kostlivce, i tak vzhledem ke své dobré pozici a svěcené vodě, kostlivce celkem rychle udolali, a mohli tak posbírat cennosti, se kterými byli pohřbeni – včetně jednoho lektvaru, který do značné míry připomínal tyrkysový nápoj mimosmyslového vnímání, měl však v sobě rozpuštěné jakési červené vločky.

Pak odemkli ještě poslední místnost, a uviděli, že její zdi jsou hustě popsané neznámými nápisy. Kouzelník je z chodby nedokázal rozluštit, a nikomu se nechtělo vstoupit dovnitř ze strachu, že jde o jakousi kletbu. Uprostřed místnosti na katafalku ale viděli kostru se zlatými náramky, které zde nechtěli nechat – rozhodli se tedy zkusit použít lano s kotvičkou, aby si kostru přitáhli. No, nebylo to tak jednoduché, jak si představovali, a strávili zde dlouhou chvíli, než se jim konečně povedlo dotáhnout náramky až do chodby – efekt lupičova lektvaru již vyprchal – ale nakonec se jim to povedlo.

Spokojeni s lupem z dosud nevybraných krypt se rozhodli prozkoumat spleť chodeb, kterými pronásledovali neznámé tvory. Prozkoumali všechny slepé chodby, a skutečně našli celkem patery tajné dveře (19.A–D) – tuhle část podzemí nejspíše budoval někdo, kdo nebyl zcela při smyslech. V tajných chodbách našli za prvé stopy po pronásledované skupině, a potvrdili si tak, že jim utekli tudy, a za druhé malou kryptu (19.C) s tělem pohřebným v rouchu, které se zdálo překvapivě zachovalé. Pro jistotu tělu nejprve roztříštili lebku, a až když se zdálo, že proti tomu nebude nic namítat, zabavili mu jak roucho – temně zelené, zdobené florálními ornamenty – tak bronzový srp, se kterým bylo pohřbené. Pak ještě prohledali reliéf „zeleného muže“, který na katafalk shlížel z jižní steny, a našli další tajné dveře, vedoucí do malé svatyně (19.D), očividně zasvěcené jakémusi starému bohu lesů. Kouzelník se pokusil rozpoznat, jak u tohoto boha poprosit o požehnání, a našel na oltáři kamennou misku s temnými skvrnami a obsidiánovou dýku. Chvíli váhal, ale pak – když tady zrovna není jeptiška, aby něco namítala – obětoval bohovi lesů trochu své krve a požádal o požehnání v boji proti nemrtvým. Bůh je vyslyšel, a kouzelník si uvědomil, že nyní dokáže vycítit ve svém okolí jakési body temnoty a nepřirozenosti.

Dále prozkoumali páchnoucí místnost (19). Nechali ji trochu vyvětrat, dali si šátky přes nosy a potvrdili se, že jde skutečně o jednu místnost, která spojuje severní a jižní chodbu. Také odhalili zdroj zápachu – relativně „čerstvé“ mrtvoly dvou dobrodruhů, napíchnuté na jižní stěně. Se zadrženým dechem je prohledali, a zjistili, že jeden z nebožáků má v batohu pořád celkem slušný lup starých mincí. Pak ještě prohledali zbytek místnosti, avšak zjistili, že všechen případný lup už byl v batohu.

Pak se vydali jihovýchodním směrem a našli zde místnost bohatě zdobenou stříbrnými dekoracemi (24) – stříbra zde bylo docela dost, avšak když jej zkusili loupat nožíky, zjistili, že by to trvalo příliš dlouho, že je potřeba sehnat si nějaké lepší nástroje. Prohledali tedy aspoň dvacet pohřebních výklenků, lupič však v jednom z nich při prohledávání narazil na jakýsi žíravý šedý hlen, jen tak tak že nepřišel o ruku. Družníci chvíli opatrně zkoušeli, čím by jej mohli zničit, ale na nic nepřišli, a tak se rozhodli, že jej opatrně nalákají do páchnoucí místnosti (19) na dvě zavěšené mrtvoly, a tím se jej aspoň na chvíli zbaví. Plán to byl dobrý, avšak náhoda tomu chtěla trochu jinak – v momentě, kdy se hlen už valil do místnosti, kouzelník vycítil, že se k nim severní chodbou blíží čtyři uzlíky temnoty.

Přiskočili ke dveřím a naslouchali – slyšeli pomalé šourání, usoudili tedy, že půjde o chodicí mrtvé a že by si s nimi snad měli poradit. Opět se ke dveřím postavili tak, aby je nemrtví nemohli přečíslit, a skutečně je v pár chvílích pobili. Jen když se otočili zpět, šedý sliz na šedých kamenech podzemí nikde neviděli. Radši se zde tedy nezdržovali a opatrně se vrátili do místnosti se stříbrnou výzdobou (24), kde v jednom z dvaceti výklenků našli diamant – čímž se výprava definitivně stala úspěšnou.

Protože přeci jen v soubojích už nasbírali pár šrámů se s diamantem v kapse rozhodli, že již nebudou dále přespříliš pokoušet štěstěnu, a že si jen pečlivě zmapují tuhle spletitou část podzemí, ve které jsou tajné dveře na každém kroku. Nejprve hřeby zatloukli dveře, které z polorozpadlé místnosti (18) vedly do východních tunelů a kterými jim utekli neznámí tvorové, pak ještě stejně tak zablokovali jednu tajnou chodbu (19.B) – aby jim nikdo nevpadl do zad – a pak postupně procházeli a odkrokovávali zmatečné chodby, které dnes odhalili. V jedné z doposud neprozkoumaných místností (22), té vedle nehmotného nemrtvého, který po nich házel urny (23), vybrali z výklenků další zlato, a v severní chodbě ještě zjistili, že jedny zazděné dveře už od jejich předchozí návštěvy někdo vyboural a kryptu za nimi vybrakoval – našli v ní jen sochu rozšklebeného démona, na kterou někdo vyškrábal „Vypadá jako Henry“. Jinak si už jen zpřesnili části mapy tam, kde jim prozatím úplně neseděly, a svou osmou výpravu zakončili.

Ve Lhotě měl tentokrát nejvíc zábavy bojovník – prvně zjistil, že ho jeho milovaná Anička lazebnice okradla o skoro všechny peníze (prozatím zdaleka nejhorší hod na hýření – čtyři jedničky a čtyřka, tedy 3200 pencí v tahu a efekt takřka žádný), pak mu ale lupič obstaral párek labutí (k tomu se tedy mimochodem objevily i ve Lhotě plakáty slibující bohatou odměnu tomu, kdo pomůže dopadení zlosyna, který ukradl pánovi Železného Hradce chovný párek labutí z jeho hradního příkopu) a tak se bojovník vydal za Ropuší bábou. Tu labutě velmi potěšily – půl dne z nich vařila tajemný dryák, o kterém nechtěla svému „učni“ nic prozradit, že prý to bude překvapení, a pak večer ve své chýši upekla koláč, rozmístila svíčky a s pomocí labutího lektvaru se kouzlem změnila v mladou krasavici. Efekt tedy trval jen do rozednění, ale bojovník byl spokojený – zvlášť, když mimo to v rámci dalších dní pod vedením čarodějnice dosáhl dostatečných znalostí na to, aby si mohl začít míchat vlastní lektvary. Mimojiné začal experimentovat s knihou receptů, kterou vytáhli z krypty alchymisty v Mohylovištích – dokázal podle jejich návodů prozatím namíchat kyselinu rozpouštějící sklo a drahokamy, lektvar levitace, elixír lásky a lektvar na kouzelně rychlý růst vousů.

Lupič si mimo to ještě domluvil schůzku s „velmistrem“ kultu Orkuse, když orkistickému špehovi, který ve Lhotě dělá štolbu, nakecal, že už ví, kde mají setité svůj úkryt. A kouzelník se konečně do stal k tomu, co odkládal už několik měsíců – tréninku svých magických schopností. Družina celkem zůstala ve Lhotě dva týdny, na jejich konci jim však zbývá jen posledních pár drobných.