log – Barrowmaze #17

17. výprava – 15. srpna

Opět bez svého kouzelníka, avšak s posilou v podobě tajemných Mstitelů vedených elfem Findalem, se naši dobrodruzi vydali na lov Setitů. Už od minula vědí, že setitská vstupní mohyla byla zničena, sestoupili tedy do podzemí schodištěm za rozbitým zrcadlem, pak se nechali Findalem zneviditelnit a opatrně se doplížili k tajnému vchodu do setitské skrýše (189) – tajný už ale příliš nebyl, dveře ležely vylomené na podlaze, a z chodby se linul pach krve a tlejícího masa, a jeptiška vycítila i přítomnost nemrtvých. Naštěstí šlo jen o „obyčejné“ povstalé mrtvoly, kterých už v Mohylovištích potkali tucty, a se svým svatým thurnibulem je neměla problém zničit svou modlitbou. Opatrně postupovali vpřed, a našli pozůstatky bitvy mezi kulty Seta a Orkuse – zmasakrované mrtvoly akolytů, spoustu mrtvých koz a i jednoho uhořelého trola.

Když došli ke dvoukřídlé bráně (208) a předsálí s křižovatkou (213), Mstitelka Desdra měla dojem, že něco zaslechla, a opravdu, po chvíli naslouchání zjistili, že se ze severní chodby, kterou prozatím nemají prozkoumanou, ozývá hluk, kvílení a něco co zní jako volání o pomoc. Vydali se tedy za zvukem. Pod zakletím neviditelnosti se však museli spokojit jen s velmi slabým kouzleným světlem, a válečník tak propadlo uprostřed chodby odhalil až v momentě, kdy do něj padal. Jen tak tak se mu povedlo zabrzdit pád a nechat se vytáhnout – pak dovnitř hodil pochodeň a zjistil, že jáma je prázdná a ne moc hluboká. Hluk z této potyčky s propadlem však vyprovokoval odpověď ze severu, odkud bylo již jasněji slyšet jak mrazivé kvílení, tak údery kladiv a zbraní o stěnu, a nyní, v odpovědi na válečníkovo nadávání, se ozvalo i „Hrom! HROM!“ Tajný signál, který si družníci domluvili s Henryho partou!

Rychle přeskočili propadlo a doběhli k zazděným dveřím, zpoza kterých se zvuky ozývaly (209). Jeptiška vycítila, že se za nimi nachází nějaký mocný nemrtvý, a všichni vnímali, jak se jich jímá hrůza, když slyší děsivé kvílení, byť stále tlumené zdí. Válečník rychle pokynul, aby si všichni něčím ucpali uši, a pustil se do bourání. Přidali se k němu trpaslíci a brzy se jim povedlo vybourat první cihly. Na druhé straně spatřili několik na smrt vyděšených dobrodruhů, jak se snaží prodrat ven, zatímco se na ně zezadu sápe přízračná silueta ženy s děsivě ztrápeným obličejem, kvílející litánii ze které mrzla krev v žilách – naštěstí měli všichni zacpané uši, krom jeptišky, která se rozhodla postavit se zlu svou vírou, a pokusila se bánší zahnat. Zloba a nenávist k životu, která temný přízrak poháněla, se ukázala velmi silná, ale povedlo se alespoň zaklesnout ji v souboji vůlí a zpěvu, takže přestala věnovat pozornost nebohým henryovcům.

Vybourat zeď tak, aby se panikařící dobrodruzi protáhli ven, ještě chvíli trvalo, ale jeptiška ve své víře ustála, přehlušila bánší svou písní „Ktož sú Ygovi bojovníci“, a válečník k ní zvládl přiskočit a zničit jí sekerou politou svěcenou vodou. Družina si tak připsala další vítězství nad mocným nemrtvým – pro dnešní výrpavu to však měla být pouze ochutnávka. Než se však stihli pořádně rozkoukat po dlouhé síni, do které se právě probourali, lupič si všiml, že hlomoz této bitvy nejspíš přilákal nežádanou pozornost a z jihu se šouravě blíží dvě postavy. Rychle zavolal na jeptišku, a ještě stihl s pomocí Desdry sítí polapit osvobozené Henryho muže, kteří se snažili v panice prchat aniž by se dívali vlevo vpravo.

Stihli nicméně zaujmout pozici za propadlem, a lupič jednu z mrtvol sestřelil svým kouzleným lukem, zatímco jeptiška po druhé vystřelila ze svého kouzleného praku jeden ze stříbrných broků, které si nechala udělat ve městě. Povedlo se jí rozlomit pečeť na jejím čele, ale mrtvola se tím nedala zastavit a šourala se dál, a když se přiblížila k propadlu, to se s temným zaduněním zavřelo. Jeptiška se jí tedy pokusila zapudit, avšak zjistila, že Nergalova pečeť je mocnou ochranou. Díky tomu, že už ji nalomila střelou z praku, povedlo se jí mrtvolu zatlačit na ústup, ale bylo to mnohem těžší, než čekala, a navíc pocítila, jako by se na ni zaměřil jakýsi černý, zlý pohled. Zároveň věděla, že nemrtví stále nejsou poražení, a číhají na jižním konci chodby. Čekajíce past, vydali se jim tedy opatrně naproti (válečník ještě zaznačil na zemi propadlo, kdyby náhodou museli zase utíkat), ale když se přiblížili, padli pod jakési temné kouzlo, které je přimrazilo na místě – kdyby nebyli připravení, ani se nezvládnou bránit, takhle se ale přeci jen zvládli vzpamatovat dostatečně na to, aby to skončilo rovnou potyčkou, a v té naštěstí se svými kouzelnými zbraněmi zapečeťence finálně zdolali.

S tím se konečně mohli vrátit do severní síně a k zachráněným dobrodruhům. Zjistili, že síň nemá žádný jiný patrný východ, jen uprostřed je jezero temné vody a na opačné straně na piedestalu otevřený sarkofág. Když do přeživších henryovců dostali dostatek kořalky na to, aby je trochu uklidnili, vyslechli si, že s Henrym našli v labyrintu pohřbenou loď plnou zlata, avšak král, který v ní měl spočinout, nevzal vyrušení zrovna dobře a zaklínadlem je teleportoval do téhle zazděné místnosti. Bohužel jejich kladiva a krumpáče zůstaly na hromadě u přídi královy lodi a tady se dostali jen se zbraněmi, kterými se jim nedařilo prokopat se ven. Už jsou tu několik dní a došli jim zásoby – a byť měli podezření, že sarkofág bude prokletý, zdálo se to jako poslední možnost, co udělat. Nejsou zde ani všichni, někteří možná byli teleportováni jinam. Na druhou stranu, když se válečník podíval do sarkofágu, zaradoval se. Byl plný zlata a drahokamů – tak plný, že je musel do pytlů nabírat lopatou. A nejen to, pak v něm ještě našli skrytou schránku s nádherným mečem, jehož čepel se leskla a zářila ve světle pochodní jako by to snad bylo světlo sluneční. Henryho muži to možná nedocení, ale našli opravdový poklad.

Když se ujistili, že zde v místnosti není žádná další tajná chodba, a že se nedá pokračovat nikam dál, vrátili se zpět na křižovatku. Jeptiška vycítila, že otáleli moc dlouho a ze západu se blíží další nemrtví, a tak řešili, co udělat se zachráněnými muži – ti rozhodně nevypadali, že jsou v bojeschopném stavu. Byť jeptiška orodovala za to, aby je vyvedli bezpečně na povrch, válečník s lupičem se nechtěli dále zdržovat a řekli jim, že už pro ně udělali dost. Popsali jim cestu, kudy ven, a jeptiška jim aspoň darovala svou svěcenou vodu.

Pak se konečně dostali k tajným dveřím do setitského doupěte (vedle 213). Chvíli zvažovali, jak k tomu přistoupit – Findal nabídl, že je dokáže ještě jednou zneviditelnit – ale pak se opět, stejně jako minule, rozhodli prostě zkusit štěstí a vpadnout dovnitř. Přeci jen, neslyšeli uvnitř žádný zvuk, a jeptiška vycítila jen několik slabších nemrtvých. Tentorkát šli první trpaslíci, vyprovokovaní válečníkovou poznámkou, že „by se taky mohli trochu zapojit“. Otevřeli tedy dveře a ihned je do nosů udeřil zápach staré bitvy. Boj mezi kulty musel být brutální, a dobrodruzi se nyní museli protáhnout kolem tlejících vnitřností a roztrhaných mrtvol – některé z mrtvol se je při tom pokusily zastavit, ale s takhle slabými nemrtvými se už naši družníci vypořádávají za pochodu. Dostali se tedy ke dveřím, za kterými dle informací skřetí šamanky měla být hlavní svatyně a komnaty černokněžníka Nathalase (215). Neslyšeli nic, a jeptiška za nimi už ani necítila nemrtvé – elf Findal si však všiml magických run a tuše past, pokusil se s nimi vypořádat. Chvíli je luštil, pak chvíli šeptal zaklínadla v elfštině, pak se trochu zarazil, vykřikl několik lehce vyděšených slov a na vše v okolí padlo magické ticho. Findal jen omluvně pokrčil rameny a setřel zbytek magických run.

Válečník se ho tedy pomocí kresby na stěnu zeptal jestli teda jako co, a Findal přikývl, vytasil, pokynul ostatním Mstitelům a vtrhl dovnitř, doufaje, že jestli tam náhodou Nathalas číhá, nebude alespoň moci pronést žádná zaříkávadla. Avšak setitiská svatyně, která kdysi musela určitě působit impozantně, byla celá rozvrácená, zničená a prázdná. Dobrodruzi ji pečlivě prohledali, ale zjistili, že asi nejsou první, kdo to dělá, a že předchozí vítězové vzali vše, co stálo za to vzít. Prohledali i zbytek setitské základny, ale Setité očividně potupně prohráli – našli jen stopy po těžké pokladnici, kterou někdo táhnul pryč, a další mrtvoly. Mezi mrtvolami však chyběl černokněžník Nathalas, a když zakletí ticha konečně povolilo, Findal zaraženě prohlásil, že jejich cesta za pomstou bohužel nekončí. Snad Nathalase zajali orkusisté a ty by mohli sledovat podle stop pokladnice?

Družníci se jej na to prvně zeptali co to mělo znamenat s pastí na dveřích, a on se ji omluvil, že past měla vykřiknout hlasité varování, kdyby někdo dveře otevřel – bohužel se mu nepovedlo zabránit jejímu spuštění, a tak to aspoň kontroval vlastním kouzlem, které se mu ale trochu vymklo z kontroly. Vzhledem k tomu, že nakonec ale vše vyšlo dobře, nikdo to Findalovi neměl moc za zlé, a v jedné z méně páchnoucích místností se tedy radili, co dále. Jeptiška se Mstitelů zeptala, jestli, když jim tedy pomohli dostat se do Setitské svatyně, už získali dostatečnou důvěru na to, aby jim prozradili, proč Nathalase pronásledují. Překvapivě je to proto, že se mu chtějí pomstít – každého z nich Nathalasův temný kult v minulosti připravil o rodinu, domov, nebo v případě trpaslíků o rodinné dědictví. Velmi tragické. A protože lupič určil pomocí své začarované umrlčí ruky, že vše cenné v setitské skrýši nejspíše opravdu orkusisté odnesli, rozhodli se družníci přeci jen Mstitelům pomoct je sledovat.

Rýhy po tažené truhlici je vedly do východních tunelů, do míst, kde prozatím nikdy nevkročili, a kde jeptiška cítila mnoho mocných nemrtvých číhajících v chodbičkách na vyrušitele (231). Radši tedy netrkali svůj nos do žádných větších odboček a pokračovali klikatou cestou (kolem 256 a 259) až na křižovatku, kde s překvapením nejdříve ucítili čerstvý vzduch a pak zahlédli záři denního světla (z 244). Zarazili se a chvíli naslouchali a pozorovali, a uslyšeli zvuky křídel a jakési skřeky. Lupič si vzpomněl na varování o harpyjích, které mají prý někde v mohylách své hnízdo, a dobrodruzi ti tak radši opět zacpali uši. Pak se opatrně vydali vpřed, a opravdu, jen co nakoukli do sálu, ve kterém se propadl vysoký klenutý strop a otevřel labyrint obloze, snesly se na něj dvě stvůry podobné jakémusi spojení šeredných starých žen a supů. Dvě se pokusily popadnout válečníka a jednoho z trpaslíků, zatímco na ostatní dobrodruhy dopadla salva kostěných šípů – avšak protože byli dobrodruzi připraveni na jejich hlavní zbraň, totiž děsivé vřeštění, povedlo se jim nejen ustát útok, ale lupič dokonce svým kouzleným lukem, do kterého založil jeden z mocných runových šípů, tři z harpyjí rovnou sestřelil, a obě strany se stáhly.

Chvíli rozvažovali, co dále, ale pak si řekli, že když umí harpyje používat luky, tak by možná mohly i umět mluvit, a jeptiška se odvážně vydala vyjednávat. Ze zdobených dveří na protější straně sálu vykouklo několik ozbrojených harpyjí a za nimi jakási nevkusně nazdobená náčelnice, a opravdu svým skřehotavým hlasem promluvila. „Moje!“ křičela prvně, ale jeptiška jí vysvětlovala, že chtějí jen projít. „Maso!“ zaskřehotala po chvíli přemýšlení náčelnice zpět, a družníci se na sebe zadívali s jednoduchým nápadem – vždyť právě přelézali přes hromadu mrtvol v setitském chrámu. Slíbili tedy harpyjím maso, a vydali se zpět.

Asi na půli cesty (u 233) ale jeptiška vycítila, jak se jim naproti blíží čtyři mocní nemrtví. Rychle zaujali co nejlepší pozici s válečníky vpředu jako šítovou hradbou (u brány do 256) a v napětí čekali, co se ze tmy vynoří. Ve stínech se objevili čtyři kostliví válečníci s insigniemi lebky na růži – s tímto znakem už se družníci v podzemí setkali, šlo o válečníky Nergalovy neslavné Černé legie – a i zkušeným a odhodlaným dobrodruhům se pod jejich pohledy začala podlamovat kolena. Jeptiška s pomocí mnicha Helmuta však pozvedla Ygovo tunibulum a modlila se za ochranu, a tím dodala všem potřebné odhodlání, aby se temným legionářům postavili. Lupič s Desdrou z druhé řady vystřelili, lupič použil i svůj drahý elfí šíp, jenže proti kostlivcům neměl zas tak valného efektu, v jaký asi doufal. Pak o sebe zařinčely černá kopí proti blyštivým mečům a sekerám, a začaly padat rány. Nergalovi bojovníci se ale zdáli nezdolní – z úderů si nic nedělali, zatímco ty jejich byly ohromně bolestivé a začínaly ihned černat a odumírat. Za chvíli padl mladší z trpaslíků a kostlivci se zdáli stále plní sil. Situaci otočil až elf Findal, když úspěšně kouzlem spoutal tři ze čtyř kostlivců a udržel je spoutané dost dlouho na to, aby jeho společníci udolali přesilou čtvrtého. Nakonec přeci jen padl, a na tři spoutané pak nalili všechnu svěcenou vodu, kterou měli, a válečník ještě vyzkoušel meč nalezený v pokladu bánší – čepel se rozzářila jako denním světlem a rozťala Nergalova vojáka na cáry stínů.

Družníci nečekali, až se objeví další, co nejrychleji pobrali mrtvolu kultistů a koz a přinesli je harpyjím, kde usmlouvali, že jim náčelnice řekne, kam šla pokladnice, jejichž stopy končily uprostřed pod propadlou střechou („Kozí lidi. My táhlo hore. Těžké. Špatné. My ne táhlo teď.“), a že je nechá tudy vylézt na povrch. Válečník – známý to lamač srdcí šeredných ježibab – si loknul svého lektvaru levitace a na harpyje notně způsobil tím, že nejen že je očividně odolný jejich zpěvu a silný v boji, ale i lítat umí. S tímto se družníci dostali zpět na povrch, kde bohužel zjistili, že v podmáčené bahnité půdě už stopu pokladnice nenalezli – možná ji tudy už prostě nešlo táhnout. Vymohli si tedy na harpyjích ještě ať jim ukážou kudy „kozí lidi“ šli, a pak se rozhodli, že zde dnešní výpravu budou muset zakončit, protože již nemají žádnou svěcenou vodu a dnes už toho viděli dost. Mstitelé se sice trochu zdráhali nechat si Nathalase uniknout, ale protože sami už měli nějaké zranění a Findalu už neměl sílu na další zneviditelnění, rozhodli se, že když Nathalase stopovali poslední rok, tak to ještě týden vydrží.