log – Barrowmaze #16

16. výprava – 8. srpna

Družiníci se dohodli se Mstiteli, že za dva týdny (až se Desdra vyléčí ze setkání s krokodýlem) se znovu vydají proti setitům – Mstitelé to sice neví, ale naši dobrodruzi už doufají, že je mezitím pobijí orkusité, kterým lupič minule prozradil, jak se do doupěte jejich soků dostat. Kouzelník byl sice indisponován, ale i tak se zbytek družiny rozhodl ve volném týdnu vyrazit podívat se po nějakých pokladech, které by třeba nebyly tak pevně střeženy. Došli na blatech k mohyle, kterou minule označila lupičova očarovaná hnáta, že se v ní skrývá poklad. Mohyla nebyla zasypaná, stačilo jen rozrazit dveře, do čehož se válečník srdnatě pustil, zatímco lupič bedlivě sledoval bažinu, zda se z ní zase nevynoří něco ještěrnatého. Nevšiml si kvůli tomu, když na něj něco ještěrnatého zaútočilo z vrchu – z mlhy se na něj vrhli tři pterodaktylové. Naštěstí to nebyl obtížný souboj, dva z nich se dobrodruhům povedlo zabít a třetího zahnat.

Po této přestávce konečně vypáčili poklop mohyly a sestoupili opatrně do jejího předsálí, kde správně identifikovali poničenou sochu temného boha Impuraxe. Z předsálí pokračovaly dvoje dveře do místností, které byly po kolena zaplacené rašelinitou vodou. Z obou byli cítit jacísi nemrtví, na západě silnější, na severovýchodě slabší, prvně zkusili severní dveře – našli místnost svitků a knih, z většiny již plesnivých a nepoužitelných, ale zkusili alespoň některé zachránit, pamatujivše, že Veliký Mazzah ve vsi sliboval odměnu za jakékoli historické dokumenty.

Pak pokračovali chodbou na východ, a uvědomili si, že nemrtví za dalšími dveřmi na ně číhají hned za zárubněmi – díky Ygově vykuřovadle o nich ale jeptiška věděla, a tak jim nedopřáli výhodu překvapení. Vtrhli tedy rázně dovnitř a skočili po nemrtvých, a zjistili, že jde o bledé ghúly, kteří mají paralyzující jed – měli ale štěstí a dovedli na nemrtvé udeřit tak, že je zahnali na útěk – ghúlové se jako jacísi odporní krtci vyhrabali úzkými tunely na východní, zborcené straně hrobky. Dobrodruzi tedy prohledali místnost, ale našli jen pozůstatky ghúlích obětí, vrátili se tedy do předsíně, posvětili si zbraně a otevřeli západní dveře do hlavní pohřební komnaty, ve které na piedestalu stál bílý sarkofág střežený dvěma černými sochami bojovníků. Jeptiška poznala, že v sarkofágu se skrývá jakýsi mocný nemrtvý, a také že jedna z mumií, které plavaly ve vytopené místnosti, není v klidu. Družníci vyzbrojení požehnanými zbraněmi a ukradeným palcátem proti nemrtvým s mumií udělali krátký proces, ale když padla s cáknutím zpět do temné vody, ozvalo se z piedestalu skřípění kamene. Bojovník se vrhl po schodech vzhůru a vylil do sarkofágu svěcenou vodu ještě dřív, než se jeho majitel stihl zcela osvobodit – mumie uvnitř se začala pálit a rozpouštět a snažila se co nejrychleji uniknout, ostatní družníci ale přiskočili a společnými silami drželi víko sarkofágu na místě. Mocná mumie sice zvládla svou pěstí víko rozrazit a způsobila ještě nějaké drobné šrámy, ale nakonec se v sarkofágu plném svěcené vody zcela rozpadla. Dobrodruzi tedy s nadšením vytáhli její nádhernou zlatou pohřební masku, zlatou sochu kočky a čtyři slonovinové kanopy. (7 HD a oni ji utopí. Chytráci.)

Spokojení s tím, že jejich výprava je výdělečná, uvažovali družníci, kam se vydat dále, a nakonec se rozhodli, že přeci jen zkusí nakouknout do labyrintu a nahlédnout do některých neprozkoumaných odboček. Sestoupili mohylou se zrcadly, a na první křižovatce se vydali jižně. Dlouhá chodba (108) měla po levé ruce čtyři krypty, nemrtvé ale jeptiška vycítila jen v té druhé. Na druhou stranu jich tam bylo osm a dobrodruhům už došla svěcená voda, rozhodli se tedy druhé dveře obejít. V první a poslední kryptě nenašli nic zajímavého – očividně už je někdo vybrakoval – ve třetí ale spatřili na katafalku neporušené tělo se stříbrným náramkem. Chvíli se radili, co to asi bude za past, ale nakonec se rozhodli poslat lupiče na opatrný průzkum, a za chvíli tak viděli, jak se na lupiče ze stropu vrhl pavouk. Tak tak mu uniknul. Jeptiška se ještě pokusila srdnatě na pavouka vrhnout, ale když vešla do krypty, zjistila, že na stropě sedí další dva, a tak jí bojovník zase vytáhnul a zabouchl dveře. Pak na ně po chvíli přemýšlení napsal „Nestoupejte na černé dlaždice!“, aby příští návštěvníci nekoukali na strop.

Na konci chodby se cesta rozdělovala na východ a na západ, a na východě bylo vidět, že se otevírá do nějaké velké síně (252). Vydali se tedy prvně na průzkum tam, a odhalili sál plný chrličů. To je zarazilo a uctivě se vypoklonkovali – tedy až na bojovníka, který ještě zahlásil „Chrliče v podzemí? To je přece úplně k ničemu?“ – ze stínu v sále se ozvalo skřípavé „Cos to řek?!“ a dobrodruzi vzali nohy na ramena. Naštěstí pro ně se nikdo do pronásledování nepustil, a tak po chvíli vyčkávání vyrazili západní cestou. Ta po chvíli skončila slepým koncem – to jim ale přišlo podezřelé, a tak začali hledat tajnou chodbu. Trvalo jim to docela dlouho, protože každý byl přesvědčený, že je chodba musí být někde jinde – a nakonec zjistili, že měli pravdu všichni, protože tam skutečně tajné chodby jsou tři. Rozhodli se prvně pustit tou severní, aby si uzavřeli kus mapy, a tak se dostali do větší komnaty lemované úzkými chodbami plnými výklenků, s temným jezírkem kapající vody uprostřed (109). Nikde nebyl cítit nemrtvý, i tak ale měli z jezírka špatný pocit, a nakonec se rozhodli využít bojovníkův kouzelný meč, který mrazí, když je skropen krví – každý obětoval trochu své krve, a bojovník jej vrazil do jezírka. Z temných vod se za vůní krve vymrštily tři obří pijavice – ale nestihly to a zůstaly zmražené ve skoku. (Prostě chytráci. Tři lehká zranění si vyléčí bez problémů, a nemusí se crcat s pijavicemi v temné vodě.)

Když si takto místnost zabezpečili, ujasnili si, že průchod na sever končí v zazděných dveřích, o kterých si myslí, že je už našli i z druhé strany, a pak prohledali výklenky. Našli v nich spoustu dalších pokladů, zvláště ale v chodbičce za jezírkem našli skrytou odbočku (109A) a v ní kostru jakéhosi rytíře – když přišli blíže, zjevil se nad ní přízračný duch paladina Guye de O’Veargne, který se zaradoval, když spatřil, že nesou Ygovo svaté thurnibulum. Vysvětil jim, že to on jej původně do kobek přinesl, na svaté misi uzavřít Jámu chaosu, bránu do pekel, která je zde někde otevřená. Bohužel ve svém poslání selhal, protože jej jeden z jeho družníků zradil a zavraždil. Popsal tedy našim dobrodruhům, jak se k Jámě dostat („musíte minout kryptu Nergalových vyvolenců – má dveře ve tvaru obří lebky – tak se dostanete do opuštěných dormitorií, ale stačí jít jen hlavní chodbou a na křižovatce doprava“), a že pro její uzavření stačí vhodit do ní svaté vykuřovadlo. Pak jim požehnal, a na vcelku drzý dotaz bojovníka, zda ještě potřebuje svou helmu (která se zdála magická) odvětil, že bude jen rád, když ji přebere někdo, kdo dokončí jeho poslání a dopřeje mu klidu. Bojovník si nakonec helmu s Ygovými svatými symboly radši nevzal, skončila tedy u jeptišky, která zjistila, že když spustí hledí, tak vidí vše nesvaté – například temné symboly v kapsách svých družníků.

Spokojeni s tím, že jim zlato cinká po kapsách, s tímto prohlásili výpravu za hotovou a vydali se zpět do vesnice. Před schody na povrch sice ještě potkali pár hladových nemrtvých, takové věci už je ani nezdržují – za chvíli byli zpět v dusném, letním dni a na cestě do vsi.