V této kapitole jsou popsány základní psychické funkce, které hodnotíme při psychiatrickém vyšetření, a jejich poruchy.

Globální psychická funkce podmiňující správný chod ostatních psychických funkcí (orientace, paměť, pozornost, jednání, vůle, myšlení, vnímání, emoce). Pomocí vědomí si člověk uvědomuje sám sebe a své okolí: tělesné schéma, orientace v prostoru; integruje prožitky vnitřní a vnější. Je dynamickým stavem – (tok vědomí).

Bdělost – vigilita, (také arousal, čilost) charakterizuje kvantitativní vlastnost vědomí, která během dne fyziologicky kolísá od vysoké míry nabuzení až po ospalost a spánek.

Jasnost – lucidita (také awareness, uvědomování) charakterizuje kvalitativní vlastnost vědomí určující hloubku a obsah bdělého stavu. Můžeme si ji představit jako kruh, v jehož středu je nejkoncentrovanější část – tedy to, co si plně uvědomujeme. Vyžaduje aktivní zaměření pozornosti. Mezi plně uvědomovanou psychickou činností a činností pouze částečně nebo vůbec neuvědomovanou existuje řada mezistupňů.

Rozmazaná část kolem je méně jasné uvědomování si toho, co se děje kolem nás ve chvíli, když zaměřujeme pozornost na něco jiného. Schilderova sféra – hraniční oblast mezi centrem vědomí a okolní oblastí.

Může jít o automatizované jednání jako chůze, čištění zubů, automatické odpovědi v běžných povrchních nenáročných sociálních interakcích. Vysoké procento běžných denních činností děláme bez plného uvědomování, stává se z nich návyk; pokud by museli neustále probíhat centrem uvědomování, brzdilo by nás to. Mezi mimovědomé procesy patří reflexivní jednání, podvědomé psychické obsahy, které jsou vůlí převoditelné do vědomí, nevědomé psychické obsahy dle teorie nevědomí psychoanalýzy nejsou přístupné vědomí, ale mají vliv na naše prožívání a chování. Kapacitu vědomí (rozsah uvědomovaného) můžeme zvýšit např. praktikováním všímavosti (mindfulness): zaměřování pozornosti na přítomný okamžik a všechny děje, které obsahuje.

Idiognoze je integrace celého obsahu vědomí do jednoho subjektivního obrazu patřího určitému pozorovateli “já”. Uvědomování si vlastních přání a cílů, své odlišnosti od okolí, uvědomování si vlastní mysli.

Z neurofyziologického hlediska je základním mechanismem zajišťujícím správnou funkci vědomí retikulární formace, její součástí je ARAS (ascendentní retikulární aktivační systém) = nespecifické aferentní nervové dráhy lokalizované v pontu, mezencefalu a thalamu, vedoucí vzruchy z periferie do kmene, thalamu, limbického systému a mozkové kůry, zajišťující integraci všech oblastí. Neurotransmiterové systémy podílející se na správné funkci vědomí a jejich jádra lokalizované v retikulární formaci: acetylcholinergní zajišťující klidné bdění (ncl. gigantocellularis pontu – poškození vede ke kómatu), noradrenergní zajišťující kontrolu pozornosti a integraci senzorických vstupů přes limbický systém do prefrontálního kortexu kde jsou abstrahovány (locus coeruleus – destrukce vede k deprivaci REM spánku), serotoninergní podílející se na regulaci kognitivních funkcí a na nonREM spánku ( ncl.raphe – destrukce vede k totální nespavosti a psychotickému syndromu), dopaminergní zajišťující aktivní bdění (substantia nigra – poškození vede k poruchám rozhodování, M. Parkinson). Destrukcí retikulární formace nastává kóma. Porušení může nastat: metabolicky (hypogylkémie, metabolický rozvrat), hypoxicky (ischemie), toxicky (narkóza, hypnotika), mechanicky (krvácení, kontuze, komprese např. nádorem), funkčně (asynapsie při komoci, difuzní axonální poškození).

Fyziologické – biické (spánek, hypnóza)

Patické (poruchy vědomí)

Spánek
Pravidelně probíhající změna vědomí, která se projevuje jeho zúžením. Podléhá cirkadiánním rytmům. Nedochází úplně ke změně psychického dění, udržuje se kontinuita jáství. Během snění dochází někdy k odloučení od tělesného schématu a vlastní vlastnosti mohou být vnímány jako cizí. Spánek vykazuje výkyvy od hlubokého spánku po mělký.

Hypnóza
Stav podobný parciálnímu spánku, který umožňuje podvědomé mysli provádět změny prostřednictvím přímých podnětů. Určité oblasti vědomí jsou potlačené (kritičnost, logické myšlení) za zachování bdělosti. Hypnabiliita: schopnost být zhypnotizován, závisí na sugestibilitě jedince, ochotě vzdát se vědomé kontroly nad vlastní myslí. Může být navozená uměle. Hypnotický stav může mít různou hloubku. Přímý přístup k podvědomí se dá využívat terapeuticky.

Ve stavu hypnózy má člověk zpomalenou psychomotoriku, utlumené smyslové vnímání, zpomalení dechu a tepu. Příklady terapeutického využití: přímo hypnóza klasická, Ericsonská – terapeut je činitel odpovědný za změnu. Neurolinguistické programování, autosugestivní techniky – autogenní tréning, sankalpa. Hypnotická a autohypnotická terapie se dá využívat v oblasti psychosomatických onemocnění, disociativních poruch, snižování chronické bolesti, k hubnutí, odvykání od kouření etc.

– zeslabení/útlum duševní činnosti (porucha bdělosti)

Somnolence
Chorobná ospalost. Postižený reaguje na oslovení, na podnět, ale zpomaleně, může odpovídat v relaci dotazů, můžeme ho přivést k plnému vědomí, ale posléze upadá zpátky do spánku.

Sopor
Postižený reaguje pouze na silně bolestivý podnět, není schopen odpovědět na dotazy (spíše bručí, nebo se lehce otočí). Jsou přítomné patologické reflexy (Babinského), obranné reflexy. Může se vyskytovat u intoxikací, úrazů, infekčních onemocnění.

Kóma
Těžký stav bezvědomí, kde postižený nereaguje na jakýkoliv podnět, není možné navázat kontakt.
Mělčí kóma: zpomalené dýchání, snížená tepová frekvence, snížený tlak krve, zornice jsou mydriatické, reagují na světlo, rohovkový reflex je pozitivní. Okosticové reflexy jsou zeslabené.
Hlubší kóma: hluboké rytmické dýchání (u různé etiologie kómatu vedou k různým rytmům…) téměř neměritelný tlak krve, zornice jsou miotické, nereagují na osvit, vyhasínají reflexy. Může se vyskytovat u těžších úrazů, intoxikací,CMP, somatické onemocnění. Může pŕejít ve smrt.

Kvantitativní poruchu vědomí můžeme hodnotit podle GSC (Glasgow Coma Scale) GCS wikiskripta

Mdloba
– synkopa/kolaps – krátkodobá porucha vědomí, která většinou vzniká nedokrveností mozku. Může vzniknout za fyziologických podmínek při únavě, vyčerpání, jinak k ní dochází při některých onemocnění srdečních a oběhových.

Epilepsie
Často smíšené kvantitativní a kvalitativní poruchy vědomí. Dva typy: grand mal záchvaty (porucha vědomí trvá déle, jsou přítomny generalizované křeče), absence (porucha vědomí kratší, jedná se o výpadek, bez generalizovaných křečí).

– není utlumená duševní činnost, je narušen obsah (porucha lucidity)

Delirium (obluzené vědomí)
Stav zmatenosti, dezorientace, neúčelnosti a nesmysluplnosti jednání. Má kolísavý průběh (lucidní intervaly) a na proběhlé delirium bývá částečná ostrůvkovitá amnézie. Může být doprovázeno agitovaností, nebo naopak letargií, halucinacemi, paranoiditou, bludy. Často se vyskytuje spánková inverze.

Nastává jako důsledek mechanického nebo chemického narušení mozkové tkáně (po úrazu, porušení metabolické homeostázy mozku, iontová disbalance etc.). Je typické u degenerativních onemocnění mozku (demence), kdy je mozek zranitelnější a reaguje i na nepatrnou změnou vnitřního prostředí.
Výskyt deliria: odvykací stav od alkoholu s deliriem, delirium u organického postižení mozku, poúrazové delirium, delirium v důsledku somatického onemocnění (např. infekce), intoxikace delirogeny.

Alterace vědomí
– také oneiroidní (snový) stav, amence
U vybraných patologických stavů je míra lucidity vědomí pozměněná daným stavem (psychózy, intoxikace psychoaktivními látkami). Říkáme např.: lucidita vědomí alterována psychotickým prožíváním. Někdy je amence popisována jako lehčí stupeň nebo předstupeň deliria.

Obnubilace (mrákotný stav)
Porucha náhle vzniklá z jasného vědomí a náhle odeznívající. Jednání postiženého je neadekvátní jeho normě a situaci. Navenek může budit dojem zdravého člověka. Na celou událost je amnézie. Vyskytuje se u intoxikací, epilepsie, na vrcholu silného afektu (patický afekt), u disociativních stavů.
Dělíme dále na stupor, extázi, automatickou (vigilambulantní) formu, Ganserův syndrom (vazbová psychóza).

Vyskytují se při silné únavě a stresu, v odvykacích stavech, v důsledku silné úzkosti, jiných intenzivních emocí (disociace), časté u hraniční poruchy osobnosti, u psychotických onemocnění.

Postižený se cítí být oddělený od vlastních prožitků, jeho vlastní psychické a tělesné pochody se mu zdají cizí, vzdálené a nereálné.

Postižený má pocit, že původně známé okolní prostředí se nyní jeví jako cizí a nereálné (např. jako by byl v počítačové hře) .

Jedná se o funkci vědomí. Je to akt zaměření jasného uvědomování na určitý jev či objekt. Ovlivňují jí další psychické funkce (emoce, intelekt…).

Vlastnosti pozornosti:

• Kapacita / rozsah – množství podnětů, které jsme schopni v daném okamžiku pozorností obsáhnout.
• Selektivita – schopnost zaměřit se pouze na jeden z mnohých podnětů.
• Tenacita / stabilita – schopnost zaměřit se na delší dobu na jeden objekt nebo jev.
• Koncentrace – zaměření pozornosti na jeden objekt za současného opomenutí všeho ostatního.
• Vigilita pozornosti – schopnost pozornost účelně přesouvat.
• Labilita – neúčelné přesouvání pozornosti.
• Distribuce – rozdělení pozornosti do více jevů současně.
• Oscilace – odráží kolísání pozornosti v intenzitě.

• Aktivní (volní, úmyslná) – úmyslné zaměření pozornosti na určitý jev.
• Pasivní (mimovolní, bezděčná, spontánní) – při zaměření pozornosti bezděčně na okolní předměty a jevy bez aktivní volní činnosti. (Sledování větev stromů v parku, jak jsou hýbány větrem, ptáků etc.)
• Protivolní – zaměření pozornosti na něco, od čeho se snažíme pozornost přesunout jinam (bolest, úzkostné myšlenky, bušení srdce u panické ataky etc.)

Hypoprosexie – globální snížení pozornosti ve všech složkách (např. u deprese).
Hyperprosexie – globální zvýšení pozornosti ve všech složkách (např. u intoxikace kokainem).
Aprosexie – absence schopnosti soustředit se (u těžkých psychóz).

Roztržitost
Nedostatečná distribuce pozornosti a labilita pozornosti – neschopnost svou pozornost účelně podle potřeby přesouvat, např. při únavě.
Rozptýlení
Porušení koncentrace a tenacity pozornosti.
Paraprosexie
Předčasná nebo opožděná reakce na podnět například při duševním vypětí (opožděný start při atletických závodech).
Inertnost pozornosti (hypertenacita)
Nadměrné ulpívání pozornosti na jednom objektu, např. u autismu.
Těkavost pozornosti
Každý nový předmět hned zaujme pozornost (např. u ADHD).
Zúžená pozornost (tunelové vidění)
Neschopnost vnímat jevy v celém jejich rozsahu (např. u deprese, je součástí presuicidálního syndromu).

Schopnost správně rozpoznávat časové, místní, osobní a situační vztahy. Je předpokladem pro adaptaci v životě. Schopnost orientace předpokládá intaktní smyslové vnímání, vědomí, pozornost, paměť, jistý stupeň inteligence, která umožňuje mít přehled a chápat, smysl pro plynutí času.

• Časová – aktuální datum, den v týdnu, denní doba, měsíc, rok, roční období. Neustále se měnící údaje – častá porucha orientace.
• Místní – město, ulice, typ budovy, patro, pokoj
• Osobou – vlastní jméno, datum narození, bydliště.
• Situací – kde a proč se jedinec nachází, s kým rozmlouvá, v jakém je vztahu k lidem v okolí.

Různé kvality orientace nejsou vždy postižené stejnou měrou.

Poruchy orientace se vyskytují u poruch vědomí, u panických reakcí, demencí, po epileptickém záchvatu, v intoxikacích, u psychotických poruch, deprese, u neurotických poruch, organického poškození mozku… Při porušené orientaci popisujeme orientaci u každé modality zvlášť. Popisujeme dezorientaci (orientace zcela chybí), nebo nepřesnou orientaci (např. pokud neví datum, ale ví měsíc a rok/roční období).

Schopnost přijímat, ukládat, uchovávat a vybavovat si informace uložené ve formě různě stabilních paměťových stop (engramů). Ke své správné funkci je nutný dostatečný stupeň vigility a pozornosti v době vytváření paměťové stopy.

Zpracovávání paměťové stopy:

1. Vštípení – impregnace, založení paměťové stopy, schopnost není ve všech stadiích života stejná. Nejsilnější je v dětství a vrcholu dosahuje v pubertě, během dospělosti klesá s přibývajícím věkem
2. Uchování – konzervace, retence, je to schopnost ukládání vštípených vjemů po delší dobu, závisí od emoční intenzity signálu, intelektu, konstitučního založení, stavu vědomí, které ovlivňují posílení nebo oslabení vjemů. Opakování signálu vede k delší a jistější retenci.
3. Vybavení – reprodukce, dekódování a převedení do aktivního pracovního signálu. Pohotovost vzpomenout si na konkrétní informace je proměnlivá v závislosti na situaci, celkovém psychickém stavu (např. tréma může vést k selhání výbavnosti paměti). Vybavování paměti dělíme na úmyslné (když jedinec zapojuje vlastní aktivitu a snahu na vybavení) a neúmyslné (když se nám vybaví vzpomínka bez vyvinutí vlastní aktivity).

Učení: aktivní soustavné a úmyslné zapamatovávání.

Paměť dělíme dle doby uchování informace:
• Krátkodobá (sekundy až minuty) – senzorická, zaznamenává jednotlivé statické vjemy, základem jsou lokální funkční změny na neuronových synapsích a dendritických trnech, dočasná změna množství vylévaného neurotransmiteru, citlivosti receptoru etc. Patří sem i pracovní paměť – sledování konverzace, souvislosti v textu, matematické operace (prefrontální a parietální kortex).
• Střednědobá (minuty až hodiny) – komplexnější vjemy a chronologie, podílí se na ní zpracovávání v hipokampu, limbickém systému a kortexu. Stopa buď vymizí, nebo se uchová do dlouhodobé paměti.
• Dlouhodobá – časově i kapacitně prakticky neomezená. Založená na změnách stavby některých článků přenosu vzruchu (zvýšení a zmnožení počtu synapsí).
Dlouhodobou paměť dále dělíme na:
· Deklarativní, explicitní (vědomá) – pro její uchovávání je nezbytný hippokampus, bez něj dlouhodobou deklarativní stopu vytvořit nelze (při oboustranném poškození nastává trvalá anterográdní amnézie).V hippocampu dochází k dlouhodobé potenciaci neuronů přes glutamátergní NMDA receptory - jejich aktivita je blokována například alkoholem.
– sémantická: jména, data, verbální informace, uložení v kortexu a řečových centrech
– epizodická: dějová - časový a prostorový sled událostí, prefrontální kortex
– rozpoznávací: nemá verbální charakter (představy), asociační korové oblasti jednotlivých analyzátorů – porucha: agnozie.
· Nedeklarativní, procedruální, implicitní (nevědomá) – motorická paměť – (např. hra na klavír), somatické a vegetativní reflexy, percepční schémata (čtení), úlohu hraje mozeček, motorický kortex, bazální ganglia, řečová centra, limbický systém. Její součástí jsou i disociované traumatické prožitky – při události s nesnesitelně intenzivním emočním vypětím se “vypne hippokampus” a událost se ukládá cestou amygdaly do procedurální paměti. K prožitkům není volný přístup, jsou uchovány na emoční a tělesné úrovni. Nové zdánlivě benigní vjemy připomínající událost pak spouští (“triggers”) emoční reakce, které jsou v dané situaci neadekvátní.

Vlastnosti paměti:
přesnost (jak podrobně a pravdivě vzpomínka odpovídá původnímu vjemu – závisí na emočních vlivech a osobním stanovisku), jistota, pocit novosti, pocit známosti, lokalizace (časová a chronologická).

Amnézie
Ztráta paměti na určitý časový úsek. U organických psychických poruch může jít o ztrátu paměti trvalého charakteru. Může být: přechodná/trvalá, částečná (ostrůvkovitá)/totální, anterográdní (amnézie a události po impaktu) / retrográdní (amnézie na události před impaktem). Např. alkoholické okénko – palimpsest, při patickém afektu, při úrazech hlavy, epileptickém záchvatu.

Hypomnézie
Oslabení paměti. Porucha vštípivosti, při únavě, celkovém psychickém útlumu, při organických poruchách.

Hypermnézie
Zesílení paměti a zvýšená výbavnost, bývá zvýšen pocit jistoty na úkor přesnosti – u manických stavů. Nebo se může vyskytovat při obzvlášť subjektivně důležitých informacích (např. hypochondrická porucha – zapamatování příznaků a chronologie jejich výskytu).

Konfabulace
Při těžké poruše vštípivosti paměti si postižený doplňuje mezery v paměti smyšlenými událostmi. Neděje se to vědomě. Působí velmi věrohodně, protože pacient je přesvědčen o jejich realitě. Typické např. pro alkoholovou demenci.

Kryptomnézie
Vzpomínka na vjem časem oslabí a zůstává pouze neukotvený vjem samotný, který je mylně považován za vlastní originální nápad (např. nevědomá tvorba plagiátů).

Vzpomínkový klam
Neprožitá událost se jeví jako vlastní vzpomínka. Vybavení vzpomínek na události, které se nestaly, nebo se staly jinak.

Pseudologia phantastica (bájná lhavost)
Jedinec vypráví různé události s fantastickým obsahem jakoby je prožil a nerozlišuje mezi tím, co je fantazie a co bylo skutečně prožito. Vyplývá z poruchy osobnosti (nedostatečná sebehodnota, snaha dosáhnout uznání, respektu či jiné výhody), stává se kompulzivní, v pokročilé fázi jedinec již neumí rozeznávat skutečnost od vysněných produkcí a ani to nepovažuje za potřebné.

Déjà vu – iluze již viděného a prožitého, např. při únavě, na počátku psychóz.
Jamais vu – iluze nikde neviděného a neprožitého, např. u organického postižení mozku.

Nebo také inteligence (tyto pojmy se běžně v literatuře zaměňují).
Komplexní soubor rozumových schopností (správně usuzovat, používat získané vědomosti, aktivně přistupovat k objektivní skutečnosti, porozumět situaci a správně na ní reagovat) umožňující adaptaci na nové situace a efektivní řešení problémů.

Dále se popisuje definice správné operace s abstraktními pojmy podle logických zákonů a na základě toho schopnost vytvářet nové soudy, nebo korigovat staré.
Podobných definicí je mnoho.
Rozeznáváme dílčí speciální vlohy: chápavost, soudnost, slovní pohotovost, prostorová představivost, počtářské schopnosti, schopnost analýzy, syntézy, konstrukce, abstrakce a tvoření pojmů, vystihnutí podstaty jevů, odlišování podstatného od méně podstatného, předvídání budoucích událostí a vývoje, opouštění starých postupů a vytváření nových a nalezení nových problémů ve známé situaci.
Dále rozlišujeme inteligenci na krystalickou, fluidní, verbální, vizuální, matematickou, hudební, pohybovou, interpersonální, intrapersonální, emoční…

Úroveň intelektu se můžeme pokusit kvantifikovat pomocí IQ (inteligenční kvocient).
Průměrné IQ: 91-110, podprůměrné IQ: 70-90, nadprůměrné IQ: nad 110, genialita nad 140.

Porucha vývoje intelektu ☛ to je nově dle DSM 5 a MKN 11, (dle DSM 4 a MKN 10: Mentální retardace)
Nedostatečný rozvoj intelektových schopností. Vznik poruchy před 2. rokem věku. Etio. různorodá: pre/peri/postnatální poškození mozku, genetické, toxické, metabolické a traumatické vlivy… Dle hodnoty IQ dělíme poruchu vývoje intelektu na:

• lehkou (50–70) postiženo je zejména abstraktní myšlení, zhoršená schopnost číst a psát, mechanická paměť může být kompenzačně i zvýšená, mluvu si postižení osvojují opožděně, jsou vychovatelní, vzdělatelní ve speciálních školách, na první pohled nemusí být nápadní. Jsou schopni založit rodinu a pečovat o děti.
• středně těžkou (35–49) mluva pouze základní, řeč bývá méně artikulovaná (úroveň varíruje), bez schopnosti čtení a psaní, nevzdělatelní, nezaměstnatelní, nesamostatní, základní sebepéči (jídlo, hygiena, oblékání) zvládnou.
• těžkou (20–34) neschopní řeči, sebepéče, časté poruchy motoriky, agrese, neschopnost samostatného života
• hlubokou (< 20) neporozumí požadavkům a instrukcím, imobilita, inkontinence, nutnost krmení, přítomno postižení zraku a sluchu

Demence
Úbytek intelektových schopností vznikající v pozdějším věku svou intenzitou neodpovídající běžnému seniu. Různorodé organické etiologie.

Identifikace objektů a jevů probíhající v příslušném korovém analyzátoru na základě stimulů ze smyslových orgánů.

Vyskytují se při poškození příslušných mozkových oblastí, přičemž smyslové orgány nejsou postiženy.

• Agnozie – poruchy poznávací schopnosti
• Nosoagnosie, nebo A-noso-gnosie – neuvědomování si choroby, často u závažnějších psychických poruch. Mluvíme o náhledu na chorobu a pocitu choroby. V průběhu onemocnění se náhled na onemocnění vyvíjí (psychotické poruchy, organické poruchy, afektivní poruchy, závislosti).
• Autotopagnosie – nerozeznávání části těla (porucha tělesného schématu).
• Astereognosie – neschopnost rozlišit předměty pohmatem při zavřených očích – postižení v parietální korové oblasti.
• Prosopagnosie – neschopnost rozeznávat obličeje .

Představuje nejvyšší formu poznávací činnosti, má integrační funkci – zaměřuje se na hledání vztahů mezi pozorovanými jevy. Díky myšlení dokážeme zevšeobecnit daný jev a na základě toho řešit jevy obdobné. Umožňuje rekonstrukci do minulosti a předvídání do budoucnosti. Nepracuje se smyslovými vjemy, ale s představami (názorný obraz jevu v našem vědomí) a pojmy (zachycují abstraktní podstatné znaky jevu, závisí na jazyku). Zevním projevem myšlení je řeč.

(únava, deprese, intoxikace tlumivými látkami, schizofrenie, mentální retardace, demence…)

• Myšlenkový útlum – zpomalení myšlenkového procesu, myšlení je chudé, úsudky nedokončené, nesleduje determinující tendenci, prodlužují se latence mezi jednotlivými podněty. Zpomalení může být natolik výrazné, že budí dojem zástavy myšlení (např. u deprese, u únavy) .
• Bradypsychismus – zpomalení všech psychických pochodů, včetně tělesné aktivity, jsou oslabeny veškeré psychické funkce (vnímání, paměť, emoční projevy, intelekt) (např. deprese, únava, schizofrenie).
• Mutismus – útlum myšlení, který má svůj odraz v postižení řečových projevů. Jde o úplný výpadek řeči. Expresivní forma (proces je izolován na motorický analyzátor). Receptivní forma (neprobíhají myšlenkové procesy). Např. u disociativních poruch, u traumat u dětí.
• Aphrasia voluntaria – nejde o poruchu myšlení, ale o úmyslné mlčení. Např. u psychotiků vlivem imperativních halucinací, nebo útlum řeči vůči určitým osobám (elektivní mutismus).
• Záraz – náhlá zástava myšlení uprostřed řeči pro nedostatek přísunu představ (např. u schizofrenie).

(mánie, intoxikace psychostimulačními látkami, psychotická ataka…)

• Zrychlené myšlení – přísun představ je překotný, rychle se střídají, je obtížné sledovat determinující linii, často jakoby bezcílné myšlení, závěry bývají nesprávné a nepřesné, asociace povrchní.
• Myšlenkový trysk – vystupňování zrychleného myšlení, neproduktivní.
• Tachypsychismus – vystupňovaná dynamika ve všech psychických funkcích: emoční reaktivitě, v subjektivním prožitku, lehkém vybavování představ a průběhu intelektových operací.
• Pseudoinkoherence – neschopnost verbalizace myšlenkového procesu v důsledku přílišného zrychlení, budí dojem inkoherence myšlení, postižený začíná věty, ale nedokončuje je, rychle střídá předmět hovoru.
• Logorea – odraz zrychlení myšlení v řeči – překotná řeč.

• Perseverace (ulpívavé myšlení) – postižený opakuje stejné slovo/větu, nebo se neustále vrací ke stejné představě (u únavy, organického postižení, mentální retardace).
• Nevýpravné myšlení – porucha řídícího elementu myšlení, postižený setrvává na jedné představě, kolem které se mu vybavuje množství často i neopodstatněných myšlenek.
• Zabíhavé myšlení – hlavní cíl je přerušován vedlejšími tématy a nepodstatnými informacemi, obšírná řeč se zbytečnými podrobnostmi (u demencí, organických postižení).
• Obsese (nutkavé myšlení) – myšlenky se vracejí proti vůli pacienta, nelze je vůlí potlačit, jsou nesmyslné, neodůvodněné, pacient k nim má kritický postoj, jsou zdrojem tísně, součást obsedantního syndromu, do jisté míry sem patří ruminace – opakované “přežvykování” stejných myšlenek.
• Katathymní myšlení - zkreslení logiky intenzivním emočním prožíváním (u poruch nálady).
• Vztahovačné (paranoidní) myšlení – neutrální děje v okolí nemocný vztahuje k sobě – může být na počátku vývoje bludu, ale také při úzkosti, depresi, mánii, u poruch osobnosti.
• Ovládavé myšlení – myšlenky nebo představa, která má silný emoční náboj a jedinec jí připisuje zvláštní význam, může po určitou dobu ovlivňovat jednání, vyskytuje se např. u poruch osobnosti, nebo může být počínající známkou bludu.

Specifické poruchy logické návaznosti myšlení (formální poruchy myšlení) často se vyskytující u psychóz:

• Symbolické, magické myšlení – vytváření vlastní symboliky, která je pro okolí nesrozumitelná. Víra, že myšlenky mají magickou moc. Fyziologicky: “Když mi proběhne přes cestu černý kocour, budu mít smůlu.”, “Nechci to zakřiknout.” Patologicky: “Když má lékař v kapse červenou tužku, znamená to, že mne bude chtít potrestat.”
• Paralogické myšlení – logika myšlenek je povrchní, formální (nemocný třeba požaduje obvaz na hlavu, aby se mu nerozutíkaly myšlenky).
• Aglutinující myšlení – vytváření nových slov (neologismů) třeba z pojmů hněv a nenávist může být slovo “hněvist”.
• Autistické (introvertované) myšlení – přerušení kontaktu mezi objektivním světem a subjektivním světem postiženého, náplní jsou subjektivní prožitky, fantazijní a patologické obsahy, kterým pacient připisuje charakter reality, ztrácí se zájem o okolní svět, extremizovaná introverze.
• Inkoherentní myšlení – dochází k rozvolnění logických a asociačních vazeb – neřídí se zákonitostmi skladby normálního myšlení, má podobu chaotických slov nebo slovních spojení, vět, kterým nelze porozumět, časté jsou agramatismy. Dynamika není zrychlená. Může jít o myšlení zmatené (delirium), roztříštěné (SCH), extrémem je schizofázie – slovní salát.
• Rezonérství (plané mudrování, také pseudofilozofování) – neplodné úvahy o bezvýznamných skutečnostech, které nikam nesměrují, nedávají moc smysl a točí se na místě.
• Vnucené myšlení – neovládaný tok myšlenek, který je postiženým vnímán jako cizí (řadí se většinou do kategorie intrapsychických halucinací typických pro schizofrenii – poruchy celistvosti já).

BLUD

Mylné (obsahově nepravdivé) přesvědčení o skutečnosti, které vzniká na chorobném podkladu, nekoresponduje se sociálními a kulturními normami, je nevyvratitelné logickými argumenty, má pro postiženého osobní význam a vliv na jeho jednání.

1. Bludné ladění – neurčitý pocit, že něco není v pořádku, všichni kolem jsou divní, mně je divně, něco se chystá, drobné události mají zvýšený význam.
2. Bludné vnímání – přikládání speciálního významu náhodným událostem (pacient vidí před svým domem zaparkovat dvě bílé auta, na základě toho pojme přesvědčení že ho neprávem obviní z pedofilie). Vjem je skutečný, nejde o halucinaci.
3. Formování (krystalizace) bludu – vytvoření vysvětlení předchozích dvou stavů: “vše do sebe zapadá”. Může přinést jistou úlevu. Z amorfního bludu postupně vzniká systemizovaný blud. Může se jednat o izolovaný blud, nebo celý bludný systém rozdělen na primární a sekundární bludy.
4. Rozuzlení bludu:

• Korekce bludu (většinou vlivem léčby) – desaktualizace bludu. Může přetrvávat bludný relikt – nemocný si neuvědomuje rozsah a detaily původního bludného systému.
• Petrifikace bludu – zatvrzení – přichází s časem dlouhého trvání nemoci mechanizmem potenciace.
• Reziduální blud – i po zaléčení přetrvává přesvědčení o reálnosti prožitého, bývá ale umístěno do minulosti, nemá již vliv na jednání.

Expanzivní (megalomanické) – vyznačují se přeceňováním významu, schopností, možností vlastní osoby.

• Erotomanický – nějaká osoba je do postiženého zamilovaná, racionalizuje proč nemůže dojít ke kontaktu.
• Extrapotenční – přesvědčení o nadání speciálními schopnostmi (třeba že může létat).
• Originární – přesvědčení o významném původu.
• Inventorní – přesvědčení o tom, že je slavný vynálezce.
• Reformátorský – přesvědčení o tom, že je schopen uspořádat svět, zajistit trvalý mír.
• Religiózní – přesvědčení o tom že je bohem, Ježíšem atp.

Depresivní (mikromanické) – provázené depresivní náladou, vyznačují se podceňováním vlastní osoby, schopností, významu.

• Obavný – přijde katastrofa, všichni onemocní, způsobí válku.
• Autoakuzační – obviňuje se, že působí lidem kolem neštěstí, např. blud enormity (svým potem, výkaly zaplaví okolí, nebo i celý svět).
• Insuficienční – přesvědčení o své úplné neschopnosti k jakékoliv aktivitě.
• Ruinační – je přesvědčen, že je na mizině, že on i jeho rodina budou muset žebrat, nemá prostředky k existenci.
• Nihilistický (negační) – tvrdí, že neexistuje, jeho život je jen zdánlivý, může popírat existenci svých orgánů, odmítat jíst a pít, souvisí s bludem eternity – přesvědčení že nemůže umřít, že bude navždy snášet svou nicotnost.
• Hypochondrický – postižený je přesvědčen o tom že trpí na vážené onemocnění, často jde i o bizarní představy (má kámen místo srdce, někdo mu ukradl tělní orgány).

Paranoidní (úkorné) – východiskem je vztahovačnost, věci mají význam k osobě nemocného, za jeho zády se proti němu činí různé akce.

• Perzekuční – cítí se pronásledován, odposloucháván policií, sledován kamerami, něco se proti němu chystá.
• Kverulativní – postižen si stěžuje u úřadů, soudů, policie na domnělá nebezpečí.
• Emulační – žárlivostní – přesvědčení o nevěře partnera na základě nesmyslných maličkostí a domněnek.
• Otravovanosti – nemocný je přesvědčen že se mu do jídla a pití dostává jed, že mu do bytu pouští otravné plyny atp.

Indukovaný (symbiotický) – folie a deux – vzniká u zdravých lidí, kteří žijí s duševním nemocným a postupně od něj převezmou bludnou produkci, většinou se jedná o osoby v submisivním postavení vůči nemocnému (např. děti). Po oddělení osob u zdravé osoby bludy vymizí.

= (také percepce) získávání informací o světě a vytváření obrazu reality prostřednictvím smyslových orgánů a příslušných projekčních a asociačních korových oblastí. Nejde jen o pasivní podráždění smyslových orgánů, ale o aktivní zpracování podnětů. Je to aktivní psychická činnost, kterou nelze chápat odděleně od ostatních psychických funkcí a její charakter na ostatních psychických funkcích závisí. Na vnímání má vliv nálada, motivace, minulá zkušenost, očekávání, osobnost, psychická porucha(…).

• Eidetismus – schopnost navodit si představu s takovou přesností, že má charakter vjemu (jedná se o velmi schopnou imaginaci)
• Synestézie – vybavení vjemu jiného smyslového orgánu, než je podrážděný (např. když slyším barvy a čichám hudební tóny)
• Pareidolie – schopnost vytvářet z amorfních počitků přesné vjemy. Uplatňuje se fantazie. Používají se např. u Rorschachova testu
• Smyslové klamy – nejčastěji zrakové (“optické iluze”), vychází z nesprávného vyhodnocení prostorových poměrů Visual phenomena and optical illusions

• Organické postižení
  Porucha příslušných orgánů: slepota (amaurosis), hluchota (surditas, anacusis), porucha chuti (ageuzie), poruchy čichu (anosmie), porucha citlivosti (anestezie). Při pouze částečné poruše: hypacusis, hyposmie, hypestezie a při kvalitativním postižení: parestezie, paracusis, parosmie (např. změny čichu po COVIDu).

• Psychogenní porucha
  Bývá součástí disociativních stavů a účelových reakcí u neuróz, poruch osobnosti, nebo u faktitivních poruch (simulace).

• Gnostické poruchy
  Viz příslušnou kapitolu

• zvýšení vnímavosti – zvýšená kapacita a citlivost vnímání (intoxikace psychedeliky, psychostimulanty, euforie, mánie, neurózy – hypochondrie)
• snížení vnímavosti – únava, deprese, somnolence, intoxikace sedativy

ILUZE
Jsou vyvolány skutečným podnětem, ale vjem neodpovídá podnětu. Např. místo vypínače vidí postižený na zdi okno, ze kterého svítí světlo nebo v neurčitých zvucích postižený slyší řeč (psí štěkot, rychlovarná konvice → výhružky, rady, posměšky). Vyskytují se u psychóz, organických postižení, delirií (…).

Specifické iluze: Iluze dvojníka (Capgrasův syndrom) – postižený vidí v osobě blízké někoho cizího, nebo Fregoliho syndrom – postižený vidí v cizím člověku někoho známého.

HALUCINACE
Vjemy, které vznikají bez současného vnějšího podnětu a mají pro jedince charakter skutečnosti. Vyskytují se u psychotických stavů (schizofrenie, psychotické mánie a deprese, intoxikace psychoaktivními substancemi) u organických postižení (halucinózy, deliria).

• Sluchové
  • Elementární (jednoduché) – akoasmata - pískání střílení, zvonění, tóny, hlásky (fonémy)
  • Komplexní (složité) – “hlasy” – postižený slyší celé věty nebo rozhovor
    • Imperativní – přikazující
    • Teleologické – radící
    • Devalvující, dehonestující – nemocnému nadávají (např. u psychotických depresí, také časté u intoxikace psychostimulancii)
    • Antagonistické – více hádajících se hlasů

• Zrakové
  • elementární – fotomy, vize – oheň, záblesky, jiskry, barevné skvrny
  • komplexní halucinace postav, zvířat (např. mikrozoopsie u delirium tremens), krajin, bytostí, nadpřirozených výjevů
    • extrakampinní – nedostupné danému smyslovému orgánu (vidí postavy mimo zorné pole, nad hlavou, za zády a pod.)
    • autoskopické – halucinace vlastní osoby (můžou být při únavě, vyčerpání, horečce, intoxikaci psychedeliky)

• Čichové
  • elementární – olfakce, pachy plyny, kouř, pálení gumy, síra
  • komplexní – od jednoduchých se liší jen kvantitativně, často jsou příznakem organického postižení mozku. temporální lalok – aura epil. záchvatu kakosmie

• Chuťové
  • gustace nepříjemné chutě, pocit otráveného jídla, často spojené s čichovými

• Tělové
  • taktilní (haptické) – pocit různých doteků - píchání, elektrizování, pálení, svědění, dráždění na genitáliích, napadení hmyzem (Ekbom Syndrom – taktilní halucinóza – časté návštěvy dermatologa)
  • cenestetické (viscerální) – pocity změn, zkaženosti/chybění orgánů, často sexuální tematika, obtížně oddělitelné od bludů, často se vyskytují společně (žena, která má blud gravidity, cítí pohyby dítěte)
  • kinestetické – pocit pohybu i při nehybnosti

• Inadekvátní - vjem je zprostředkován jinou částí těla, než by člověk čekal (slyší hlasy nosem, zuby, vidí dlaněmi atd.)

• Séglasovy nemocný má pocit, že je ovládán někým jiným
  • verbálně-motorické – někdo mluví jeho ústy
  • graficko-motorické – někdo píše jeho rukou

• Intrapsychické jedná se o halucinace specifické pro schizofrenii (tzv. příznaky 1. řádu)
  • pocity vkládání cizích myšlenek
  • pocity odnímaní myšlenek
  • ozvučení myšlenek
  • komentování myšlenek
  • zveřejňování myšlenek
  • spolu se Séglasovými halucinacemi jsou součástí syndromu psychického automatismu Kandinsky-Clérambault vyskytujícího se u schizofrenie

• Negativní halucinace – nemocný nevnímá podněty, které jsou objektivně přítomné
• Hypnagogní halucinace – halucinace vyskytující se těsně před usnutím

Slovo poprvé použité v roku 1579 z francouzského slova émouvoir (rozhýbat).
Fyzické a mentální stavy, které vznikají na základě neuropsychologických změn reagujících na stimuly z vnějšího nebo vnitřního prostředí, mají subjektivní a hodnotící charakter, motivační význam, a úzký vztah ke kognitivnímu zpracování, vjemům, pocitům a chování. Jsou to komplexní signály informující nás o postoji k podnětu na který reagují a o potřebách. Doprovází je vegetativní reakce (např. krevní tlak, tepová a dechová frekvence, pocení, svalové napětí, šíře zornic) která není regulovatelná vůlí. Neexistuje jedna univerzální vědecká definice emocí.

Emoce dělíme:

• dle subjektivní příjemnosti (POLARITY)
  • libé (+) – radost, láska…
  • nelibé (−) – hněv, smutek…
• dle vlivu na jednání
  • stenické – mobilizující, budící k aktivitě (hněv, nadšení, odpor, strach)
  • astenické – demobilizující, utlumující aktivitu (smutek, euforie, strach)
• dle délky průběhu
  • afekt – krátkodobá, prudká a intenzivní emoční reakce s rychlým vznikem, bouřlivým průběhem a krátkým trváním, má tendenci k vybití.
  • nálada – dlouhodobý, méně intenzivně prožívaný emoční stav, pohotovost k emoční reakci
• dle vývoje a kvality
  • nižší city – souvisí s uspokojováním základních životních potřeb (hlad, žízeň, sexuální vzrušení, nutkání na močení a defekaci prožíváme i emočně), doprovázejí pudovou aktivitu
  • vyšší city – vývojově mladší, zranitelnější, citlivější na podněty
    • Sociální – spojené s mezilidskými vztahy (láska, úcta…)
    • Estetické – city pro krásno, vznešenost
    • Etické, morální – city pro spravedlnost, povinnost a morálku

• emotivita – celková emoční charakteristika jedince
• afektivita – pohotovost k emočním reakcím

• Emoční labilita – nestálost emocí a neschopnost udržet emoci v jednom směru, přechází z jedné reakce na druhou mezi opačnými polaritami.
• Emoční inkontinence – obdobné; osoba reaguje i na zcela neemoční podněty silným pláčem, smíchem apod.
• Oploštělá emotivita – zúžená polarizace emotivity - pokleslá reaktivita, nezájem snížená aktivita, vystupňování stavu: apatie.
• Emoční tenacita – dlouhé přetrvávání emoční reakce i při nepatrném podnětu (u reaktivních depresí a poruch osobnosti)
• Katathymie – výrazné emoční zkreslování ostatních psychických funkcí (vědomí, myšlení, úsudek)
• Neadekvátní emotivita – emoční reaktivita nepřiléhá situaci a vnitřnímu prožívání
• Alexithymie – neschopnost popsat prožívané emoce
• Fobie – obsedantní bezdůvodný panický strach vůči některým předmětům, nebo situacím

• Zvýšená afektivní dráždivost – zvýšená pohotovost k častým a výrazným afektům (poruchy osobnosti, intoxikace, epilepsie…)
• Patický afekt – velmi intenzivní afekt, který vede ke krátkodobému mrákotnému stavu a následné totální amnézii. Dochází k úplnému vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností (postižený nenese trestní odpovědnost za své jednání během patického afektu)
• Nezvládnutý afekt – strhnutí silnou emocí k nerozvážným a často násilným činům, nedostatečná kontrola impulzů, bez poruchy vědomí (postižený je trestně odpovědný za své jednání)
• Afektivní stupor – strnulost pohybů, řeči, mimiky při silném afektu, vědomí není porušeno, stav ae nelze změnit, většinou trvá krátce
• Afektivní útlum – zpomalení aktivity a otupělost při silném afektu
• Anxiózní raptus – úzkostné vnitřní napětí se vybije v agresi (zaměřené na sebe nebo na okolí), u depresí, v tíživé životní situaci, vývojové poruchy.
• Afektivní ambivalence – současné pociťování protikladných emocí

Poruchy afektů se mohou vyskytovat i u duševně zdravých osob (po vyčerpání, zdrcujícím zážitku, v rámci opilosti a jiné intoxikace). Patologicky často doprovází poruchy osobnosti, organická postižení mozku (epilepsie, nádory, mozkové příhody) nebo poruchy nálad.

Patická nálada:

• nepřiměřeně dlouhé trvání
• nepřiměřená intenzita a hloubka
• vliv na chování a ostatní psychické funkce
• přechod mezi patickou a fyziologickou náladou je plynulý

1. Expanzivní nálady – nálada je chorobně zvýšená (Výskyt: mánie, intoxikace psychoaktivními látkami, poruchy osobnosti, postižení frontálního laloku mozku.)

• Euforická nálada – klid, blaženost, uspokojení moria - nejapné plané vtipkování bez zábran a taktu
• Manická nálada – nadměrně veselá nálada, rozjařenost, doprovázená smíchem, nepřiměřenou a nepřiléhavou aktivitou, odtlumení zábran
• Explozivní nálada – výbušnost

2. Depresivní nálady – nálada je chorobně snížená (Výskyt: deprese, úzkostné poruchy, poruchy osobnosti, poruchy přizpůsobení)

• Depresivní nálada - chorobný smutek, stísněnost, útlum, může provázet téměř každou psychickou poruchu.
• Anxiózní nálada – neurčitá úzkostnost, nejistota, napětí, sklony k raptům
• Bezradná nálada – neschopnost řešit situaci, bezvýchodnost
• Apatická nálada – netečnost, nečinnost
• Morózní (dysforická, “rozladěná”) nálada – depresivní zlost, mrzutost

3. Rezonantní nálada
– sklony k zlobným, hněvlivým reakcím, může doprovázet jak manické, tak depresivní nálady,

• sociální tupost – neschopnost citového kontaktu (např. Schizofrenie, organické poruchy, některé poruchy osobnosti)
• moral insanity/anetičnost – vystupňovaný egocentrismus, bezcitnost, bezohlednost, nedostatek soucitu, vřelosti a pochopení často ústící v protispolečenské jednání (poruchy osobnosti, poruchy vývoje)
• emoční depravace/degradace – porucha etických citů a snížení společenských zábran, v rámci celkových změn osobnosti důsledkem zneužívání návykových látek, chorobného procesu
• nadměrná citlivost – u přecitlivělých osobností přehnaná svědomitost, ochranitelskost, přehnaný altruismus, oddanost lidem

Vůle je předstupeň lidského jednání. Jedná se o schopnost rozhodnout se pro určitý cíl a aktivovat prostředky k jeho dosažení. Pomocí vůle člověk sleduje vytyčený cíl vědomě a úmyslně (volné jednání).

Abulie
Oslabení vůle – absence iniciativy, spontaneity, zájmu, vyskytuje se u těžkých depresí, schizofrenie, organických poruch.

Hypobulie
Mírnějsí a mnohem častěji se vyskytující forma abulie.

Hyperbulie
Volní proces je přeexponován, je přítomná patologická aktivita a spontaneita. Trpí zejména sledování cíle. Postižený se jednoduše rozhoduje, ale svá rozhodnnutí mění a cíle neplní. Vyskytuje se u manických stavů, hebefrenie, u některých organických poruch.

Astenie – nerozhodnost, vzdávání cíle při nepatrných překážkách, unikání od realizace cíle. Souvisí se strukturou osobnosti, ale může být podmíněná i situačně nezájmem, nebo je projevem duševní poruchy (deprese, demence). Opakem je stenie – schopnost sledovat cíl přes překážky a dlouhodobě, vystupňováno např. u fanatismu.

Jednání je aktivita člověka, kterou můžeme objektivně pozorovat. V širším významu sem patří i chování, reagování (reflexní jednání), automatizované jednání (zvyky, návyky) psychomotorická aktivita (výrazová stránka jednání). V užším významu pak pod pojmem jednání rozumíme volní jednání, které je následkem vůle, je vědomé, úmyslné a sleduje určitý vytyčený cíl. U předchozích druhů jednání může být volné rozhodování do různé míry potlačeno.

Volní jednání
Zdroje jednání: Narušením rovnováhy organizmu vzniká podnět k vyrovnání, který může být na různých úrovních:
* pudy: vrozené, složité, relativně staré, druhově specifické reakce, biologická úroveň plnění potřeb, libido- z psychoanalýzy -jediné pudové hnutí v širším smyslu sexuálním. Rozlišujeme pud sebezáchovy, pud zachování rodu, pud sociální, pud zpříjemnění existence (zdobivosti, vlastnictví).
* instinkty jsou nižší formou pudových reakcí- dědičné schopnosti jednat určitým způsobem, spíše u zvířat než u lidí.
* potřeby: diferencovanější, vědomá představa konání k dosažení cíle s hodnotovou, emoční složkou)
* zájmy: více intelektuální potřeby

Struktura volního aktu:
Motiv: bezprostřední uvědomění si cíle, impuls spouštějící dál motivační proces:
Chtění: vlastní stanovisko, které se k motivu připojí.
Rozhodování: dochází k boji motivů, někdy narůstá tenze, motivační proces se prodlužuje, vzniká nerozhodnost, ambivalence (puzení k dvěma odlišným protichůdným aktům)
Rozhodnutí: výsledek fáze rozhodování, včetně mobilizace prostředků k dosažení cíle, je následováno realizací aktu.

Mají náhlý vznik a obvykle krátké trvání, bývá v jistém stupni narušená celá psychika (vůle, emotivita, vědomí…)

• Impulzivní reakce: obchází volný akt, existuje zde silné puzení, schází vědomá představa cíle a proces rozhodování, je realizováno ihned po podnětu.

• Zkratkovitá reakce: základní složky volního jednání nejsou narušeny, chybí boj motivů a výběr nejlepšího prostředku k dosažení cíle. Obvykle je k dosažení cíle volená první eventualita, která se nabízí. Často u poruch vývoje intelektu, u poruch osobnosti. Může se uplatňovat v běžné nerozvážnosti až po vysoce patické jednání např. při sebevražedném jednání.

• Účelová reakce: cíl je určován biologickými mechanizmy a jeho sledování je instinktivní, obchází volní akt, projevují se automatismy. Budí dojem schválnosti, od simulace se liší tím, že se nejedná o uvědomovaný proces.

• Obsedantní reakce: uvědomované motivy mají nutkavý charakter - přestože jsou potlačovány a zavrhovány, nadále se nutkavě prosazují. Patří sem Kompulze – ceremoniály prováděné za účelem zmírnění tenze (např. při mytí rukou, chůzi, společenském styku).

• Frenoleptické stavy: mají blízko k impulzivním reakcím a automatizovanému jednání, je zde přítomná silná nutkavost, která opadá po realizaci aktu: kleptomanie – chorobné kradení, pyromanie – chorobné žhářství, poriomanie (dromomanie) – chorobné cestování, erotomanie – impulzivní sexuální dobrodružství, dipsomanie – kvartální pijáctví, oniomanie – chorobné nakupování. Vyskytují se jako samostatné jednotky i jako důsledek jiné psychické poruchy.

• Demonstrativní reakce: jedinec je plně seznámen s cílem, který sleduje, ale k jeho dosažení volí náhradní aktivitu, která v okolí vzbuzuje představu jiného cíle. (Např.: člověk, který se pokusí o sebevraždu nechce zemřít, ale vyvolat zájem okolí o svoje obtíže “volání o pomoc”).

• Psychomotorický útlum – pasivita, projevy jsou pomalé, mají nízkou výraznost, je ochuzená mimika, pantomimika, častá je hypokineze, ve vystupňované formě se může jednat o akinezi – psychomotorický stupor (bývá u deprese, disociativních poruch, intoxikací sedativními léky, demence…)

• Psychomotorická excitace – zvýšená vzrušivost nervového systému, uplatňují se i takové popudy, které se v normě nerealizují. Hyperkineze, mimika, pantomimika a gestikulace jsou přemrštěné, časté jsou neúčelné pohyby, neposednost, až psychomotorický neklid. Zvláště vystupňovaná psychomotorická aktivita: agitovanost. V důsledku aktivace a excitace může dojít až k psychokinetickému raptu (náhlý výbuch agresivity).

• Katatonní akinéza: nebo katatonní stupor, do jeho obrazu patří i mutismus, vyskytují se speciální příznaky:
  • katalepsie – setrvávání bez pohybu často v různých nastavených polohách.
  • flexibilitas cerea (vosková ohebnost) – při pasivním pohybu končetinami je cítit plastický odpor.
  • oreiller psychique – psychická poduška- pacient leží s hlavou předsazenou nad polštářem
  • pasivní negativismus – nevyhoví požadavkům okolí.
  • aktivní negativismus – udělá přesný opak, než co je požadavek

• Katatonní hyperkinéza: motorický neklid až vzrušenost. Jsou zde přítomny různé bezúčelné nemotivované automastismy: utíkání, útoky. Vyskytují se:
  • Pohybové stereotypie – opakování pohybových aktů
  • opakování slov – verbigerace
  • echomatismy – opakování po ostatních: echolalie(opakování slyšených slov) echopraxie(opakování viděných gest)
  • manýrování – zaujímání určitých póz, jakoby imitovali např. určité slavné osobnosti
  • grimasování – pošklebování, pomlaskování, kašlání, úsměšky
  • povelový automatismus = mechanické vyhovění požadavku, i když je nesmyslný

• Katatonní raptus – náhle vzniklý neklid z předchozího akinetického stavu. Po jeho odeznění upadá postižený opět do útlumu.

• vyskytují se u schizofrenie: YT catatonic schizophrenia, YT Hebephrenic-Catatonic Schizophrenia

• Pud výživy
  • snížená nebo zvýšená apetence u depresí (častěji snížená), u mánie (častěji zvýšená), u neuróz, organických poruch, poruch vývoje intelektu, reziduální schizofrenie, somatických onemocnění
  • anorexie odmítání stravy (může být v důsledku primární mentální anorexie, deprese, katatonie, bludů otravovanosti, imperativních halucinací…)
  • sitofobie strach se najíst (u neurotických poruch)
  • bulimie puzení sníst vše, co je dostupné.
  • polyfagie jezení kvant jídla bez pocitu sytosti
  • pika pojídání nejedlých, nestravitelných či neobvyklých věcí

• Pud přežití
  • suicidum – sebevražda – vědomé a úmyslné ukončení vlastního života
    • patická – na základě psychické poruchy – (nejčastěji deprese, psychóza, dekompenzace poruch osobnosti)
    • biická (bilanční) – z důvodu neúnosné životní situace
    • rozšířená – nemocný zavraždí sebe a své blízké
    • hromadná – více lidí spáchá sebevraždu (sekty)
  • tentamen suicidii, TS – sebevražedný pokus – nedokonaná sebevražda
  • parasuicidum – demonstrativní sebevražedný pokus – cíl není zabít se
  • sebeobětování – jedinec obětuje svůj život pro vyšší cíle (J. Palach)
  • sebezabití – není motivováno touhou umřít (např.: člověk v deliriu si splete dveře s oknem a vypadne)
  • automutilace – sebepoškozování: projev autoagrese z různých motivací (psychická úleva při nesnesitelném napětí, sebepotrestání, upoutání pozornosti, dysmorfofobie, účelové jednání – získání invalidního důchodu, neodvelení na vojenské mise)

• Sebeobrana – řešení frustračních situací: heteroagrese: agrese vůči okolí (boj s překážkou, která brání v dosažení cíle, je důležitým adaptačním mechanizmem, je opakem autoagrese), rezignace (vzdání se cíle, také adaptační mechanizmus) jejich porucha je v neadekvátnosti použité adaptační strategie v dané situaci

• Seberealizace – opuštění svých zájmů -téměř u každé psychické poruchy

• Pud sexuální
  • nízká/vysoká sexuální apetence (deprese, mánie, intoxikace psychoaktivními látkami, poruchy osobnosti, tělesná nemoc, nežádoucí účinky psychofarmak) vyskytuje se i jako samostatná porucha (v minulosti frigidita, satyriasis, nymfomanie)
  • onanismus – excesivní onanie následkem psychických poruch (psychózy, poruchy vývoje intelektu, sexuální poruchy)
  • parafilie

• Pud rodičovský
  • deficit: zanedbávání péče o děti (u těžkých psychických poruch, závislostí, psychóz, poruch osobnosti), týrání dětí (u poruch osobnosti), Münchhausen by proxy (nově “faktitivní porucha vnucená druhému” FDIA -factitous disorder imposed on another) - vědomé navozování obtíží u svého dítěte s cílem získání různých výhod, motivace může být podvědomá.
  • nadměrné zvýšení: přehnaná péče o děti, hyperprotektivita, citová závislost na dítěti (úzkostné poruchy, schizofrenie, poruchy osobnosti)

• deficit: samotářství, patologicky u autismu, schizoidní poruše osobnosti, deprese, sociální fobie, schizofrenie
• nadměrné zvýšení: familiárnost, patologicky u mánie, intoxikace psychostimulancii, emočně nestabilní poruše osobnosti, organickém poškození čelního laloku mozku, poruch intelektu

• poživačnost
• askeze
• chorobné sběratelství
• zneužívání psychoaktivních látek
• frenoleptické stavy (např. pyromanie, viz výše)

Struktura integrovaných duševních a tělesných vlastností, která je podmíněná vrozenými dispozicemi a získanými rysy dotvářející se v průběhu života a projevující se společenských vztazích. U osobnosti popisujeme charakter (povaha): pohotovost projevovat se určitým způsobem ve společenském prostředí - vesměs získaný učením, temperament: pohotovost k emočním reakcím - vesměs biologicky podmíněný; a dále hodnoty, schopnosti, zvyky, sklony, zájmy…
Struktura osobnosti je jedinečná pro každého člověka, ale mezi lidmi můžeme objevit některé společné znaky. Od nepaměti vznikali snahy o třídění osobností podle společných znaků do různých typů.

Strukturu osobnosti do vypuknutí psychické poruchy nazýváme premorbidní osobnost. Běžná osobnost disponuje určitými osobnostními rysy (např. vyhýbavé rysy, narcistní rysy), tyto rysy můžou následně vzniknuvšímu duševnímu onemocnění poskytnout určitý směr a zbarvení. Pokud jsou tyto rysy tak výrazné, že již přesahují určitou normu, ale ještě se nejedná o specifickou poruchu osobnosti, nazýváme je osobnostní akcentace, anomální osobnost.

Specifická porucha osobnosti je potom zintenzivnění těchto osobnostních rysů do takové míry, že negativně ovlivňují vztah nemocného k sobě a okolí, vedou k maladaptivním vzorcům chování a znemožňují postiženému vést kvalitní sociální život. Predisponuje nemocného ke vzniku určitých psychických onemocnění. Není ale způsobená jinou duševní nemocí (např. organickým nebo psychotickým onemocněním), vzniká primárně a to na základě predispozice a patologického vývoje. Specifické poruchy osobnosti jsou blíže probrány v příslušné kapitole.

Dlouho trvající těžké psychické onemocnění může zásadně zasáhnout do struktury osobnosti a trvale ji pozměnit. Jedná se tedy o takové poruchy osobnosti, které vznikají již v důsledku jiných psychických onemocnění. Jsou zde porušeny osobnostní rysy, její dynamika a vlastnosti jedince do různého stupně. Jedinec má sníženou adaptabilitu a odlišuje se výrazně od ostatních, tato poruchy můžou také zásadně zasahovat do schopnosti fungování v životě:
Degradace osobnosti (snížení úrovně osobnosti ve srovnání s premorbidní osobností):

• Depravace – porušení především v oblasti sociálních vztahů, často u chronické závislosti na psychoaktivních látkách, u psychogenních poruch, neurotických poruch.
• Deteriorace – postižení které vzniká na bázi organických onemocnění. Vedle postižení intelektu je postižena celá šíře a formát osobnosti, již není nijak reverzibilní.
• Dezintegrace – porucha osobnosti u psychotických procesů neorganického charakteru. Rozpad součinnosti jednotlivých složek osobnosti.

Rozdvojení – přítomnost 2 a více osobností u 1 člověka současně a společně, ten si osobnosti uvědomuje (může se vyskytovat např. u histriónské poruchy osobnosti) – vzácně

Alternace mezi rozštěpenými částmi osobnosti- přítomnost 2 a více osobností u 1 člověka, mezi sebou se přepínají a vzájemně o sobě neví (mnohočetná porucha osobnosti/ disociativní porucha osobnosti) – vzácně

Transformace – nemocný se cítí být jinou osobou či zvířetem – jen u psychotických onemocnění (schizofrenie)

Apersonalizace = nemocný si připojuje k sobě část osobnosti jiného člověka – jen u psychotických onemocnění (schizofrenie)

Duševní poruchy můžou být doprovázené různými tělesnými obtížemi. Tělesné obtíže můžou být hlavním symptomem určitých psychických poruch, nespecifickým příznakem doprovázejícím onemocnění a ukazatelem tíže psychické poruchy; také se ale můžou vyskytnout důsledkem psychofarmakoterapie v rámci nežádoucích účinků léků.

Bolesti hlavy (cefalea)
Psychogenní bolesti hlavy se vyskytují často při zvýšení tonu šíjového a hlavového svalstva, jindy není mechanizmus jejich vzniku vysvětlen.

U depresí bývá bolest nejčastěji ráno v rámci ranních pesim, během dne mizí, je tupá, difuzní. U neurotických poruch má postižený pocit tlaku v hlavě, nebo tíhy na mozku, rozvíjí se po námaze a navečer a bývá intenzivnější u změn počasí. U psychóz může být prvním příznakem rozvíjejícího se onemocnění, vzniká pozvolna, má setvralý charakter a její intenzita postupně narůstá. Později se může vyskytovat ostrá píchavá inenzivní bolest. Bolesti hlavy můžou být předzvěstí zhoršení psychické poruchy, nebo recidivy onemocnění, nebo naopak ustupující bolesti hlavy můžou být ukazatelem zlepšování psychické poruchy.

Poruchy spánku
Doprovází duševní onemocnění velmi často, bývají jejich předzvěstí i prognostickým ukazatelem. Jsou velmi nespecifickým příznakem. U depresí je dobré usínání, ale spánek bývá krátký, nebo neuspokojivý, ráno bývá brzké probouzení a celkové zhoršení nálady. U neurotických poruch naopak nemocní špatně usínají, ale spánek bývá spravidla více osvěžující. Poruchy spánku bývají hlavní součástí abstinenčního syndromu.
U nemocných se často setkáváme se subjektivním pocitem neuspokojivého spánku, i když objektivně mohli spát.

Vegetativní projevy
Příznaky vyvstávající z disharmonického fungování sympatického a parasympatického nervového systému. Nejčastěji se vyskytují u emočních poruch se zvýrazněnou aktivitou sympatiku.

• oči – mydriáza (u deprese, vzrušení, deliria), mióza (u těžších poruch vědomí, intoxikace opioidy)
• horní cesty dýchací a polykací – porucha dávivého reflexu a polykání (knedlík v krku) u neuróz, histrionských poruch, u některých vrozených vad a poruch vývoje intelektu podmíněné i biologicky
• dechový systém – tachypnoe (u panické ataky, úzkosti), bradypnoe (u meditace zpomalení ale prohloubení dechu, u intoxikace bdz, oipoidy – útlum dechového centra)
• kardiovaskulární systém – tachykardie – zrychlení srdce ( u úzkosti, silných afektů, odvykacích stavů, mánie, intoxikace stimulačními látkami, psychotického neklidu), bradykardie - zpomalení srdce ( většinou intoxikací tlumivými látkami), palpitace – subjektivní vnímání bušení srdce (neurotické poruchy), vyskytují se různé bolesti na hrudi, píchání, svírání hrudníku susp. v důsledku stažení kosterního svalstva (hlavně u neurotických poruch)
• trávící ústrojí – nechutenství ( u depresí), obstipace- zácpa (u depresí), pocity plnosti žaludku, nadýmání bolesti v břiše, svírání, křeče, zvracení, průjem (u odvykacích stavů, neurotických poruch)
• urogenitální systém – časté nucení na močení (u úzkostí)
• pohybové ústrojí – stažení svalů, třes ( u úzkostí, odvykacích stavů)
• kůže – zvýšená suchost kůže a sliznic, nebo naopak zvýšené opocení u stavů zvýšeného psychického napětí, hypestézie, parestézie (u počínajících psychóz, v rámci úzkostí, disociativních poruch)
• mimika a pantomimika – nápadně chudá až strnulá mimika (deprese, M. Parkinson, postprocesurální defekty, organické psychické poruchy), velmi živá mimika (hypománie, mánie, intoxikace stimulanty)
• pláč – je fyziologickým projevem, u některých poruch (deprese) může být vystupňován co do délky a intenzity
• smích – fyziologický, nadměrný a živý bývá u mánií, neadekvátní bývá u psychóz

Míra energie
Hypoergie – snížená míra energie, únava, snadná unavitelnost (u úzkostí, deprese, intoxikace tlumivými látkami)
Hyperergie – zvýšená energičnost (u úzkostí, mánie, psychóz, intoxikace stimulanty)