User Tools

Site Tools


historie_psychiatrie

This is an old revision of the document!


Stručná historie psychiatrie

Tato kapitola je v procesu výroby

Vznik uvědomělé a organizované skupiny profesionálů, kteří si nárokovali pravomoc nad duševními poruchami a získali si k tomu i společenské pověření, je především záležitostí 19. století. Poté, co se léčba duševních nemocí zařadila do medicíny, se jazyk psychiatrie stal oficiálně schváleným médiem s jehož pomocí většina z nás o těchto záležitostech mluví. (A. Scull, Šílenství a civilizace) V dávnější historii tedy můžeme mluvit o různých přístupech k tomu, co dle dnešního pohledu nazýváme duševními nemocemi, a k lidem, kteří nimi trpěli, nikoli o psychiatrii.

V prehistorii a starověké historii až do období antiky převládaly modely vysvětlující duševní poruchy nadpřirozenými příčinami (model animistický, mytologický, magický, náboženský). Léčba duševních poruch spočívala v magických rituálech, vyrábění totemů, zaříkávání, modlitbách, exorcismu atp. Léčitel zastával funkci šamana, kněze, lékaře. Můžeme se domnívat, že efektivní faktory v této léčbě byly terapeutický vztah, sugesce, placebo efekt atp., ale již v této době znali léčbu hudbou, bylinami, nebo prací. Zde možná stojí za zmínku, že psychoaktivní substance byly lidmi užívány už od pravěku. Psychoaktivní substance v prehistorii.
V nejstarších dochovaných medicínských textech je nespočet popisů nemocí, receptů, návodů na léčbu, motliteb etc. Takovým textem je např. často zmiňovaný Ebersův papyrus z 1550 PNL, obsahující např. popisy nemocí které bychom dnes nazvali deprese a demence. V jednom z nejdůležitějších medicínských pojednání starověku Sušruta-samhítá (600 PNL – základní text ajurvédy) je mimo jiné zmínka, že duševní nemoc není posedlost démony, ale důsledek silných emocí a vášní. Rovněž je zde popisovaná léčba bláznovství bylinou raufwolfia serpentina (sarpagandha), která obsahuje resepin způsobující depleci katecholaminů, snižující krevní tlak a působící depresogenně – donedávna se používal k léčbě stavů s velkou agitovaností (mánie, SCH).

V antickém Řecku se zrozením filosofického a přírodovědního přístupu k chápání světa začínají vznikat první mechanické modely duševních poruch (nemoc je důsledkem poškození anatomické struktury). Nejslavnější je hippokratovský humorální model nemocí, který má za to, že nemoci vznikají nepoměrem 4 tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Podle toho která tekutina zaplavila cévy mozku se pak rozdělovaly i příslušné duševní poruchy. Léčba pak spočívala v regulací tekutin různými způsoby, používali se např. venepunkce (pouštění žílou), projímadla, dávidla, etc. Z tohoto období známe slova jako paranoia, melancholia, mania, insania, frenitis, letargus, hysteria, epilepsia. V určitém protikladu k mechanickým modelům duševních poruch nadále přetrvávali mytologické a náboženské modely. V chrámech boha Asklepia (asklepionech) se přistupovalo k provázání léčby lázeňské (léčba klidným spánkem v dormitoriích, fyzické cvičení, musikoterapie, masáže, dieta) a náboženské (modlitby a oběti bohům, sugesce). Nacházíme také počátky morálního modelu duševních nemocí, kde se v některých textech dochovala doporučení k léčbě šílenství tresty a okovy. V antickém Římě se intenzivně rozvíjelo studium anatomie, ale i chirurgie a fytoterapie. Nejvýznamnějším antickým lékařem byl Galen (150 – 200 NL) který rozvinul humorální teorii, zavedl pojem temperament a typologii osobnosti podle převažující tělesné tekutiny. Zejména se ale zaměřoval na tělesné nemoci a jejich léčbu. Na jeho textech stavěla medicína dalších více než tisíc let.

Nebylo to ale dál na dlouhou dobu na území Evropy. Po pádu západní Římské říše zde nastaly těžké časy charakterizované chudobou, hladomorem, vysokou nemocností a úmrtností, morovými epidemiemi, upadala gramotnost, předávání kultury závislé na ochraně rukopisů a na movitých městských třídách, které vymizely, ustávalo. Gramotnost a vědění přežívali pouze v úzkých kruzích uvnitř katolické církve, a přírodovědný výklad duševních nemocí byl do velké míry nahrazen výkladem náboženským. Duševně nemocní přestávají být nemocnými, a stávají se posedlými ďáblem a potrestáni Bohem, (náboženský a démonologický model) říká, že šílenství je důsledkem hříchu a hřích je šílenstvím; kdo jiný by pro hřích riskoval pekelná muka, než-li šílenec?. V raném středověku vznikají při klášterech první špitály, kde o nemocné pečují medicínsky vzdělaní mniši. Dále zde jsou vytvářeny možnosti bydlení pro nemocné, staré a chudé k zajištění základních potřeb, tzv. infirmaria. Tyto útulky byly ale výjimečnými zařízeními. Většina duševně nemocných zůstává v péči rodin, nebo se potulují ponechání vlastnímu osudu. Lékaři, i když vyzbrojení humorální teorií, připouštěli celou škálu vysvětlení vzniku duševních nemocí, a náboženská praxe byla běžnou léčebnou praxí, zejména – ale ne jenom – když jiné metody selhaly: sSpoléhali na úzdravnou sílu ostatků svatých mučedníků, motliteb, exorcismu.

Tato kapitola je v procesu výroby

historie_psychiatrie.1728723463.txt.gz · Last modified: 2024/10/12 08:57 by selhan

Donate Powered by PHP Valid HTML5 Valid CSS Driven by DokuWiki