Možná nejsilnější zážitek šestého dne přišel hned ráno - dostali jsme k snídani tak vynikající mandle, že včerejší tezi o tom, jak bych nechtěl bych ománským vesničanem, rázem výrazně mírním. Nejspíše si říkáte, že datle nejsou zrovna pro vás, a že byste to neocenili - jenže já si to myslel taky. Datle jsem bral něco, co se sice dá sníst, ale až když už na stole není nic lepšího. A snídaně tak pro mě byla vytržením - jak jsem si posléze ověřil na súku, datlí je totiž množství druhů, a ty, co přežijí cestu do střední Evropy mají jako hlavní kvalitu, že přežijou cestu do střední Evropy, ne chuť. A ty medově sladké, dužinaté, mnohem méně lepivé žluté krásky, které mají v Nizwě, asi bohužel vydrží čerstvé jen chvíli. Bohužel, nevím, jaká přesně to byla odrůda, jelikož náš hostitel neuměl anglicky opravdu vůbec (Ale měl zajímavou taktiku, jak to maskovat. Na každou otázku odpověděl "yes", a když to nep0stačilo a tazatel dotěrně pokračoval, tak odpověděl "no". A jen pro kontext, byl to jeden z těch čerstvě a nádherně zrestaurovaných "heritage" hotelů, které se snaží do Nizwy nalákat turistické masy. To jsou ty poněkud nedoladěné detaily.) Ale zkusím to ještě zjistit a doplnit, protože je chci znova!
Obchod s datlemi
Po tomto formativním zážitku jsme se vydali, jak jsem už zmínil, na súk. Bohužel, opět se nám nepoštěstilo trefit hlavní událost týdne, kterou je súk v Nizwě vyhlášen, totiž trh s kozami, podařilo se nám však alespoň prožít další zásadní gurmánksý zážitek, když jsme dostali v obchodě s kořením ochutnávku žvýkacího kadidla. Má teorie je, že je to velmi promakaný, rozšířený a tradiční kanadský žertík na nalíčený na nebohé turisty - protože nejen, že to chutná odporně, ale navíc se mi to nalepilo na zuby takovým způsobem, že jsem se toho nemohl zbavit po celý zbytek dne! No jsem za ochutnávku opravdu rád, protože jsem předtím v Maskatu málem koupil půl kila, že vezmu zajímavou pochutinu z cest domů. Pravda je, že trhovci nevychvalovali, že je to dobré, jen že je to zdravé. A možná když člověk pase ve vyprahlém vádí kozy, chce zahánět nudu žvýkáním tak zoufale, že zvládne i tohle? My však nakonec koupili kadidlo na pálení, čichové buňky se s ním kamarádily mnohem lépe.
Obchod s šafránem a kadidlem
Obchod s kořením
Starožitnictví a čajová konvička pro regiment
Obchod bez datlí (foto by Ruprecht)
Chtěl jsem pak pachuť zahnat třetí ochutnávkou - ománskou halwou. Možná si myslíte, že halwu znáte, vždyť jde u nás běžně koupit už i v supermarketech - jenže halwa znamená arabsky zkrátka "sladké", a tak se pod tímto označení skrývá vícero věcí. Ománská verze se dělá z datlí (jak jinak), a je to vlastně miska želatiny s šafránem a kardamomem (jak jinak). Trochu potíž je, že ji z nějakého důvodu prodávají jen po velkých talířích - a ne že by tedy byla hnusná, ale celý talíř datlového želé jsem opravdu nezvládl. Místní je myslím kupují jako zákusek pro skupinu. Naštěstí jsme se nakonec osmělili a požádali o ochutnávku, která je zde nakonec, zdá se, běžná. Popravdě, čerstvé datle mě oslovily více, ale oproti kadidlu to bylo výtečné. (Po té jsme zkusil kadidlo zajíst ještě kardamomovou žvýkačkou, ale to byla zásadní chyba - slepila se spolu s kadidlem tak, že jsme musel následně po půlhodinovém souboji vyhodit zubní kartáček.)
Věž pevnosti (foto by Andries Oudshoorn, Wiki Commons)
Ze súku jsme se vydali na prohlídku pevnosti - za dva riály na osobu jsme dostali zcela vlastního průvodce, který sice anglicky také neuměl nejlépe, ale snažil se a hrdě nás provedl docela obsáhlou prohlídkou. Nizwa byla už na počátku středověku významným sídlem, a roku 630 nizwanům Mohamed poslal dopis, jestli nechtějí konvertovat k islámu. Řekli si "no proč ne", ať jim teda napíše jak na to (ne vážně, takhle to tam mají popsané), a tak se Nizwa stala centrem náboženského učení a na dlouhou dobu i sídlem imána, hlavního duchovního a zároveň světského vládce. Už jsem zmiňoval, že Omán má vlastní verzi islámu, ibádismus, a jeden z hlavních prvků a zároveň důvodů odlišnosti je právě tradice volených a vlivných imánů. Druhý důvod je, že je Omán přeci jen trochu stranou dění a imánům se nějak nikdy nechtělo zapojit se do rozporů hlavních islámských proudů. To ale neznamená, že by si nizwský imám nepostavil působivou a dobře bráněnou pevnost - ono totiž o údolí vedle je Bahla, jedno z nejstarších ománských měst, s vlastním hradem (ke kterému se dostaneme ještě tento den) a s vlastní představou o tom, kde by mělo být sídlo imána a hlavní město ománského imanátu - totiž v onom údolí vedle. (Teď to už příliš zjednodušuji, ve skutečnosti jde o to, že v Ománu hrály dlouhou dobu velkou roli arabské kmeny, a Bahla a Nizwa patří k jiným kmenovým svazům. Bohužel, o tomhle sám nevím víc, protože jsem se žádných bližsích informací v mně srozumitelném jazyce nedočetl.)
Místnost pro hosty (foto by Ruprecht)
Každopádně, v nizwském hradě se tedy tyčí impozantní tvrz ve tvaru široké okrouhlé věže (ona je teda i dost vysoká, ale širší je víc) - je z velké části vysypaná hlínou, vlastně to není ani tak věž jako opevněný kopec, cílem je zkrátka postavit střelce a děla na hradby, které vidí daleko do údolí a na které se těžko střílí. Schodiště vzhůru jde pěti ostrými zatáčkami s mřížemi, otvory na lití rozpáleného oleje a nefalšovanými propadly do jámy s naostřenými kůly - tedy Princ of Persia je takřka dle reálných událostí! Imán má pak ze své ložnice hned dvě tajné chodby, které vedly někam do okolí (kam nám neřekli, nevím zda proto, že už jsou zasypané, nebo proto, že jsme pak pokračovali do té Bahly). Jo a pro případ obléhání mívali naskladněnu roční zásobou datlí. Já vím, že jsem říkal, že je tady mají vynikající, ale žít z nich rok... Nu, byli zřejmě to stateční bojovníci.
Stánek před hradem (foto by Ruprecht - já si totiž někdy v tomto momentu všiml, že jsem si ráno do foťáku nevložil paměťovou kartu a cvakám tak závěrkou zcela zbytečně)
Na nádvoří jsme se pak ještě podívali na to, jak se dělá tradiční ománský chleba: na rozpálené balše tak na tenko, že z něj zbyde vlastně jen křupavá oplatka, a pak na tu pak dají například smetanu s medem, o které už jsem mluvil. Přátelé, lahůdka. Zkušenost s kadidlem byla konečně vynahrazena (byť to se mi, nalepeno na zubech, ještě v průběhu dne dále připomínalo). Po té jsme vyrazili do zmiňované Bahly, po cestě jsme se ale zastavili ještě prohlédnout si místní fálaž, jak tady označují kanály působivých zavlažovacích systémů, kterými ománci od nepaměti napájeli své palmy a živili tak své rodiny. Kanály se táhnou často na několik kilometrů, a jedním z nejdůležitějších lidí na vsi byl hlídač stavidel, který se staral o to, aby každý dostal férový podíl vody. Dnes jsou ty nejzachovalejší fálaže zapsány v seznamu UNESCO - bohužel ale musím říct, že jejich nepochybnou historickou hodnotu návštěvník ocení jen těžko, protože byť jsme našli v Nizwě veliký obelisk s nápisy ve čtyřech jazycích o tom, jak je takový fálaž důležitým kulturním dědictvím a jak ho dal jeho veličenstvo sultán opravit, tak si z něj prohlédnete jen část, kde zkrátka voda teče strouhou. Což našince teda zas tak neohromí. Škoda, velmi rád bych se podíval na nějaké plány, jak byl ten systém rozsáhlý, jak ho ve starověku stavěli, jak se musí udržovat a jak fungovalo ono spravedlivé dělení vody (viděl jsem o tom před odjezdem dokument, hlídali to podle slunečních hodin, ale chtěl jsem se zeptat, co dělali ty čtyři dny v roce, co je tady zataženo). Snad do budoucna přibude i nějaká expozice, nebo aspoň informační tabule. Prozatím je samozřejmě dobře, že je aspoň udržují v provozu.
Podnikatelské baroko není jen tuzemská záležitost
Další naše zastávka byla - co byste čekali?- ruina. Ale ruina městečka Tanuf je trochu speciální, protože je zruinovalo RAF. Na konci padesátých let. Totiž, jak už jsem vysvětloval, Omán byl dlouhou dobu rozdělen mezi sultána vládnoucího na pobřeží a imána vládnoucího ve vnitrozemí. Evropští kolonizátoři ovládali sultanát na pobřeží už od počátku novověku, nejdříve to byli Portugalci a posléze Briti, chudé a pusté vnitrozemí však nikoho nezajímalo, a tak si žilo svou spokojenou nezávislostí pod voleným imámem. Jenže pak se v něm našla ropa. A British Petroleum se evidentně mezinárodními smlouvami garantujícími imanátu suverenitu nehodlalo příliš omezovat, takže mezi lety 1954 a 1959 imanát napadli, rozbombardovali a zabrali. Je to jedna z posledních koloniálních válek Britského impéria, která se ještě stihla, než se do věcí začali montovat ti proklatí váleční reportéři a otravné veřejné mínění. Bohužel pro vnitrozemské ománce, zprávy o tom, že britské rakety míří na zavlažovací kanály pouštních vesniček (poškodili je do jednoho, a k tomu 90 % všech domů v regionu), se dostaly k západní veřejnosti až v momentě, kdy válka skončila imánovou kapitulací. Dnes jsem si už ale naštěstí žádných šrámů a nezhojených křivd v Ománu nevšiml - hodně asi pomohl tolik zmiňovaný sultán Kábus, který svého otce Saída, za tuto válku spoluzodpovědného, na začátku sedmdesátých let svrhnul, a pustil se do své urputné modernizace, která zároveň, zdá se, Ománce úspěšně semkla v jeden hrdý národ.
Ruiny Tanufu (foto by Ruprecht)
No, vyrazíme k popisu dalších zajímavostí - naše další kroky vedly do již zmíněné Bahly, města kouzel, která má ještě dvakrát tak věští hrad než Nizwa - je taky opravený, oproti Nizwě ovšem není vybavený. I tak je to ovšem působivá návštěva, protože... Nu, je opravdu velký. Síně hlavní tvrze, i ve své prázdnotě, dělají dojem, a já se nemohl zbavit představ, jaké to asi muselo být, když zde dávné cestovatele vítal místní vládce. Bahla byla zároveň ománským centrem sufismu (islámského okultismu) a kousek za hradem se nachází tři malé zborcené mešity, kde prý kdysi poustevničili učení mystici. Pověst praví, že minimálně jedna z nich původně stála na druhé straně hor, ve městě Rustaq, než se mág rozhodl přestěhovat a za pomocí džina s ní přeletěl. Džin se prý pořád potlouká kolem. Taky zde na súku prý stával prokletý strom, který musel být dle pověsti připoutaný řetězem, aby zase naopak neodletěl (jestli do Rustaqu, to nevím), a na který neradno sahat, sic odvážlivec bídně zhyne (chudák kovář, co dělal ty řetězy). Ten už zde ovšem není, a džina jsme taky nepotkali. Upřímně, jsem si celkem jistý, že většina z toho je už jen lidová slovesnost místních průvodců, který si každý přidal svou kouzelnou pohádku - ale je snad pravdou, že zde opravdu bylo místo sufismu, a sufisti o džinech a létání minimálně hodně psali, když už ne věděli.
Jedna třetina pevnosti v Bahle (foto by Ruprecht)
Druhá třetina pevnosti v Bahle (foto by Ruprecht)
Protože jsme ale prozatím viděli jen tři hlavní města Ománu, a my cestování bereme vážně, vydali jsme se ještě na třetí hrad dnešního dne - Džibrín. Je od Bahly nedaleko, a jestli to dobře chápu, tak se stal sídlem imáma proto, že ten byl paranoidní a v Bahle se bál, tak se radši odstěhoval do hradu opodál. I když se na mně táta díval s jasně patrnými pochybnostmi, zda to máme zapotřebí (a ono už se stmívalo, takže nebylo jistě ani že je hrad ještě otevřený), nakonec jsme rozhodně nelitovali. Ze tří popsaných hradů je Džibrín zdaleka nejzajímavější, jelikož je oproti Bahle vybavený a oproti Nizwě si jej může člověk prolézt celý nasrkz - u vchodu jsme od ochotné slečny dostali audioprůvodce a mapu, a dalších devadesát minut bloudili po zamotaných schodištích. Rozhodně doporučuji, navíc když přijdete v rozumnější hodinu než my, v kuchyni se nabízejí zase nějaké ochutnávky. S tou paranoiou imána jsem to mimochodem myslel vážně, zasedací místnosti mají v podlaze tajné skrýše pro celou četu vojáků, připravených se do jakýchkoli jednání asertivně vložit.
Arabské džezaíly - ručně vyráběné pušky s extrémně dlouhou hlavní, které byly běžné po celém blízkém východě.