Omán – Den čtvrtý

Vyjeli jsme brzy, protože ve tři hodiny jsme měli sraz s naším hostitelem na benzínce v na kraji pouště - a po cestě jsme se chtěli zastavit ve známém Vádí Beni Chálid.

Projeli jsme tedy opět Sur, kde jsme se po cestě zastavili na skvělé, neznačené vyhlídce shlížející na tradiční loděnici a staré město. Je i s vodopádem, ten byl ale zrovna vypnutý (ale věřím, že když přijede sultán, tak je to působivá podívaná). Zaparkovat se dá u kulturáku tady: odkaz na mapy.cz; GPS: 22.5614022N, 59.5410789E, cesta dál je rozbitá, ale krátká.

včerejší záběr vyhlídky zespoda, z loděnice - to vlevo, co vypadá jako schody do nikam, je onen vodopád (Foto by Ruprecht)

Sur je takřka ostrov obehnaný takovouhle zátokou - proč byl důležitým přístavem je asi jasné (Foto by Ruprecht)

Ze Suru dál vede dálnice v různém stadiu dokončení - pobavil mě hlavně úsek, kde ještě z nové cesty nestojí nic krom radarů, které pilně střeží kamenitou poušť. Dálnice byla dopoledne prázdná a ubíhala rychle, za chvíli jsme po cestě do al Wasilu minuli al Kamil (jestli Vás to zajímá, tak al Jarmil jsem na mapě nenašel) a odbočili do hor al Hadžaru ("Kamenné hory"). Vádí Beni Chálid je jedno z nejznámějších v Ománu - a ne bezdůvodně, je to nádherné místo. Voda zde vyhladila v kameni úzký kaňon, ve kterém se tyrkysová stuha vine přes desítku nádherných hlubokých tůní a vodopádů.

Na samotném konci je pak rozlehlá jeskyně - celkem nepozorovaně nás tady odchytil jeden místní průvodce a vzal mě dovnitř. Nevím, jak přesně jeho byznys plán funguje, protože po mě pak nic nechtěl (asi spoléhá na to, že mu stejně každý něco vnutí, což jsme ostatně udělali), ale je to super, sám bych se tak hluboko nepouštěl (myslím, že se tam dá ztratit celkem obstojně). V jeskyni žije plno netopýrů, pod nimi pak běhá spousta krásně rostlých švábů, a z nějakého důvodu je čím níž tím větší vedro. Proplazili jsme se nakonec až k samotné řece, která se zařezává stále hloub (většinu času se dalo jít v předklonu, plazení se je spíš taková atrakce na konec), a to už jsem byl propocený úplně durch.

(Foto of Ruprecht)

Což naštěstí příliš nevadí, když je člověk na jednom z nejhezčích míst ke koupání, které si lze představit. Samozřejmě, nejslavnější vádí znamená i hodně návštěvníků, ale musím říct, že to ještě není nic úplně příšerného. Našli jsme si i pár bazénků, kde jsme se mohli okoupat sami (samozřejmě, nejjistější je jít do toho posledního, nejvzdálenějšího). Obávám se, že z toho jednou bude přecpaný resort (na spodním konci už stojí jakýsi hotel), ale prozatím jej opravdu doporučuji nevynechat. Jen upozorňuji, že převléct se je třeba už v autě (případně jsou zde převlékací stany s poplatkem 100 bais (6 Kč) vybírané tak, že vás poprosí, ať je dáte do pokladničky), a má se tady koupat v tričku - což není velký problém, triko tady uschne za chviličku.

(Foto of Ruprecht taking a foto)

Najedli jsme se v restauraci na Googlu označené jako Assayil Mazeera (ale upozorňuju, že to klidně může znamenat "ilustrační fotka", na vývěsním štítu měli jen hrdé "Restaurant and coffee shop, arabic food, chinese food, english food, indian food"), kde měli nejlepší wrap, co jsem v Ománu jedl, bohužel si však nepamatuju, jak se jmenoval, v coffee shopech - jak tady říkají menšímu občerstvení, které nedosahuje na titul restaurace - tady totiž běžně mají menu o padesáti položkách, plus dalších třicet ovocných koktejlů. Jistě, jsou z většiny variace na sendvič a pak obligátní chicken tikka, ale stejně je zábava tím listovat. Vtip, který mi asi trochu uniká, je všudypřítomný milkshake pojmenovaný "viagra". Po té jsme se z nádherné oázy vydali konečně do pouště, která je samozřejmě pro středoevropana asi to nejexotičtější, co se dá v Ománu navštívit. A že Wáhibské písky jsou zrovna krásná poušť - mají zlatavou barvu a ohromné duny a, k našemu velkému překvapení, taky docela dost trávy a zeleně!

Duny se tady táhnou kilometry a kilometry, mezi nimi se však pravidelně zařezávají dlouhá kamenitá údolí, a ty jsou dnes celé nazelenalé tvrdohlavou flórou. Náš hostitel nám říkal, že zde sice běžně roste pár odolných stromků, které žijí z ranní rosy, ale tohle je vcelku vzácná věc - letošní léto bylo tak bohaté na deště, že poušť rozkvetla. Největší radost z toho prý mají beduíni, kteří nemusí nakupovat seno pro velbloudy. Všeobecně byla poušť mnohem příjemnější místo, než jsem si představoval. Snad hodně udělal vcelku silný vítr, který přeléval pískové vlny do nových tvarů, ale pocitově tedy uprostřed rozpáleného města bývá vedro mnohem větší - a varování, že si máme na noc vzít teplé oblečení, je tedy asi spíše proto, že mrazivá noc občas stát může, než že by to bylo pravidlem.

Každopádně kemp Desert Retreat mohu doporučit - byť je to rozhodně z těch dražších turistických špásů, které se dá v Ománu sehnat (vyjížďka do dun nás vyšla na 1800 Kč), majitel je sympaťák a kemp je správně strohý. Snad jen noční oblohu jsme si neužili tolik, kolik bychom možná rádi, protože 11 km od civilizace ještě není dost, aby člověk světelnému smogu (který tady opravdu neřeší, připomínám pouliční osvětlení uprostřed pustiny) zcela unikl. Mohu ovšem potvrdit, že na obloze skutečně je mléčná dráha, není to mýtus, jak by si dnešní Čech mohl myslet.

Mimochodem, vyprávěl nám historku o tom, že už to chtěl s kempem zabalit, protože to byla hrozná námaha neustále zde dovážet vodu, a pak tady měl za hosta nějakého australského proutkaře, který mu, oproti jeho skepticismu, našel studnu. Dušoval se, že je to pravdivý příběh a že tomu sám nevěřil, každopádně studnu má a člověk se tak může i osprchovat. No… Popravdě mám pořád problém uvěřit, ta studna je hluboká 120 metrů a to už je teda bezdrátový přenos energie v míře takřka industriální, ale prodávám jak jsem koupil.

(Foto by Ruprecht)

Zajímavosti:

• Ománci patří k řadě národů zcela okouzlených retardéry. Jsou před křižovatkami, před odbočkami, před kruhovými objezdy, před zástavbou, před následujícími retardéry… A barva, kterou tady používají na malování pruhů, asi není do místního podnebí zcela vhodná, protože na mnoha místech zůstává už pouze tušená. Je to taková neustálá minihra na "pozor, další!"
• Ještě jednou k místní měně: jsou zde, snad pro to, jak velká měna to je, sympaticky jednotné ceny. Riál se dělí na tisíc bais, a byť existují i mince po desíti a padesáti baisách, používají se takřka výhradně bankovky, které začínají na stovce - na naše asi šest a půl koruny. Čaj stojí všude stovku, stejně tak voda. Jídlo stojí takřka všude riál. Vstupné do museí je většinou pro turisty za dva riály (pro místní za polovic). Na súku se ceny samozřejmě mění, ale pod riál se nesmlouvá. Jediné, co je pro turistu poněkud nemilé, je, že bankovky stejné hodnoty vůbec nemusí mít stejný vzhled - v oběhu jsou různé řady, je třeba se dívat na čísla.
• To mi připomíná - ve východní Arábii se nepoužívají arabské číslice, jak je známe. Mají zde mnohem blíže k původním indickým, ze kterých vzešly, a je tam pár proradných přesmyček:

• Zvláště vtipná je pětiriálovka, která má na sobě hrdou "nulu" (naštěstí jen z jedné strany, z druhé je to po našem.) Mimochodem, byť se zde píše zprava doleva, číslice mají stejné pořadí jako u nás, tedy nejvyšší je vlevo - pozůstatek toho, že tak píšou indové.