Ráno jsme měli před sebou dlouhý den – přejezd z Maskatu na nejvýchodnější bod arabského světa v Ras al Hadd sice není tak dlouhý (je to asi 250 km), jenže je po cestě spousta věcí. Nicméně alespoň jedno muzeum jsme si nemohli odpustit – v Maskatu je veliká rafinérie ropy a u jejího vjezdu Oil and Gas Exhibition Centre. A musím říct, že to je naprosto špičková expozice. Vážně, spousta interaktivity, spousta reálných exponátů nebo promakaných modelů, vysvětlivky v angličtině, minihra „naplň si svůj tanker, aby se nepotopil“ – snad jen audioprůvodce jim moc nefunguje, ale nebyl vůbec potřeba.
Samotná rafinérie je bohužel ze všech stran schovaná kopečky, takže si ji odnikud než z letadla neprohlédnete, a exkurze dovnitř v nabídce nebyly. Omán těží denně až milion barelů (tedy, reálně je to tolik kolik se v OPECu dohodnou) – v Česku spotřebujeme přibližně šest barelů ročně na osobu. Ománská ropa je ale většinou hustá a exportuje se hlavně do Číny. Taky zde těží zemní plyn, ale ten se zpracovává v Suru, kam dnes jedeme. Třeba nám naplní pár petflašek na doma. (Bohužel tam dojedeme až po tmě, takže ani tuhle fotku neodstanete – svítí to ale v noci jako něco ze scifi filmu, zvlášť s těmi vtipně vypadajícími tankery na LNG.)
Z musea jsme pokračovali do samotného historického Maskatu – ten dnešní totiž spolykal spoustu dalších osad v 35 kilometrové nudli kolem pobřeží, „centrum“ je tak schované na samém okraji dnešního velkoměsta. Původní přírodní přístav, kdysi tak důležitý pro námořníky, je dnes čistě oficiální čtvrtí, s honosným sídlem sultána, národním muzeem, defiládou mezi nimi a pak ministerstvy a ambasádami. Do sultánova palce se nepodíváte (byť je možné si ho prohlédnout zpoza brány), historické pevnosti které zdobí každičký ostroh v okolí také nejsou přístupné (vypadalo to však, že je opravují), a muzeum jsme už nestíhali, takže nedovedu poradit.
Z Maskatu jsme vyrazili vedlejší cestou přes kopce, protože jsem si chtěl užít překročení obratníku – ten jsme překročili relativně úspěšně, pouze nám v autě upadlo zpětné zrcátko. Když jsme si na následující benzínce řekli, že nepojedeme do servisu (že by nám ho tam třeba zpátky přilepili), který nám doporučili, protože je trochu zpátky a určitě v příští vsi bude další, netušili jsme ještě, že žádný další v Ománu nenajdeme – to ale předbíhám. Nicméně pro jistotu Vám doporučuji zkontrolovat, co všechno vám může z auta na nezpevněné cestě upadnout, a zastavit se v servise v Al Hadžaru.
Mimochodem podivoval jsem se, že obratník není zaznačen když už ne přímo tady v Ománu, tak aspoň na mapě – jenže on se prý pohybuje každý rok skoro o patnáct metrů. Huh.
Dalším naším cílem bylo Vádí Arbaín – vádí myslím znamená prostě údolí, ale mluví se tady, alespoň s turisty teda, většinou jen o těch, která stojí za návštěvu, protože v nich teče voda i mimo zřídkavý déšť. Vzali jsme to tou horší, byť kratší trasou, skrz celé vádí. V Ománu toho, překvapivě moc neroste, ale nějaké odolné pichlavé křoví či malý stromek najdete na každém místě, kde někdy za posledních sto let zavítala voda, a v říčním korytu, byť „vodní tok“ se tomu rozhodně říkat nedá, se života najde překvapivě dost. Barevné vážky a motýli, ryby a žáby, samozřejmě stáda koz… Ománské hry jsou také na zlomu arabské desky, která se spolu se všemi ostatními tlačí na sever, a na povrch se zde tak dostává spousta nejrůznějších vrstev zemské kůry – na některých místech opravdu působivé vrásnění se vlní a láme všemi směry, skály hrají barvami a geolog by se zde určitě tetelil.Skončili hned u prvního z vodopádů – dále jsou prý i hezčí, ovšem nám bohatě stačilo, že je zde voda ke koupání. Jezera vymletá ve skále sice nejsou ohromná rozlohou, ale jsou překvapivě hluboká a opravdu se v nich dá plavat. A s 36 stupni Celsia okolní teploty je to skvělá věc.
Další zastávkou byl Bimahský závrt – velká díra (60 metrů v průměru, 20 na hloubku) kousek od města Bimah, naplněná tyrkysovou vodou a těmi rybkami, které ožírající kůži – musím říct, že to tedy není úplně přímočaře příjemné, ale ne že by se jim nešlo úplně vyhnout a jen si krásně zaplavat, Což jsme samozřejmě udělali, byť je prvně třeba vyřešit poněkud protichůdné pokyny ohledně oděvu. U vchodu stojí cedule s prosbou, že se v parku nemají nosit krátké kalhoty, jenže záchody, kde se dá převléct do plavek (venku to nejde) jsou hned vedle ní, a k vodě zbývá dobrých sto metrů parčíku. Nebyl jsem moudřejší ani po konzultaci s místním hlídačem branky, a nakonec jsme tedy po parčíku chodili s odhalenými koleny, protože jsme na nic lepšího nepřišli. Doufám, že nás neměli za moc velké burany, ale zmínka v předchozím zápise o turistech, kteří to mají úplně na háku a nosí minišortky s bikinami, se vztahovala právě k tomuto místu, takže jsme určitě nebyli ti největší.
Po okoupání jsme pokračovali do Kalhatu, který navštívili Marco Polo, Ibn Battuta, Čeng Che a nyní i my – byť za naší návštěvy už z kdysi důležitého města zbyly jen ruiny zapsané v seznamu UNESCO. Dnešní Kalhat je malá ves pod dálnicí, a ruiny jsou hlídané pánem, který nám řekl, že jsou uzavřené a že je nesmíme fotit. Nechal nás si je alespoň prohlédnout spoza nízké zídky – jsou to opravdu spíš rozvaliny, představa, jak mohlo město vypadat, když bylo obchodním uzlem Ománského zálivu, je obtížná. Na konci patnáctého století se obchod přesunul do Maskatu – snad proto, že Kalhat postihlo zemětřesení. na druhou stranu, je to hned u cesty a kdo by se nechtěl aspoň takto vzdáleně postavit po bok všem těm ohromným cestovatelům?
Zbytek cesty jsme už vzali jedním rázem, jelikož se stmívalo a na město Sur, které jsme projeli, máme dost času zítra. Úspěšně jsme tak dojeli do Ras al Haddu, městečka, které vyrostlo uprostřed želvích pláží kolem bývalého letiště RAF. Náš guesthouse stál takřka přímo na ranveji, a krom nás přišlo ještě sedmnáct želviček, které se vedené instinktem vydaly po vylíhnutí na pláži za světlem – tedy na úplně špatnou stranu. No, my prozatím máme s navigací celkem úspěch, takže doufám, že zítra trefíme i další cíl, slavné loďařské město Sur.
Zajímavosti:
- Ománský čaj s kardamonem je vynikající, ale příliš ho tady nepijí, protože mají radši karak – indický kořeněný čaj s mlékem (v receptuře je oproti masale rozdíl, ale je to velmi podobné). Ten je také skvělý. A dostanete ho za 100 bais, což je cca 6 korun. Tohle je má nejoblíbenější věc na východních zemích, a zároveň můj velký svízel doma, kde je z nějakého důvodu normální, že se restaurace nestydí nabízet za padesát korun hrnek nejlevnějšího a nejhnusnějšího pytlíkáče.
- S tím se pojí dnešní humoristická vsuvka: Starý pákistánec, u kterého jsme si objednávali večeři, nevěděl, co je to „tea“. Po několika marných pokusech si jej objednat jsem už ztrácel naději. Pak jsem si ale na googlu našel, jak se řekne čaj arabsky – inu mohlo mě to napadnout. Čaj se arabsky řekne čaj.
- Doprava je tady… Doprava tady rozhodně není nejhorší. Oproti takovému Tbilisi je to úplně v pohodě. Jen tady tedy takřka vůbec nepoužívají blinkry, a zipování či cokoli na ten způsob tady funguje zkrátka tak, že tam vjedou a počítají s tím, že jim ostatní uhnou. Což oni teda uhnou, ale pro evropana je teda docela problém se takhle odevzdat víře v to, že to vše dobře dopadne. Maskat je navíc rozhodně automobilové město a silnice zde často mají spoustu pruhů a ještě více aut.
- První díru v asfaltu jsme zde viděli až po 300 km cestování. Nevím, jak to dělají, že se jim tady ty cesty v těch vedrech neroztečou, ale dělají to dobře. Ono teda asi taky dost pomáhá že tady neprší ani nemrzne.
- Z nějakého důvodu tady mají lampy kolem silnice i v úplné pustině. Za to v Ras al Haddu jsme tedy ubytování hledali po tmě – naštěstí z takové vojenské ranveje se dá sjet docela těžko.
- Stáhl jsem si na cestu všechny ománské interprety, které jsem našel na bandcampu, a musím prozatím říct, že místní hardcore a metalcore je tedy extrémně stručný – nahrávky se stopáží 40 vteřin patří k těm delším. Oproti tomu mixtejpa „Arabian Trap“ je super, doporučuji: https://arabiantrapmix.bandcamp.com/