Tohle město není pro chudý.
Emirát Abu Dabí je zdaleka největší (87 % rozlohy) a nejbohatší (přes 60 % HDP) ze Spojených arabských emirátů, a byl to místní vládce Zájid bin Sultán Al Nachjan, který zařídil, že se v roce 1971, po odchodu Britů, emiráty spojily do jednoho státu – s ním jako prezidentem, samozřejmě. Měl na to vzhled – vypadal jako arabská verze Seana Conneryho, kdyby nebyl bohatý šejk, tak by se mohl živit hraním bohatého šejka ve filmu
.
Sedmiproudá dálnice. Chvíli měla proudů osm, ale to jsem nestihl vyfotit.
Cílem dnešního dne bylo stejnojmenné hlavní město emirátu a celého státu, Abu Dabí, ale prvně jsme se vydali prohlédnout si Národní muzeum aut, které si v poušti za městem postavil šejk Hamad bin Hamdan. Už z dálky jde hádat, co za muzeum to bude, protože sbírka je umístěna v obří plechové pyramidě, a venku před ní stojí největší obytný karavan na světě (122 tun) a největší jeep na světě. Obojí teoreticky pojízdné – prakticky samozřejmě zcela nepoužitelné. Karavan vypadá ponejvíce jako sand crawler jawů z Hvězdných válek, včetně rzi a nedoléhajících dílů. Tohle není sbírka nadšence do aut, tohle je sbírka někoho hodně bohatého. Početně působivá, určitě je všechno zapsáno v Guinnesovce, ale že by se exponátům dostávalo nějaké zvláštní péče a lásky (tedy krom klimatizace, která v té plechové pyramidě uprostřed pouště musí mít spotřebu moravského maloměsta), to tedy ne. Stojí tady sbírka mercedesů C126 ve všech barvách duhy s duhovými středovými pokličkami a duhovou linkou po obvodu, auta se zlatými zrcátky, auta ve kterých prý jel Elvis, auta s faktickými chybami v rudimentárních popiscích, nejmenší auto na světě, největší auto na světě... Zkrátka, rozhodně doporučuji, praštěná a zábavná zkušenost. Škoda, že se nedá podívat do obřího karavanu, zajímalo by mě, jestli skrývá nějaký zlatý bidet, nebo jen stěny z překližky.
Největší jeep s největším fotografem expedice a v pozadí největší obytný karavan
Největší dodge a v pozadí největší šejk
Nejduhovější sbírka mercedeců (foto by Ruprecht)
Z muzea jsme se tedy vydali do Abu Dabí, hlavního města, které, byť je ve slávě zastíněno svým mladším bratříčkem Dubajem, rozhodně není žádná Fužajra. Fužajra se snaží vystavit a zapůsobit, Abu Dabí žádné okoukávání svého neskutečného bohatství nepotřebuje. Dubaj se ze všech sil snaží být turistickou destinací pro bohaté turisty, Abu Dabí žádné turisty nechce. Pod nejvyšším mrakodrapem města, u vládcova paláce, se nachází park a pomník šejkovi Zajídovi, otci zakladateli, a v noci mramorové chodníky kolem leští oddíl středoasijských uklízečů. Pláže kolem promenády slibující rajskou blaženost jsou obehnané ploty a turnikety, a co měla být večerní procházka se změnilo v trýzeň, když jsme zjistili, že se zde nesmí fotit a není kde koupit vodu. Město je dimenzované pro auta, celé na pravidelné mříži čtyřproudých silnic, ale nelze zde zaparkovat – pro zaplacení parkového musíte být občanem. Podchody jsou od sebe kilometry, a jsou obehnané okrasnými fontánami a ozdobnými plůtky, které musíte obejít dokola, abyste se dostali dovnitř. Nejvyšší mrakodrap má vyhlídkový bar, ale když jsme se po dvaceti minutách hledání jeho recepce konečně dostali v ohromném komplexu luxusního hotelu ke správným, neznačeným dveřím, byli jsme neobřadně vyhozeni s tím, že potřebujeme covid test z posledních tří dní, žádné očkování je nezajímá.
(foto by Ruprecht)
Je to vždy zajímavý kontrast, když člověk překročí hranice z chudé do bohaté země. Nechci tedy říct, že by Omán byl opravdu chudý, ve skutečnosti jsou na tom asi nastejno jako my, ale pro cestovatele je směrodatné, jestli se cítí jako bohatý turista, který voní po bakšiši, nebo východoevropský imigrant, který kdo ví kdy se naposledy pořádně myl a zda si vůbec někdy pral. Ať se to člověku líbí nebo ne, nepřipouštět si to alespoň podvědomě popravdě moc nejde – a v Abu Dabí rozhodně ne. Naše foťáky, které si jinde hlídáme jako tu cennost, kterou by nám někdo mohl ukrást, bychom tady možná neprodali ani v zastavárně, jestli tady takové věci mají. Už Fužajra byla v tomhle fascinující změna, ale Fužajra je v tomhle přeci jen pořád jen pozér, který se snaží tvářit jako něco víc, než je. Abu Dabí rozhodně není pozér, a nesnaží se tvářit nijak – nesnaží se tvářit ani že je to město pro lidi, a že tady přeci máme dobu liberálního submisivního socialismu.
pomník první ropné věži v Emirátech, před centrálou Aramco (foto by Ruprecht)
V Emirátech tvoří občané jen necelých 11,5 % obyvatelstva, zbytek jsou imigranti. Část z nich bohatá smetánka z celého světa, část z nich osamělí ajťáci střední třídy ze západu, kteří doufají, že až budou za pár let dřiny patřit k vyšší střední třídě, tak to pomůže i s tou osamělostí, a pak samozřejmě ohromná masa Pákistánců, Indů, Bangladéšanů a indonésanů, kteří tady staví mrakodrapy, leští chodníky a smaží falafely. Jen občané si mohou v Emirátech založit byznys nebo koupit nemovitost - kdyby jim tedy nestačil dům a penze, kterou dostávají automaticky od státu. Asi vás nepřekvapí, že získat občanství jinak než po krevní linii je takřka nemožné. Když k tomu přidáte tělesné tresty a fakt, že za znásilnění jde sedět vždy žena (ne, vážně, zavírají i cizinky, jestli pojedete do Emirátů, dejte na sebe pozor), tak je to vlastně neuvěřitelně bohatý, futuristický, feudální skanzen.
pomník šejkovi-zakladateli (foto by Ruprecht)