Dubaj a Abu Dabí mě překvapily tím, že jsou přesně naopak, než jak jsem je čekal.
Prvně jsme Dubaj ani neměli v itineráři – tři dny na Emiráty není mnoho, a já měl jisté předsudky vůči městu, které láká turisty na umělou sjezdovku uprostřed pouště, luxusní hotely na falešných ostrovech vtipných tvarů a největší nákupní centrum na světě. Myslel jsem, že Abu Dabí, které je méně zprofanované, bude autentičtější, zajímavější, méně univerzálně konzumní. Ale pak nám změnili letiště, takže jsme do Dubaje stejně museli – a jsem za to opravdu rád, protože Dubaj byl nakonec vrchol cesty. Tam, kde je Abu Dabí zcela sterilní, nelidská výkladní skříň bohatých vládců, je Dubaj ve skutečnosti vroucí mezinárodní kotel života.
(foto by Ruprecht)
Původní centrum města kolem Dubai Creeku nejsou žádné neonové mrakodrapy, ale spleť uliček eklektických činžáků z šedesátých let, se stovkou obitých smradlavých loděk pendlujících z jedné strany na druhou, točících se kolem uvazišť. Těch je ani ne polovina co loděk, a nemohli jsme pochopit, jak to dělají, že do sebe nevrazí – co nám tedy zbývalo jiného, než je vyzkoušet? A že to není žádná vypreparovaná turistická atrakce – nikde nenaleznete šipku, kam se zařadit pro nástup, ani nějaký ceník či pravidla provozu. Loďky nemají zábradlí, natož že by vezly záchranné vesty nebo kruhy. Kasírování probíhá tak, že se kormidelník (vyklánějící se pro rozhled nad své pasažéry a řídící loď nohou) uprostřed řeky zastaví a nechá si od každého z třiceti pasažérů poslat dirham. A víte, jak zařídí, aby se u uvazišť nesrazili? Nijak. Srazí se. Je to hotové derby, a kormidelník s nejostřejšími rameny se s praštěním dřeva, kuckáním čoudícího dieselu a blednoucími bělochy prostě nacpe k uvazišti jako první.
V útrobách spletitých a temnících uliček pak na návštěvníky čeká vyhlášený dubajský zlatý súk – největší trh se zlatem na světě. Stovky zlatníků, šperkařů a překupníků zde má jeden krámek vedle druhého, jejich vitríny blyštící se jako polední moře. Násobně více zlata, než jsem viděl za celý svůj život. A všechno pravé, tím si můžete být celkem jistí – dubajští šejkové, vidouc, že emirát nemá tolik ropy jako Abu Dabí, se rozhodli udělat z města obchodní uzel a turistický hit, a samozřejmě to v místním podání znamená také velmi přísné tresty pro kohokoli, kdo by Dubaji kazil jméno. Zlatý súk je tak pod neustálou kontrolou, a zlato se zde ve skutečnosti prodává za jednotnou cenu dle denní burzy. Cena šperků se ale krom ceny samotného materiálu odvíjí ještě od ceny řemeslného zpracování – a u toho se samozřejmě smlouvá co to jde!
(foto by Ruprecht)
Já na zlatý súk vyrazil s jasným cílem – koupit snubní prsten. Bude to hezký příběh, říkal jsem si, a že jej zde možná usmlouvám mnohem levněji než u nás samozřejmě také není na škodu. Inu... Chodili jsme sukem skoro dvě hodiny, až mě už z toho všeho blýskavého zlata a zářivých briliantů začínaly bolet oči. Víte, oni mají arabové, narozdíl od nás, evropanů, trochu jiný vkus. Já jsem si představoval nějaký decentní, jednoduchý, umírněný prstýnek, ideálně s barevným drahokamem – diamanty mi přišly poněkud ohrané, navíc se prodávají za zlomek ceny, za jaké se prvně kupují. Nic takového v Dubaji nemají, drahokamy se zde dávají na prsteny jako z Arabely, všechno se musí maximálně třpytit a co myslíte tím "příliš"? To není žádné "příliš", pojďte se podívat na naši zlatou ústní roušku!
(foto by Ruprecht)
(foto by Ruprecht)
Snad i teplo, únava a rozhněvanost na sebe sama, že jsem doma zapomněl poznámku s potřebnou velikostí, způsobila, že jsem svého nebohého druha a společníka tahal tam a zpět, s rostoucím hrůzným tvrdohlavým uvědoměním si, že co bych ve skutečnosti opravdu chtěl je malý český granát, pro který jsem ale asi z Prahy do Dubaje jel opravdu zbytečně – ale nakonec jsem přeci jen našel prsten bez diamantu, bez ornamentálních srdíček a bez ostrých hran, se vzorem, kterého si člověk všimne až když se pořádně podívá a který odpovídá mému vkusu a bude se doufám líbit i mé milé, a odcházel tak s veselým vědomím, že teď se budu procházet cizím nočním velkoměstem se zlatem po kapsách.
Zlatý súk je neopominutelný zážitek, ovšem co se zbytku trhů týče, ty se dají klidně vynechat, nezbylo z nich nic než past na turisty. Oproti Maskatu jsou ceny sedminásobné, a všechno je to levná plastová čína. Jestli se tady někde dají sehnat opravdové místní suvenýry, tak jsme je nenašli, a vydali jsme se tedy ze starého súku navštívit Burž Kalífu. Asi víte, že je to největší mrakodrap na světě, ale možná nevíte, že stojí u největšího obchodního centra na světě – a že jím musíte projít. Stanice metra se sice totiž jmenuje Burj Khalifa, ale nejdříve z ní musíte zdolat tři kilometry pojízdného chodníku vedoucího v uzavřeném proskleném tunelu nad městem, a pak se prodrat samotným nákupním centrem, které má čtyři patra a 5 kilometrů čtverečních. Hledejte šipky k Dubai Fountain, která každou půlhodinu už tak působivý výhled doplňuje bohatou vodní a světelnou šou, při které se osm set metrů vysoký mrakodrap mění v obří blikající billboard, nadšeně propagující hlavně developerskou korporaci Emaars, která celou okolní čtvrt postavila. Vskutku dechberoucí distrakce ke všem kontroverzím, které se s jejich megalomanským a na zákony nehledícím projektům vážou.
(fotos by Ruprecht)
Na vrchol věže jsme nešli – technicky to nejde, protože 29 % výšky věže je ve skutečnosti jen špička, do které se nedá dostat a je tam jen pro to, aby to bylo vyšší; a prakticky bývá třeba si lístky zarezervovat docela dlouho dopředu, což jsme vzhledem k tomu, že jsme jen bezmocné snítky zmítané rozmary naší aerolinky, neřešili. Zespoda to vypadá vysoké docela dost, ale člověk už popravdě naráží na limity svého omezeného opičího mozečku, který nad určitý rozměr už zkrátka nemá schopnost rozumně porovnávat. Pochybuji, že kdyby byla vyšší, tak si toho všimnu – nad pár set metrů je to prostě nepředstavitelně "hodně".
(foto by Ruprecht)
Ještě bych možná mohl zmínit dubajské metro – a zvláště hlavní přestupní stanici Buržuman. Při prvním přestupu jsme po ní bloudili snad 20 minut. Přitom to není žádný labyrint, jen jsou to čtyři nástupiště vzájemně oddělená kolejemi a značená ve stylu "kolej 3 tudy", což je opravdu super, když nemáte tušení, kam vede kolej 3, a potřebujete zjistit, odkud to jede zelenou linkou na jih. Bohužel, nedovedu předat žádnou radu, jak se v tom vyznat, než stanici projít komplet celou tam a zpátky a zapamatovat si, která kolej je který směr. Jinak je ale metro, na petrolejový stát, překvapivě dobré. Automaty na nákup jízdenek nejsou úplně jasné, a moje jednodenní karta se v polovině dne nějak rozbila a přestala fungovat (zdá se, že to není nic zvláštního, protože paní na informacích mi znuděně automaticky podala novou), a ve špičce jsou vozy opravdu napěchované– nechali jsme odjet dva spoje, než jsme uznali, že jestli nechceme platit šálené peníze za první třídu, tak s takovou prostě nikam nedojedeme, a že se dovnitř zkrátka musíme nějak nacpat – ale zkrátka a dobře, jezdí často, jezdí rychle, je klimatizované a celkem čisté, a projíždí skoro celým městem.
Museum jednoty – samozřejmě s gigantickou vlajkou v pozadí (foto by Ruprecht)
Kam ale překvapivě nejede je Etihad Museum, museum jednoty, kam jsme se vydali další ráno, ráno našeho posledního dne na této cestě. Je to palácový komplex na pobřeží, který se chlubí expozicí o historii, kultuře a dědictví státu. Ve skutečnosti jde o svatyni šejkům-zakladatelům, a najdete zde vystavené jejich oblíbená pera, jejich oblíbené pistole, jejich oblíbené zapalovače, jejich oblíbené sluneční brýle, jejich biografie oslavující jejich ohromné osobnosti a spoustu hlídačů, kteří opravdu nelibě nesli fakt, že se jim po svatyni toulají turisti s fotoaparáty. Prvně nás zastavili hned na recepci, že se dovnitř s foťákem nesmí. Když jsme se zeptali, jestli tady teda mají šatnu kde ho můžeme nechat, tak nám teda řekli, že si ho můžeme vzít, ale nesmíme s ním fotit. Můžeme fotit na telefony, ale ne na foťáky. Je to proto, abychom pak nedělali nějaké neuctivé fotomontáže (sic). Ehm. Prvně jsem myslil, že mi to nedává smysl, protože jsem nějak špatně rozuměl. Ale každý strážný, kterého jsme následně potkali, se k nám okamžitě rozběhl a zopakoval nám to. Berou tady boj proti fotomontážím velice vážně! Krom ohromných portrétů a nepočetných, ale působivě naaranžovaných exponátů, zde mají taky kinosál s velmi pohodlnými sedačkami a s nekonečným pásmem státníků, kteří vzpomínají na to, jak byli šejkové-zakladatelé úžasní, výjimeční a jaká byla pocta pro ně pracovat. Je dobře, že jsou sedačky pohodlné, protože když sev vejdete, tak vás sem na patnáctiminutové pásmo zamknou, aby na vás svědectví mohlo působit opravdu nerušeně. Zkrátka a dobře, škoda, že je tam tak špatná dostupnost, jinak bych návštěvu rozhodně doporučil každému!
šejkové zakladatelé
V Dubaji tedy mají i muzea, která zní zajímavě – například muzem lovu perel, nebo celou krásně renovovanou část historického centra z dob, kdy byl Dubaj ještě chudým, nevýznamným přístavem, hledící z břehu Dubai Creeku na súk a čilou dopravu přes řeku, a která stála za návštěvu i zavřená... Ale to je ten problém. Všechny jsou zavřené. Covid museím nepřál nikde, ale v Dubaji evidentně jejich znovuotevření není prioritou – ona koneckonců asi bude pravda, že většina turistů do Dubaje do muzea opravdu nejezdí. Speciální zmínku by si asi zasloužilo "Museum budoucnosti", které je ohromující už svou budovou, a které láká na všemožné technologické hračky slibující úžasnou budoucnost – ale je ohromující taky cenou vstupného a čekacími lhůtami na volný termín. To sice otevřené je, protože je to, jestli dobře chápu, nápad samotného šejka, ale my si do něj nekoupili lístky předem, takže jsme ho museli oželet pododbně, jako Burž Kalífu.
Dvorec šejka z doby, kdy měl Dubaj pár tisíc obyvatel (foto by Ruprecht)
Stihli jsme ale ještě galerii moderního umění Al Jameel Art Centre, která je sice trochu z ruky (my se do ní dostali, protože jsme byli ubytování takřka přímo naproti), ale která má vstupné zdarma a je docela zajímavá, a pokusili jsme se o další galerie v umělecké čtvrti kolem Alserkal Avenue, jenže autobus, která nás tam měl dopravit, nějak nedorazil, a nám už se blížil odlet domů. Prošli jsme se tedy kolem "veřejného parku" se vstupným 50 dirhamů (305 korun), kolem dubajského Rámu, a na poslední arabský oběd do jemenské restaurace. Jestli to dobře chápu, tak nejsme první, kdo došel k závěru, že z celého arabského poloostrova jsou Jemeni nejlepší kuchaři, a rozhodně doporučuji někde ochutnat jejich mandi.
(foto by Ruprecht)
Naše cesta tímto končila, a musím znova říci, že posledních pár dní v Emirátech bylo plných dojmů. Jsem rád, že jsme stihli navštívit tři největší města, která jsou zároveň zcela rozdílná a přitom pořád v základu stejná, a jsem rád, že jsme nakonec navštívili i Dubaj, který jsem si představoval jako dystopickou parodii petrolejového kapitalismu a místo toho jsem našel... inu, dystopickou parodii petrolejového kapitalismu, která mě okouzlila? Ne, opravdu, mé předsudky Dubaji křivdily – má MHD, a má překvapivě mnoho historie a kultury. Oproti sterilnímu Abu Dabí je Dubaj jako barevný ohňostroj.
(foto by Ruprecht)
No a ohlédnutí zpět po cestě Ománem je skrz na skrz milý pocit. Ne že bych se netěšil na krajinu jiné než-li žlutohnědé barvy, ovšem na vůni kardamomu, na datle, na to potěšení ze zurčící vody oázy uprostřed pouště, na jemný přelévající se písek zlatých dun a na tancující kraby, na ty budu vždy vzpomínat rád, a rád o nich budu vyprávět a připomínat si je, i když tohle vyprávění dnes končím. Tak zase do příště – naší další destinací je Sicílie, a byť mi evropské destinace většinou nepřijdou zase tak zajímavé, abych k nim sem něco psal, kdo ví, na co narazíme?
Posledních pár dubajských zajímavostí:
Oud se získává ze dřeva agarovníku napadeným specifickou plísní – zde je ukázáno, kolik napadených kousků dřeva je potřeba nasbírat na ani ne 3 ml parfému
takto vypadá v Emirátech veřejný park
Toto není vesmírná loď přistávající uprostřed prašného rumiště, to je stanice metra