Ras al Hadd má sice vlastní letiště (tedy krom toho, na kterém stojí) připravené dle promo fotek i na přistání menších boeingů, ale žádné letovisko to tedy prozatím opravdu není.
Částečně je potíž v tom, že bez trávy či jiné zeleně tady něco může velmi obtížně vypadat jinak než jako jako prašné, opuštěné staveniště. Poletující kusy plastiku oznamující antropocén na každém rohu tomu samozřejmě nepřidávají. Pláž je z jemného a barevného písku a moře krásně příjemné – ráno jsme si před snídaní skvěle zaplavali – ale je to pláž k rybaření, plná člunů, loděk a lodiček, a také leklých ryb (z nějakého důvodu se zdá, že ježíci naprosto postrádají pud sebezáchovy a nechávají se vyplavovat na souš ve velkém).
Oproti tomu návštěvní centrum želv rezervace, které je o trochu jižněji u onoho nejvýchodnějího cípu arabského poloostrova, který jsem již zmiňoval, je pláž naprosto nádherná. Obhrazují ji fotogenické rozeklané skály, moře má barvu tmavého tyrkysu, písek je zlatý a perleťový a tančí na něm krabi (asi namlouvací rituál – zvedají se do výšky a běhají dokolečka okolo nory druhého, hádám že samičky). To nejzajímavější jsou ale samozřejmě želvy – my jsme bohužel žádné neviděli, protože se chodí pozorovat ve čtyři hodiny ráno nebo v devět večer. Přes den by se na písku upekly – i vám rozhodně doporučuji vzít si pořádnou zásobu vody a ochranu proti slunci. Celá pláž je ale rozrytá krátery, do kterých kladou vejce, jako Belgie kolem roku 1919, a brázděná jejich stopami. Jsou obrovské! Jen koupat se na tomto krásném místě tedy nesmí – krom toho, že je to přírodní rezervace, jsou zde navíc silné a zrádné proudy, takže leda v krunýři.
Z želví pláže jsme pokračovali dále na jih, k růžovým jezerům kolem Suwaihu. Bohužel, jezera růžová nebyla – nevím, zda je to sezónou, nebo se naplnilo varování z pět let starého článku, že stoupající hladina moře je naplní slanou vodou a růžové bakterie to nepřežijí, každopádně jsme je nalezli nabrčálovělá, a popravdě taky docela špinavá. Radovali jsme se tedy, že cesta nebyla zcela marná, alespoň když jsme po cestě zahlédli ceduli „car repair and denting“ – jenže je pátek, a všichni místní tak byli v mešitě. Tuhle zajížďku doporučit nemohu.
„Růžová jezera“
do růžové tomu trochu chybělo
zde máte alespoň vesničku u cesty
Vydali jsme se tedy na opačnou stranu, do přístavu Sur, ve kterém se dodnes staví dřevěné džunky, na kterých slavní ománští námořníci plavili Indický oceán. Historické jádro města se nachází na poloostrově, který svou tenkou šíjí uzavírá zátoku a tvoří perfektní chráněný přístav – dnes je to samozřejmě moderní město, se sedmdesáti tisíci obyvateli v dlouhých předměstích, ale mají zde stále loděnici, ve které prý pořád vyrábějí plachetnice tak, jak to dělávali za dob největší slávy – viděli jsme rozpracovaný impozantní trup velké ganži, ale vypadal trochu opuštěně. Možná už ale jen řemeslníci měli padla. V místním museu jsme toho oproti tomu viděli opravdu dost – modely jednotlivých typů lodí (zmenšené i v životní velikosti, různou výstroj a výbavu, středověké navigační knihy, videorozhovory s pamětníky (plachtili tady ještě za druhé světové), porovnání druhů dřeva a na co se používaly, dokonce i expozici typů hřebíků. Tak akorát velké a za tři riály. Rozhodně doporučuji.
tradiční ománský kanžar, je i v jejich státním znaku
Z přístavu jsme pokračovali do místního súku, ovšem nějakým nedopatřením jsme se dostali do části s ženskými oděvy a nemohli se vymotat ven. I zde je zvykem srocovat obchody stejného typu na jedno místo – neptejte se mě, jak se s takovou vzájemnou konkurencí mohou vypořádat, vůbec to nechápu. Nakonec jsme však našli pekárnu a koupili si pár místních sladkostí. Protože jsme ale nemohli najít coffee shop (zde pod tímto jménem najdete opravdu kavárnu, či spíš fastfood – hledat zde drogy dle mého cenu opravdu nemá), kde by se dalo si se sladkostmi sednout, nechali jsme si je na večer (kuchař v našem ubytování Orchid Guest House dělá vynikající ománský čaj) a po návštěvě jednoho ze tří hradů, které v Suru jsou (a který byl zavřený, ovšem aspoň z něj byl výhled na západ slunce) se vydali zpět na ubytování, připraveni zakončit den u čaje a koláčků – zítra nás čeká přejezd do pouště.
Sur
Nakonec jsme jej ale zakončili zcela nečekaným zážitkem, když jsme se z rozmaru rozhodli se ještě před spaním znovu zajít vykoupat do moře – něco ve vodě zde totiž světélkuje, a když člověk plave, tak se kolem něj voda rozbliká a rozzáří! Vůbec jsem nevěděl, že se tohle děje, a bylo to fascinující. Temná noční voda pod temnou noční oblohou a v obou spousty hvězd.
Zajímavosti:
- V Ománu se, samozřejmě, nepije alkohol – vypadá to ale, že si to zde s nadšením vynahrazují nealko koktejly ze všeho možného ovoce, zmrzliny a barev. Snad v každém pořádném coffeeshopu jich mají na výběr aspoň tři desítky.
- Z nařízení sultána je zde trestné mít špinavé auto – můžete dostat pokutu až 10 riálů (600 Kč). Řeší se to ale prý víceméně jen v Maskatu – což teda doufám, protože jsme si nepůjčovali offroadové auto abychom ho nechali nezaprášené.
- Zapomněl jsem včera zmínit laban! Arabské lehce fermentované podmáslí – regionální varianty se ve Středozemí prý liší, ale co jsme dostali tady je naprosto úžasné osvěžení. Měli jsme ho s nadrobno nakrájenou cibulí – a já vím, že to zní nehorázně, ale je to skvělé.
v pozadí pevnost Al-Sunaisilah, v popředí palma – netušil jsem, že rostou takhle, a přijde mi to ohromně srandovní
uprostřed sedmdesátitisícového města