Letiště v Abu Dabí šanci vylepšit náš dojem při druhé návštěvě rozhodně nevyužilo. Pravda, nemuseli jsme čekat půl hodiny, než celníkovi kontrolujícímu pasy nastartuje počítač, tentokrát ale za to asi nestartoval slečně prodávající simkarty. Čekali jsme tam skoro hodinu – a nakonec jsme to vzdali. Máme na tuhle zemi jen tři dny, to radši pojedeme offline.
A první přejezd byl ten nejdelší, vydali jsme se z Abu Dabí do Fužajry, přes čtyři ze sedmi emirátů, které jsou zde spojené. Popravdě to ale nebyla nejzajímavější cesta, Emiráty jsou zemí pouště a dálnic, a viděli jsme z toho hlavně to druhé. Zastavili jsme se sice po cestě v jedné opuštěné osadě pomalu polykané pouští, abychom si ulovili alespoň nějaké dojmy mimo v dáli sbíhající se pruhy, a bylo to fajn, protože nás tam do dun popovezli dva mladí kluci za to, že jsme je vyfotili – ale my už jsme samozřejmě nyní na ruiny docela experti, a jen tak něco nás neohromí, že.
Fužajra mě však ohromit dokázala. Jsem nakonec opravdu rád, že jsme v naší krátké návštěvě Emirátů stihli Abu Dabí, Dubaj i Fužajru – předbíhám, ale ono každé z těch měst ukazuje velmi zajímavým způsobem jinou tvář téhle země. Fužajra je přístavní město, je to město byznysu a průmyslu, je to město růstu a příslibu. Je to město drápající se do nebe, aby co nejrychleji dohnalo zbylé dvě města dříve jmenovaná. Je to město škaredé, nehezké pro život, natož pro návštěvu. Město dusivého vedra, město u moře, ale pro ohromný obchodní přístav město bez vody. Je to město pro auta, kde jsou buď městské dálnice, které přejdete jen nadchody od sebe vzdálenými stovky metrů, nebo jsou to prašné rozbité cesty, kde auta víří písek a poletující igelit. Je to město industriálního hluku pištících klimatizací a hučících pneumatik. Takhle si představuji divoký západ v době petrolejového boomu. Honosné mrakodrapy, kolem kterých je místo chodníku rumiště. Chudina, která nemá na auto, jako nutná nepříjemnost. Fascinující. Připomnělo mi mou milovanou Ostravu, ale na petrodolarových steroidech.
vlastně se mi nepovedlo zachytit, jak škaredé to město je
zásobníky ropy se táhnou kilometry
Ve Fužajře jsme vlastně navštívili jen nejstarší místní shopping mall – potřebovali jsme simkartu, ale vlastně co je zde autentičtější pamětihodnost? Simkartu jsme dostali bez čekání - naštěstí, protože bych jinak umrzl. Venku bylo 35 stupňů, ale uvnitř mají vychlazeno snad na patnáct. Tohle opravdu nechápu. Ale tedy nezabránilo nám to se zde přece jen porozhlédnout, a je to zajímavé, koukat na nabídku multiplexu, kde nedávají jediný film, který bychom znali. Neměli bychom tu globalizaci tak arogantně přeceňovat. Jinak jsme si z města prohlédli jen jeho stovky zásobníků ropy, které lemují cestu k zeměpisnému takřka unikátu (duokátu?), který byl skutečným cílem naší cesty.
Sedmnáct kilometrů severně od Fužajry se totiž nachází dvojitá enkláva – totiž město Madha, které je sice uprostřed území Emirátů, ale jde o území Ománu, a nad kterým se nachází malá osada Nahwa, která je sice zcela obklopena tímhle kouskem Ománu, ale je to zase území Emirátů. Historicky v nich bydlely jiné kmeny, a když se při kreslení hranic zeptali, ke komu chtějí patřit, tak se někteří rozhodli tak a druzí onak. A nikomu to, zdá se, vůbec nevadí. Upřímně, tohle místo opravdu vypadá zajímavě jen na mapě, reálně je to zkrátka malinká osada o čtyřiceti budovách kolem mostu, který byl momentálně stržen povodněmi. Ale dvojité enklávy zbývají na světě jen dvě, a ta druhá je už možná moc divoká i na nás – za prvé je v Belgii, a za druhé tam mají takhle hranicemi rozdělené jedntolivá pole a stavení.
Al Nahwa (foto by Ruprecht)
Zajímavosti:
- Už v Ománu jsem zmiňoval, jak zde mají na autech zatmavená okna, přes které v noci nejde vidět – to jsem ale ještě nic netušil. V Emirátech je to úplně jiná úroveň. tady přes ty okna nejde vidět ani ve dne. Aláh musí být skutečně veliký, když tady automobilová doprava i přes to nějakým způsobem funguje.