Původně jsme měli letět do Ománu dva a půl roku tomu – už jsme byli v podstatě na cestě na letiště, když zavřeli hranice kvůli nějakému novému viru chřipky z Číny. Čekali jsme s odloženými letenkami dva roky na otevření hranic – jen tedy letenky byly u ukrajinských aerolinek, takže zbytečně. Když už jsme ale byli takhle nachystaní a natěšení, koupili jsme nakonec letenky znovu a na podzim roku 2022 do Ománského sultanátu konečně vyrazili.
Po 28 hodinách cesty jsme konečně dorazili do Maskatu. Musím říci, že první větší dojem mám z letiště v Abu Zabi, které tedy má očekávání nenaplnilo ani po kotníky. To i v těch Katowicích mají větší – málem to vypadalo, že se ani nebudeme mít kde najíst, a spaní v chodbě s dvěma stovkami řinčících vozíků na zavazadla nebylo zrovna příjemné. (Pravda, mají tam hned dva letištní hotely, ty jsme ale na ty čtyři hodiny brát nechtěli.) Někde tam dle webových stránek mají spací kapsule, ty jsme tedy ovšem nenašli.
Maskat nám to ale rychle vynahradil. Už letiště mají velmi pěkné, a když jsme pak vyrazili do kavárny Dukanah dle doporučení slečny půjčující nám auto (česká expatka), všechno nepohodlí bylo zapomenuto s kardamonovou kávou, kořeněným čajem a vynikající snídaní. Oni tady jedí smetanu s medem! Alláh je veliký.
Do honosné sultánovy mešity vprostřed pečlivě obstarávaných zahrad jsme nakoukli pět minut před zavírací dobou (čti před modlitbou), ale pak jsme si ještě patnáct minut poseděli na další kávou a datlemi (a že je tady mají opravdu dobré) v místním návštěvnickém centru, kde nám sympatický ománský důchodce vyprávěl za prvé v čem je dobrý Islám, a za druhé jak v Seattlu pracoval na Windows 2.1x.
O Korán bohatší jsme pokračovali nakupovat do mutrahského súku – nemaje ničeho na hlavu, byl jsem rozhodnut pořídit si massar – místní turban. Musím říci, že jsem docela okouzlen místními obchodníky. Už jsme na pár trzích byl, ale tady to teda opravdu umí, a já konečně opravdu chápu, jak to funguje. Tady nejde o to, že vám nastřelí vysokou cenu a pak se únavně handrkujete než skončíte někde uprostřed tady jde o to, že k tomu massaru se nosí ještě tahle čepička, to klidně prodají jako set za výhodnou cenu, no a samozřejmě typický oděv, ten je teda dražší, ale když to vezmete dohromady tak je tam samozřejmě čtyři riály sleva, klidně pět riálů sleva, a co třeba tahle čelenka, ta se tedy nenosí v Ománu, nýbrž v emirátech, ale má jich tady pár a přihodí vám ji za čtvrtinu ceny, když to vezmete celé! Zvlášť byste to měli za pětatřicet minimálně, ale takhle najednou za dvaadvacet! A klidně si můžete vzít ty massary dva…
A samozřejmě, co já vím, jsem tady první den a jsem běloskvoucí turista, třeba mě natáhli jak strunu na banjo – ale nepřijde mi to. Snažil jsem se najít si ceny, které mám čekat, před cestou na internetu, a byl jsme připravený na mnohem vyšší částky – přitom nemám dojem, že by to byly nějaké nekvalitní pobrubky, i když je pravda, že někteří tady ten šátek asi mají mnohem větší, protože na to, abych si ho zavázal stejně, mi pár pídí cípu chybí. Možná to ale jen vážu špatně. Ale zpět k myšlence smlouvání – opravdu nemám pocit, že jsem byl nějak napálen – prostě s vámi jen obratně chtějí udělat co největší obchod. Slušně, mile – tak se koneckonců velké obchody dělají nejlépe – a věřím, že se dá udělat i velmi dobrý nákup, když s nimi nakupující dobře hraje hru a nechá si přihodit k objednávce ještě tohle a tamto, když to bude levné. My jsme v tomhle samozřejmě trochu limitování tím, že vyrážíme na dvoutýdenní roadtrip a tahat sebou tři tašky suvenýrů je poněkud nesmysl. Každopádně turban a kadidlový parfém se určitě sejde.
Pak jsme zjistili, že většina ománských museí zavírá už ve dvě nebo ve tři, a tudíž jsme je prošvihli. To je poněkud mrzuté, ale využili jsme toho pragmaticky, a jeli se na hotel přeci jen po té únavné cestě trochu dospat, a pak jsme se zkusili zajet okoupat do termálních pramenů – přeci jen, bylo jen 35 stupňů, člověk se rád trochu ohřeje. Bohužel jsme tedy tak docela neuspěli – sice jsme si potvrdili, že Ománci jsou velmi milí a ochotní pomoci, ale také jsme zjistili, že nejsou zrovna velcí fandové cedulí a šipek. A ono je to tady s koupáním takové trochu ošemetné – tedy, to asi budu muset vysvětlit Ttochu šířeji, takže: Omán je na arabskou zemi opravdu docela dost bezproblémový. Za prvé místní odrůda Islámu je ta nejvíce "klídková", za druhé byl nebožtík sultán Kábús nadšený modernizátor, takže zde například ženy mohou nejen řídit auta, ale klidně podnikat, studovat, nosit co uznají za vhodné, zkrátka žít si po svém. Ne že by tady tedy pořád ta segregace nebyla do určité míry patrná – za prvé, opravdu značná část místních stejně stále nosí tradiční obečlení, což samozřejmě v případě žen znamená nějakou verzi hidžábu, za druhé tradice samozřejmě mají velkou setrvačnost a tak jsem Ománek prozatím viděl poskrovnu. Ale nikdo tady nikoho nekamenuje – a co se turistů týče, tak ti tady evidentně mohou bez obav hřešit na to, že jsou Ománci příliš uctiví a bezkonfliktní, aby vám cokoli řekli, takže když jste dost drzí na to, aby vám cedule "prosíme, na toto místo noste uctivé oblečení, ne kraťasy a tílko" byla šumák, tak si tady klidně můžete pochodovat v sexy minišortkách a bikinách. Já tedy radši nosím kalhoty pod kolena, přijde mi to jako docela malá oběť za to, že nikoho nebudu štvát. ale zpět k plavání – u toho to je samozřejmě vhodné se převléct do plavek, a na nahotu tady opravdu zvyklí nejsou, takže to zahrnuje pro našince nezvykle obtížnou operaci. a u teplých pramenů, u kterých není žádná vysvětlivka kde se teda dá převléci, kde se dá osprchovat, a kde se vlastně dá plavat… Jsem se popravdě jen omyl v samotném prameni ve skále, který je prý léčivý, a koupání v bazénku jsme oželeli.
Místo toho jsme se vydali na poslední zážitek dne – autentickou ománskou restauraci Ofair Omani Food Restaurant. Když jsme říkal, že tady nejsou moc nadšení do cedulí, tak u restaurace jsme se museli zeptat, jestli je to opravdu nějaký pohostinský podnik. Velký neon sice hlásal název společnosti, ale pět dveří pod ním zůstalo písmem neposkvrněno – žádné menu, otevírací hodiny, nápis vítejte… Inu, člověk se zde nesmí bát zeptat. Naštěstí zde skoro každý umí anglicky. Tedy, krom vrchního v Ofair Omani Food Restaurant – takže objednat si byla opravdu vtipná výzva. Chtěli jsme zkusit šuvu – tradiční pokrm ze skopového, které se zabalí do banánových listů a pak dva dny peče v zemi. A nakonec se nám to povedlo – dostali jsme vynikající jídlo pro dva za tři riály (riál je jedna z nejhodnotnějších měn, jeden vyjde na cca 60 Kč) – ale tedy pěknou chvíli to z nějakého důvodu vypadalo, že dostaneme pečené kuře s hranolkama. Každopádně tradiční ománská restaurace se pozná tak, že se moc nepozná, nicméně obsahuje místnosti, které našinci na první pohled připomenou policejní cely, avšak s kobercem a polštářema. Ano, jí se na zemi. Nebojte, prostřou vám na ni před jídlem velký kus igelitu, abyste jim ten kelim neušpinili příliš – a dávali ho tam i místním, není to, aspoň myslím, protože se báli, že neumíme jíst no teda na druhou stranu, ne že bychom uměli jíst. Z nějakého důvodu tady moc nepoužívají nože, a najíst se jen vidličkou je obtížnější, než by se mohlo zdát.
Zítra vyrážíme na nejvýchodnější bod arabského světa, do želví rezervace v Ras al Had – a po cestě toho máme spousty, například překročení obratníku Raka, na který se velmi těším.