Poslední úsek cesty Ománem - návrat do Maskatu přes strmé průsmyky Hadžarských hor.
Vedlejší vrchol Džebel Šams se jmenuje Džebel Achdar – "zelená hora" – protože ve vyprahlé poušti Kamených hor skrývá v hlubokých a spletitých soutěskách a vysokých terasách srdce ománské produkce medu, ovoce, ořechů a růží. Výška jeho svahů si zvládá ukořistit jinde vzácnou vláhu a podnebí je takřka středozemní. Je to krásné místo.
Odvážný kemper. Z téhle strany to není tak docela vidět, ale ta skála ční nad několik stovek metrů strmého kaňonu. (foto by Ruprecht)
Finální kus výpravy sultanátem nás vedl z Al Hamry průsmykem pod Zelenou horou do města Rustaq (ano, je jedno z nejstarších a bylo kdysi hlavním). Je to stejná cesta, kterou přeletěl bahlský čaroděj ve své létající mešitě, a vzdušnou čarou jde jen o 35 kilometrů – ovšem s převýšením dvou a půl kilometrů nám to po klikatých kamenných stezkách zabralo větší část dne. Na druhou stranu jsme se, narozdíl od čaroděje, mohli podívat dovnitř Hadích soutěsek, a to rozhodně za trochu úsilí stojí.
Upozornění na nebezpečí, které soutěsky skrývají v případě dešťů, se, doufám, nejde při cestě vyhnout. Píšou to ve všech průvodcích, píší to na cedulích, napíšu to ale radši i tady, protože jsem si předtím tak docela neuvědomoval, že "trochu používat hlavu" v tomto případě opravdu nestačí a je třeba ji používat víc a plánovat dopředu. Soutěsky v oblasti Zelené hory jsou opravdu nádherné – jsou to klikaté zářezy ve skále, hluboké desítky metrů, dlouhé na kilometry. Když neprší, člověk žasne nad kamennými sousošími, které zde voda vyhladila, a výhledy které člověku skýtají působivé měřítko vlastní maličkosti. Na dně se sem tam objeví krásné, chladivé jezírko, potůček se schovává pod zemí a vyvěrá o pár metrů dále, malinké rybky a žabky se vyhřívají v teplé vodě. Ale když přijde déšť, tak se přívalová vlna v téhle úzké rozsedlině požene tak rychle, že jí prostě neutečete, a hladké stěny nenabízí žádnou možnost útěku, jen němé svědectví, jakou sílu taková voda musí mít, když je takhle vyhladila. A ze dna soutěsky na oblohu skoro není vidět, navíc voda klidně může téct z úplně jiné části pohoří. Je to krása, ale podívejte se na předpověď počasí.
Žába se arabsky řekne defdau
Hadí soutěsky jsou dvě, velká a malá – velká je výš proti proudu vádí Beni Auf a má přes dva kilometry, v době naší návštěvy však byla takřka bez vody. Potkali jsme se zde s dvěma mladými kluky, kteří nám ve stínu mladého hájku v širší části kaňonu nabídli kávu a datle – turisti jako my, prý slyšeli, že se zde jezdí kochat lidi ze zahraničí, a tak je taky zajímalo, jak mají hezkou zemi. Mají být na co hrdí. Malá je pak výrazně kratší a nižší, ovšem jsou v ní tůně, ve kterých se dá parádně okoupat.
Rustaq byl oproti tomu, popravdě, trochu zklamání, protože zde sice mají působivou tvrz, museum a termální pramen, ale vše z toho jsme našli zavřené. Pramen tedy proto, že je používán jako posvátná koupel vedlejší mešity, a ne na koupání turistů, tam se nic jiného čekat nedá, ale historické budovy nás zamrzely. Pak zde ještě mají – jaké překvapení – fáladž zapsaný v UNESCO. Bohužel je to ale stejný případ, jako jsem už popisoval – je opravený, funkční, ale jediný popis je cedule, že je to fáladž a že je v UNESCO. Doufal jsem, že zde najdeme sluneční hodiny, podle kterých se řídil, ale to se nám nepovedlo. Inu, pěkné město, ale asi chápu, proč se odsud ten kouzelník odstěhoval.
rustacký horký pramen
V Ománu evidentně Kreml s Ne základnám nepochodil. (ve skutečnosti mausoleum)
Z Rustaqu do Maskatu už vede dálnice, a naše poslední ubytování byl hotýlek s bazénem, pár metrů od pláže – nic zajímavého. Ale přeci jen jsme si užili ještě jednu zásadní zastávku – s kapsami plnými zbylých riálů jsme se samozřejmě vydali zpět na matrahský súk, pořádně se rozšoupnout! A že se nám to povedlo. Odjížděli obtěžkáni jako soumaři. Kašmírové šátky, které se jindy prodávaly za deset, nám nacpali po riálu, taky nádherné šály, dále kilo kadidla ("ne, to žvýkací už jsme zkoušeli, to rozhodně ne") a všechny vůně Arábie – a to jen za bankovky, co jsme vyhrabali po kapsách, že nám z našeho výletu zbyly. Přitom jsme se vlastně ani nedostali k nějakému smlouvání, prodavači nám to rovnou cpali za pětinovou cenu, než co stály při první návštěvě, že je dnes pomalý den. Fascinující.
UFO nad matrahským přístavem je bohužel veřejnosti nepřístupno
(fotos by Ruprecht)
Zajímavosti:
- Nevím, zda už jsem zmiňoval, jak jsou zde populární rodinné pikniky, ale městské parky jsou večer vyloženě nacpané.
- A pár obrázkových:
Mešita s večerkou. Co víc komunita potřebuje?
V Ománu, oproti zbytku východu, nejsou příliš rozšířené mopedy. Jedinou výjimkou je Nizwa, kde má tento pán dílnu velikosti 2 x 2 metry, v ní asi padesát rozebraných mopedů a jinak ani židli, a neustále plno.
Nejmenší mešita, co jsem kdy viděl. Všimněte si zvláště minaretu z příhradového stožáru.
Takhle pěkné pojistkové skříně u nás teda nemáme.