Ráno jsem si vyběhl na nejvyšší dunu v okolí podívat se na východ slunce - akorát teda vybíhat dunu není úplně jednoduchá zábava a tak jsem to nestihl.
On je tady ovšem stejně v celém Ománu neustálý prašný opar, který výhledům popravdě dost ubírá na fotogeničnosti. Jinak nejlepší boty na běhání po dunách jsou dle mých experimentálních závěrů žádné - nemám tedy ty vyloženě pouštní, které mají návlek proti písku, takže ty neposoudím, ale ve všech běžných, i vysokých, má člověk za chvíli vlastní dunku. Bohužel, na kamenitém dně údolí se dá snadno šlápnout na suché trní, takže úplně samospásné to není. Místní tady každopádně nosí cukle.
Po té jsme se vypravili na vyjížďku na velbloudech. Velbloudi jsou má oblíbená zvířata od té doby, co jsem se o ně staral u cirkusu - mají ohromně vtipnou náturu, a domluvit se s nimi je často opravdu o nervy. Prozatím jsem na nich však nikdy nejel - ti naši cirkusoví byli u cirkusu, protože měli špatné prsty a nemohli nic nosit, a po cestách jsme nikdy nenarazili na žádné velbloudáře, kteří by se nám líbili. V poušti už jsme si to ale opravdu nemohli nechat ujít - a jasně, byla to kratičká projížďka sem a tam a vlastně nic z toho, ale užil jsem si to náramně. Je to ohromný způsob, jak cestovat - celý svět se kýve a houpe, kdo je řidič a kdo řízený je nestále lehce sporné, zvláště když velbloud s dlouhatánským krkem by se dost možná dovedl otočit a plivnout po vás i když na něm sedíte, a že sedíte strašně vzadu, takže je to pocit jako na chopperu. Prostě boží. Někdy bych rád zkusil na velbloudovi opravdu někam dojet.
[:video path="media/files/ezgif-5-9555ef4a36.mp4" width="500" preload="none" :]
Mimochodem, po cestě k velbloudům se nám povedlo zapadnout v písku, což mě přivádí k dalšímu bodu ohledně ománského světa motorů. Benzín je zde, samozřejmě, výrazně levnější (momentálně necelých 15 Kč za litr), na druhou stranu, naše třílitrové šestiválcové Mitsubishi Pajero bylo beduínem označeno za "příliš slabé", takže s tím, že byste zde za benzín platili nějak výrazně málo, nepočítejte. Naše spotřeba se v horách dostala na průměrných 22 l/100 km. A ony tady cesty sice z většiny jsou ve vynikajícím stavu a klidně byste je mohli projíždět ve Škodě Citigo, ale zajímavé výlety do divočiny jsou, vedle želviček, vlastně asi hlavní lákadlo. Každopádně jsme se za pomoci zkušeného písečného muže, který nás k velbloudům vedl, z písku nakonec vyhrabali, a mohli tak po velbloudím zážitku pokračovat dále.
Naším dalším cílem byla Nizwa, jedno z historických měst pod nejvyšším vrcholem Ománu, které od nepaměti soupeří v důležitosti - a všechny informace o nich jsou tak diplomaticky stejné: "Jedno z nejstarších měst v Ománu, jedno z nejvýznaměnšjích historických center učenosti, jedno z bývalých hlavních měst". Dojdeme k nim, prozatím jen vysvětlím, o jakém hlavním městě se mluví - většinu historie totiž sultán vládl jen Maskatu a pobřeží, zatímco ve vnitrozemí, za Hadžarskými horami, vládl nezávislý imám (volený duchovní). V historii je tedy třeba rozlišovat mezi Ománksých sultanátem a Ománksým imanátem - což Britové vyřešili tak, že plácli jméno Omán na celou oblast zálivu od Kuvajtu po Jemen. Ale k nim, a k tomu, jak Nizwu v sedmdesátých letech bombardovali, se ještě dostaneme.
Prvně ale: Ruiny. V Ománu je ohromné množství ruin. Myslel jsem, že mě, jako Čecha, zvyklého na zříceninu na každém vyšším šutru, v tomhle ohledu nic nepřekvapí, ale Ománci mají asi momentálně náskok. Totiž, v rámci urputné modernizace, kterou země pod vedením sultána Kábuse prošla, se většina obyvatel, kteří ještě pár desítek let tomu žili stejně jako za dob Ibn Battuty, přestěhovala za elektřinou a kanalizací do domů normálních pro 21. století - protože ale staré města byla z bláta a nepálených cihel, tak se je neoplatilo ani rozebrat na materiál, a zůstala zkrátka zet prázdnotou. Což v Ománu, kde takřka neprší, natož aby mrzlo, můžou nerušeně dělat docela dlouho - ne že by tedy byly zcela zachovalé, většina stropů už se buďto odporoučela, nebo jen čekají na prvního neopatrného zvědavce, ale celkově ve své namačkané kouzelné spletitosti zkrátka stále stojí, a je to docela fascinující zážitek, prolézat je a představovat si, jak se v takovémhle termitišti asi mohlo žít.
První takovou ruinu jsme navštívili v Sinawu - vlastně jsme k ní jeli docela na slepo, nenašel jsem o ni nikde žádnou zmínku krom značky "zřícenína" na mapě, ale po vcelku úmorné cestě rozpálenou prašnou nížinou jsme se potřebovali trochu probrat, a v Sinawu mají vyhlášený trh s dobytkem. Ten se tedy bohužel v neděli nekoná, na súku měli jen ryby (což nás teda docela překvapilo, když se podíváte na mapu, zjistíte, že Sinaw není zrovna přímořské město, a byť to k pobřeží není nějak hrozivě daleko, tak je to přes hory. Jistě, v dnešní době chladících vozů to není nic nemožného, ale stejně se divím, odkud se tady vzala taková poptávka.) Ruiny oproti tomu předčily naše očekávání - byly tak pětkrát větší, než jsem čekal. Bohužel, informací k nim moc nemám, jediná cedule, která u nich byla, varovala, že jakákoli rekonstrukce je zakázána. Přitom si myslím, že je docela solidní šance, aby někde poblíž ještě žil pamětník, který by klidně mohl vyprávět... Toho už jsme ale, bohužel nevybaveni znalostí arabštiny, nenašli. Třeba se ománští archeologové a historici dostanou k tomu příběh tohohle místa najít a vystavit... ale třeba to pak bude znamenat, že davy turistů ruiny rozšlapou na prach, takže určitém ohledu je to teď, zcela mimo pozornost kohokoli krom místních koz, ideální doba na návštěvu, pakliže toužíte po tom pocitu, že cestujete po své ose a ne s turistickými zájezdy.
Ze sinawských ruin jsme, možná že k mírnému a ne zcela nadšenému překvapení druhé poloviny naší expedice, pokračovali do ruin ve městě Izki. Ty jsou snad ještě působivější - sice nejsou tak spletené, ale je to celé opevněné město, i s ohromnou zřícenou pevností, s mešitami, strážnicemi, studnami a tržišti. Jen tedy skutečně nedoporučuji vydávat se k historickému návrší přímou cestou přes současné městečko, jelikož byť je v novější zástavbě vidět určitý historický posun směrem k automobilismu, není ještě zdaleka dokonán, a vymotat se z klikatých a uzounkých uliček stálo v našem zavalitém teréňáku dost potu i s klimatizací běžící naplno. Izki je jinak jedno z nejstarších ománských měst - což si přečtete ještě několikrát, ale v tomto případě mohu doplnit i archeologické důkazy o osídlení od rané doby železné a zmínky v novoasyrských záznamech. Není se příliš čemu divit, vršek uprostřed zelené oázy schované v rozeklaných, pustých horách je pro lidi na samém začátku historie určitě destinace lákavá nejméně stejně tolik, co pro současné fotografy na cestách.
(foto by Ruprecht)
A se spoustou fotek působivě uplácané hlíny jsme se tak vydali k dnešními cíli, jednomu z nejstarších ománských měst (já vám to říkal), Nizwě. Nizwa má sice taky spoustu historického dědictví, oproti předchozím dvoum zastávkám má ale také 72 tisíc obyvatel, univerzitu, čtyřproudý bulvár a šejka, který velmi dobře ví, jak to zaonačit, aby historické dědictví nepřekáželo, nýbrž vydělávalo. Historické centrum je docela pečlivě zrekonstruováno, najdete zde "heritage" restauraci a "heritage" hotely a "heritage" obchody a žádný seznam ománských destinací se neobejde bez zmínky místního vyhlášeného stříbrného súku. A aby bylo jasno, to teď nemyslím jako sarkasmus - Nizwa podle mě za zastávku opravdu stojí, tohle cílení na turisty je sice v některých ohledech (hlavně v kontrastu s občas zřejmou nejistotou, jak tenhle ten obecný koncept v detailech aplikovat) zábavné, ale pečlivě opravené a upravené památky, přísné předpisy ohledně rekonstrukcí starých budov a držení původního stylu, docela obsáhlé expozice, početný a nápomocný personál a súk, na kterém se dokáže zorientovat i návštěvník jsou docela dobrá protihodnota.
A hlavní část dnešního zápisu skončím u gastronomické vsuvky: Krom šuwy, kterou jsme zkoušeli hned první den, mám ve svém cestovním deníku zapsán pod nadpisem Ochutnat! také harís - místní obilnou kaši. Ne že by můj přípravný výzkum sliboval nějakou chuťovou euforii, ale je to prý jídlo, které se zde, mezi prostým lidem, opravdu jedlo (tedy, krom datlí - datle jsou zde samozřejmě naprostý základ, bylo to 90 % datlí a 10 % obilné kaše). Inu... Přípravný výzkum nelhal. Dostal jsem ohromný talíř plný bílé hmoty nepříliš výrazné chuti, za to velmi zvláštní konzistence, kterou nevím k čemu připodobnit (byla to kaše, ale spíš než mléčná už byla lehce těstová, jestli mi rozumíte) - a musím přiznat, že jsem byl docela rád, že k tomuto autentickému zážitku přeci jen byl i talířek humusu, který byl naštěstí vynikající. Nebylo to vyloženě příšerné, ale nebudu vám lhát, nechtěl bych být středověkým ománským vesničanem.
Zajímavosti:
- Na starých ománských domech jsou nejzdobenějším prvkem zásadně dveře a okna. Jsou z bytelného a krásně vyřezávaného dřeva, a opravdu se divím, že ani takovouhle krásnou práci z opouštěných stavení nebrali.
- Větší města mají nad hlavními silnicemi postavené veliké brány s ohromnými podobiznami sultánů (on je samozřejmě na trůnu jen jeden, ale jeho předchůdce, který zemřel v roce 2020, byl tak populární, že ten současný se mu ještě zdaleka nestihl vyrovnat.) Je to pro Evropana trochu nezvyklé, ale vzhledem k tomu, že oba sultáni vypadají velmi fotogenicky a přeci jen, u "sultána" se to přeci jen z tradice hodí více než u "prezidenta" či "vůdce", tak je to spíše roztomilé než-li dystopické.
- Mimochodem, omlouvám se za lehce bulvární vsuvku, ale přijde mi příliš zajímavé na zamlčení, že sultán Kábus přenechal vládu svému bratranci, protože sám neměl děti - protože je veřejným tajemstvím, že byl gay.
- Rádio SawtOman2 je super, nehraje žádné reklamy, jen jakýsi současný arabský folk. Kdybyste chtěli drobnou ochutnávku, tak můžete zde: https://fmscan.org/net.php?m=m&pxf=SawtOman2 - doporučuji se k poslechu silně houpat, jako byste jeli na velbloudu, aby byla imerse kompletní. Bohužel ho tedy nenaladíte v horách - tam se nám rádio neustále přelazovalo na stanici předčítající celý den Korán. Tu ovšem chytnete asi opravdu všude.
- OpenMaps (které používají i mapy.cz) mají pro Omán celkem obstojné podklady, které jsou často podrobnější než google, ale teda určit, která ulička je opravdu průjezdná autem a která už jen na velbloudovi jim, dělá docela problém, takže si při vjezdu do měst dávejte pozor.