Omán – Den sedmý a osmý

Hned na první dnešní zastávce nás překvapilo něco vpravdě unikátního – jediné koleje v celém Ománu.

Al Hútská jeskyně, která se nachází po cestě mezi Nizwou a Al Hamrou, naším dalším cílem, má 5 kilometrů na délku, všechny možné typy stalagvěcí, jezero s endemickými slepými rybkami, a dvě na nás čekající překvapení. Tím prvním byl bohužel na dveřích vylepený papír, že je jeskyně zavřená kvůli rekonstrukci na neurčito. Tím druhým byly již zmíněné koleje.

Omán byl sice drahně let pod britskou nadvládou, kolem pobřeží se však vše dopravovalo po vodě, a jediné, co se oplatilo dopravovat z vnitrozemí, teče trubkami – šotoušům tedy tuto destinaci doporučit nemohu. Sice se pár let tomu začal domlouvat projekt železniční dráhy, která by křižovala poušť a spojila jih Ománu s ostatními státy zálivu, avšak s pandemií, zdá se, projektu došla pára; a Maskat má jako součást plánu rozvoje první linku metra, ovšem je to plán rozvoje na příští dvě dekády. Proto jsme vlakové soupravě bezevšeho postávající si před budovou musea prvně ani nechtěli věřit, nicméně z musejní budovy do samotné jeskyně opravdu vede asi 500 metrů dlouhá úzkokolejka. Dokonce tam mají jednu starou soupravu odstavenou u parkoviště, a druhou novou čekající na peróně, až do ní zase někdy pustí návštěvníky. Inu, na plánech je nutno nelpět a z náhodných nálezů se radovat – nakonec jsme si tedy užili i zavřenou jeskyni.

Al Hamra (foto by Ruprecht)

Cíl našeho sedmého dne, Al Hamra, sice není jedno z nejstarších měst Ománu a nikdy nebyla sídlem imáma, rozsáhlé ruiny starého městečka ovšem nechybí. A byť byste si snad mysleli, že ruiny už v tento moment začínají být poněkud nudné, dramaturgie našeho výletu byla stejně skvělá jako náhodná, a tyto ruiny oproti všem ostatním mají v největší budově, třípatrové rezidenci šejka, zařízené parádní museum. Dostali jsme opět takřka vlastního průvodce, zajímavý výklad, kávu, datle, placky a plno zajímavých cetek na ohromení domorodců v divočině Mitteleuropy. Nejzajímavější byla ale návštěva dámského šatníku, kde na nás čekala sbírka neuvěřitelně barevných šatů – v Ománu je totiž strohá černá abája[^1] novodobá móda. Tradičně se na venkově ženy oblékaly do lehce praktičtějšího a dramaticky pestřejšího oděvu, viz fotografie níže. A není v tom žádné fundamentalistické právní reformy a politické kampaně, ženy si v Ománu mohou dle zákona nosit co chtějí – je to zkrátka módní trend. Snad že se chtějí připodobnit bohatým Saúdům? Je to taková zajímavá forma muslimské antiglobalizační globalizace. Nám to samozřejmě přijde zvláštní... Ale na druhou stranu, módní trendy jsou zvláštní od nepaměti. Evropa si taky dvě stě let tomu prošla docela bouřlivým pohybem linie vkusného odhalení.

[^1]: Popravdě si nejsem jistý, jak se to oblečení správně jmenuje. Problém je, že přesný význam se mezi jednotlivými regiony liší, někde znamená burka celé oblečení, jinde jen to na hlavě, někde je nikáb šátek, jinde závoj – abája je asi nejobecnější, ale i tak si nejsem jistý, jestli to slovo používám správně, a nepodařilo se mi najít žádný jasný zdroj. Každopádně ne všichni muslimové nosí to samé, i když základní pravidlo, že v poušti se nosí volné hábity a zakryté hlavy, asi uznávají všichni – protože koneckonců dává smysl.

Tradiční ománské ženské šaty (foto by Ruprecht)

Náš hostitel v "Al Hamra Guest House", kam jsme z musea zamířili, možná neměl úplně nejlepší představivost co se názvu svého hotelu týče, ovšem měl skvělý nápad, co připravit turistům na uvítanou – seznam výletů do okolí včetně GPS souřadnic. To je geniální a mělo by se podle mě rozhodně standardizovat. A že nám zrovna opravu přišel vhod, protože jsme počítali, že se v jeskyni zdržíme přeci jen o něco déle, a po cestě na ubytování si lámali hlavu, co s načatým dnem.

Misfat al Abryín

Vydali jsme se tedy dle těchto doporučení do vesnice Misfat al Abryín kousek nad Al Hamrou, a doporučení to bylo vynikající, protože Misfat je jedno z nejhezčích míst, které jsme viděli. Stará, zachovalá víska nalepená na skále, se zavlažovanými políčky na terasách táhnoucích se do vykousnutého údolí mezi zvedajícím se masivem Hadžarských hor – sice se již začíná zběsile turistifikovat, a nejprve tak musíte minout snad tucty guesthousů a kaváren, ale samotná ves je nejen nádherně dobově opravená, ale navíc dodnes opravdu obývaná! Staří lidé zde opravdu stále obdělávají svá terasovitá políčka a koukají nelibě na turisty s odhalenými koleny. Je to zajímavý kontrast – vydali jsme se na nádhernou procházku kolem fáladže dovádějícího vodu dlouhou římsou pracně udržované zeleně, a po cestě pozorovali místního správce stavidel, který na sobě příslušnost do 21. století nedával znát ani náznakem, ovšem nakonec jsme si dali kávu v kavárně tak hipsterské, že mi málem začal konečně růst plnovous. Přišlo mi to skoro snové. Ale rozhodně tohle místo nevynechejte. Procházka oázou je krásná.

Když si zapomenete dlouhé kalhoty a u vesnice je hned několik cedulí prosících o respektování místní etiky, je třeba improvizovat

Další den jsme se vydali na nejvyšší vrchol Ománu, Džabal Šams (Hora Slunce), který se nad Al Hamrou tyčí do výše 3009 metrů. Co se hikingu a horské turistiky týče, Hadžarské hory mají překvapivě solidní množství značených treků. Většinou jde o vícedenní záležitosti, a pohoří sice není nějak ohromně rozsáhlé, ale jeho kamenitá vyprahlost prořezávaná nečekanými kaňony s trochou zeleně a vláhy má jako výzva určitě něco do sebe. Bohužel nedovedu posoudit, jak dobře jsou zde treky značené, jelikož jsme se vydali na takový, který značení nepotřeboval – zkrátka se nedalo uhnout. "Balcony walk" (balkonová stezka) totiž vede na úzké římse nejhlubšího kaňonu Arábie: Vádí al Ghúl (také označován jako Vádí Nachar, a nebo ománský Grand Canyon). Stezka vede asi 4 km do opuštěné osady Al Sab, přilepené na skalní stěně nad bezmála tisícimetrovým srázem. Jak se zde mohlo žít si nedovedu představit, ale je to opravdu nádherné místo – jeho srdce je malé jezero, do kterého za dešťů padá přes ostrý okraj skalní stěny snad stometrový vodopád, a v okolní vyprahlé krajině kamení, trnitých kříků a ještěrek skrytý kout zářivé zeleně působí jako malý ztracený ráj.

Stezka jde takřka po vrstevnici, doporučoval bych však vyrazit co nejdříve z rána a vzít si opravdu hodně vody, protože přes poledne se člověk na odkryté skalní stěně cítí jako placka ománského chleba na plotně. Navíc je to, nepřekvapivě, velmi populární výlet, a na úzké pěšině i v nádherné zapomenuté oáze si člověk zrovna probíjet cestu davem moc nechce. A už jen vyjet z Al Hamry k začátku stezky je tak na hodinku terénního šplhání. My vyrazili tak, že jsme stihli dojít do osady jako první a užili jsme si genius loci plnými doušky, ale ty zástupy, které dorazily po nás, už možná o žádném nádherném zážitku nepíšou.

Co se jiných treků týče, většina z nich je naopak pro zkušené hikery, jde o vícedenní výpravy do vyprahlé pustiny, která skrývá nádherná překvapení, ale nevydá je zadarmo. Hadžarské hory sice nepůsobí tak ostře a ledovcově, jako Tatry, ale ve skutečnosti se tyčí výš relativně i absolutně, a vyprahlá krajina se snadno stane nebezpečná. Zvláště v období dešťů se zde snad každoročně utopí pár překvapených turistů – když přijde lijavec, krásné kaňony se najednou změní ve zpěněné přeje, kterým neutečete. Stanovat v divočině pod hvězdami ale zní lákavě.

Z Balcony-walku jsme se se vydali, již motorizovaně, zdolat ještě samotný Jebel Shams, který na nás celý den shlížel, jenže ouha – je to vojenská zóna, veřejnosti nepřístupná. Což jsme tedy věděli, že se možná nedostaneme až na vrchol, kde má ománské letectvo radary a heliport, ovšem ony jsou zátarasy už 800 metrů pod vrcholem, takže se člověk nedostane ani k žádnému pěknému výhledu. Inu, tudy ne, přátelé. Protože ale ze dne ještě pár hodin zůstalo, a snad i že se nám líbilo užívat si offroadových schopností našeho expedičního vozu, vydali jsme se ještě přes hory do Al Ajnu ("pramen"), kde mají pět tisíc let starou nekropoli zapsanou v seznamu UNESCO. Pohřebiště sestává z řady asi třiceti kamenných "úlů", postavených na hřebeni nad současnou vesničkou – a byť jsou vidět od cesty, nevede k nim žádná značená odbočka. Museli jsme se zeptat místních a projet uličkou, která vypadala, že vjíždíme k někomu na dvorek – bez 4WD bych doporučoval nechat auto na hlavní silnici. Samotné pět tisíc let staré hrobky nejsou nijak popsané, ale jsou neuvěřitelně fotogenické – zvlášť když jsme přijeli akorát s rudými paprsky zapadajícího slunce. U nás by je už dávno rozebrali na kámen, tady je však naštěstí všude kamení dost pro všechny.

(foto by Ruprecht)

(foto by Ruprecht)

Zajímavosti:

• V jedné věci jsou zde mnohem dál než západní civilizace – jejich čajové konvičky lijí tekutinu do hrnečku a ne všude kolem. Sehnat takovou u nás je neuvěřitelně obtížný úkol, zde na to přišli, zdá se, někdy v šestém století.
• Mám dojem, že zde za jeden riál seženete takřka cokoli. Jídlo, voňavky, kadidlo, suvenýry, koření... Ne že by to občas někde neprodávali dráž, ale při troše trpělivosti to určitě najdete i za jeden riál. A na méně už se nesmlouvá, takže když to najdete za riál, tak to vemte.
• Nechápu, jak zde mohou nenosit sluneční brýle. Já jsem tuto položku výbavy podcenil a vzal si jedny poškrábané, a nakonec jsem musel podlehnout a koupit si raybany za šest stovek, protože bych bez nich bídně zhynul a žádné levné, neznačkové jsem nikde nenašel. Jen luxusní butik. Jestli máte rádi své oči, nedělejte stejnou chybu.