Dědičnost v psychiatrii je spřažená: některé geny hrají roli u více diagnóz (SCH + BAP + unipolární deprese), genetické poznatky tedy nekorespondují s aktuální klasifikací, zatím je také nemůžeme příliš využít v praxi.
V etiologii téměř žádné duševní poruchy nehraje roli pouze 1 gen. Vždy se jedná o více genů, přičemž význam jednoho genu je velmi malý - polygenní dědičnost.
Jedná se o variability genů kódujících:
Monogenně podmíněná duševní porucha je například Huntingtonova choroba (Autozomálně dominantní dědičná porucha s expanzí tripletu CAG v genu pro huntingtin na 4. chromozomu) a Mentální retardace u Downova syndromu (trizomie 21. chromozomu)
Dnes se zkoumají CNVs (copy number variations) - rozsáhlejší strukturální abnormity DNA: delece nebo duplikace nukleotidových bází (1000 a více), co vede k chybění nebo nadprodukci určitého proteinu, což následně interferuje s činností neuronů. Bývají vzácné, ale mají velkou penetraci. Geny takto postižené mají vztah k neuroplasticitě, ke glutamátergní transmisi (podíl např, u SCH, u autismu, u MR). Můžou být zděděné, ale i vzniklé nově při buněčném dělení.
U většiny duševních poruch předpokládáme určitou míru dědičnosti. Podíl genetických faktorů na přítomnost duševního onemocnění odráží Index heritability (vypočítán genealogickými studiemi a studiemi dvojčat) Zbytek je dán vnějšími faktory.
Epigenetika
Zkoumá změny v genové expresi, které nejsou způsobené změnou nukleotidové sekvence DNA, ale aktivací, nebo deaktivací určitého genu působením vnějších faktorů (methylace, alkylace na histonech) (nevyhýbá se ani spermiím a vajíčkům, tyto změny jsou přenositelné do dalších generací).