Etika se zabývá mravní dimenzí skutečnosti: pravidla morálky, mravně relevantní jednání, společenské normy a hodnoty. Posuzuje činnost člověka z pohledu dobrého a zlého jednání. Ne všechna etická pravidla jsou zakotvena v zákoně, ale jejich dodržování chrání společenské normy, zvyky, kultura a tradice. Tedy ne všechno, co je legální, je automaticky etické. (!)
Ve zdravotnictví se etické zásady promítají do odborných zásad zachovávání postupu „lege artis“, pojem pocházející z latiny „podle pravidel umění“. Jsou to principy, které zajišťují, že léčba a péče o pacienta probíhá:
Postup lege artis je zakotven i v zákoně o zdravotnických službách: „Zdravotní služby musí být poskytovány na náležité odborné úrovni.“ To zahrnuje:
Lékaři tradičně na začátku své profese (při promoci) skládají slavnostní slib dodržování etických zásad svého povolání. V antice se jednalo o Hippokratovu přísahu, která ale zní asi takto:
Přísahám při lékaři Apollónovi a Asklépiovi a Hygei a Panakei a beru za svědky všechny bohy a bohyně, že podle svých schopností [dýnamin] a podle svého úsudku [krísin] budu dodržovat tuto přísahu a tuto smlouvu: Toho, kdo mě naučil tomuto umění [techné], si budu vážit jako svých rodičů a budu s ním sdílet život, a když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně tak dám jeho potomkům a budou jako moji bratři a budu je učit tomuto umění, pokud budou toužit se mu naučit, bez mzdy a smlouvy. Podíl na předpisech, přednáškách a zbývajícím ostatním poznání předám svým synům a synům svého učitele a žákům přísahajícím na lékařský zákon, avšak nikomu dalšímu. Léčebné úkony budu provádět ve prospěch nemocných [ofeleié kamnónton] podle svých schopností a svého úsudku. Vyvaruji se působení škody a nesprávnosti. Nedám nikomu smrtící prostředek (farmakon thanásimon), ani kdyby mne o to žádal, ani k tomu nikomu nedám radu. Stejně jako ženě nedám prostředek působící potrat. Svůj život a své umění uchovám v čistotě a svědomitosti. Nebudu řezat, ani ty, kteří mají kameny, a přenechám to mužům, kteří vykonávají tuto práci. Do každého domu, kam přijdu, vstoupím ve prospěch nemocných, prost každé vědomé nesprávnosti a špatnosti, zvláště se vyvaruji sexuálních příjemností [afrodisíon] s těly žen i mužů, svobodných i otroků. Cokoli, co při léčbě i mimo ni uvidím či uslyším o životě lidí, a co nemá být dál šířeno, ponechám nevyslovené a nikdy nevyjevím. Když tuto přísahu splním a neporuším, ať se raduji ze života a z umění, ctěný lidmi všech dob; když se ale od této přísahy odchýlím nebo ji poruším, ať se opak toho stane mým údělem. (Z řeckého originálu přeložil Josef Kuře)
Lékaři dnes neskládají Hippokratovu přísahu, ale její základní etické kameny: jednání v prospěch nemocného (bonum aegroti), neubližování (primum non nocere) a zachování lékařské mlčenlivosti platí dodnes.
Snahou o znovuoživení hippokratovské tradice a jejího vlivu v lékařské etice v souvislosti s událostmi druhé světové války je Ženevská deklarace Je pokusem nově formulovat dávné morální zásady lékařské profese. Některé standardy Hippokratovy přísahy, jako jsou prohibice umělého potratu, lékařsky asistovaného suicida či usmrcení pacienta, se v ní neobjevují. Oproti Hippokratově přísaze se v ní nově objevují momenty lidskoprávní, občanskoprávní a antidiskriminační. Ženevská deklarace byla přijata 2. generálním shromážděním Světové lékařské asociace v Ženevě v roce 1948. Později byla několikrát upravována a doplňována.Zdroj
Ženevská deklarace – Lékařský slib (verze 1948–2017)
Jako člen lékařské profese slavnostně slibuji:
Konflikt autonomie a prospěšnosti
Paternalismus vs. autonomie
U pacientů s těžší psychickou poruchou může být schopnost rozhodovat ve vlastním zájmu dočasně nebo trvale omezena. Pacienti můžou odmítat nezbytnou léčbu, nebo svým jednáním ohrožovat sebe nebo okolí. Důvodem může být nekritický postoj k vlastnímu onemocnění, omezení schopnosti rozeznat vlastní zájem, nebo neschopnost rozhodovat ve svůj prospěch v důsledku psychické poruchy (organické poškození, akutní závažné psychotické stavy, atd.).
V některých případech bezprostředního ohrožení života a zdraví může být nutná nedobrovolná hospitalizace, která je zásadním krokem proti zachování autonomie pacienta. I v rámci poskytování péče, která je nedobrovolná je nutné zachovat takové množství autonomie, jaké situace dovoluje (stav pacienta vyžaduje nedobrovolnou hospitalizaci, ale v rámci hospitalizace může mít možnost rozhodovat např. může dostat na výběr formu léků dle preference). Důraz na důstojné zacházení s pacientem musí být kladen za jakékoliv situace.
Eticky a právně je lékař vázán:
Vztah mezi lékařem a pacientem může být v psychiatrii intenzivnější než v jiných medicínských oborech. Má být proto profesionální. Intimní vztah a přílišná emoční angažovanost je překročením etických hranic vztahu.
Pravidla vycházejí z:
Madridský Protokol (1996, aktualizace 2011) – celosvětový kodex pro psychiatry:
Psychiatrická etika se od běžné medicínské etiky odlišuje důrazem na autonomii i u osob s omezenou schopností rozhodovat. Balancuje mezi respektem k pacientově svobodě a nutností zasáhnout v jeho zájmu a v zájmu společnosti. Lékař je eticky odpovědný za respekt k důstojnosti pacienta a informovanost pacienta. Jeho jednání vyžaduje dovednosti, profesionalitu a lidský přístup. Povinností lékaře je jednat v pacientově nejlepším zájmu, i pokud to není schopen udělat sám.