Násilnost, útočnost, výbojnost a hostilita projevující se specifickým chováním a aktivním bojem. Ch. Darwin chápe agresi jako nástroj k obraně a obstarání potravy. A. Adler a S. Freud ji považují za instinkt a základní zdroj energie. V sociálních vědách je popisovaná jako úmysl škodit a záleží na tom, jak je agresor vnímán okolím, aby byl označen za agresivního. Agresivní chování hdonotíme v určitém časovém a situačním kontextu.
Frustrační teorie: pokud je při sledování zájmu, potřeby do cesty položená překážka, dochází ke stupňování napětí a ke snaze po vyrovnání. K vyrovnání lze přistupovat aktivně: boj s překážkou (agrese), nebo pasivně: rezignace (smíření, zapomenutí, katathymní zkreslení, odtržení od reality, vyhýbání, regrese, obranné mechanizmy). Určitá forma agresivního chování je proto považovaná za důležitý adaptační mechanizmus. Míru schopnosti vyrovnat se s překážkou v sledování cíle nazýváme frustrační tolerance. Jedná se osobnostní charakteristiku, která může být v rámci duševní poruchy do různé míry postižená.
K agresi má vztah hypothalamus laterální při potravových reakcích (útok na kořist) a ventrální propojený s podkorovými oblastmi limbického systému (amygdala, hippocampus) při emočním typu agrese. Z neurotransmiterů je k aktivaci agresivních reakcí zapotřebí dopamin a noradrenalin a k jejich tlumení serotonin.
Agrese: jednorázové vybití, uvolnění napětí.
Agresivita: povahový sklon, způsob navyklého chování, tendence k agresivním reakcím.
Stupně agrese:
Aktivní (zřejmá) agrese : verbální a brachiální
Zastřená agrese: výhružná gesta, ironie, sarkazums, tendence ponižovat, terorizovat
Potlačovaná agrese: svíraní pěstí, hryzání rtů, rukou, zadrhávání v řeči a pod
Pasivní agrese: pasivní rezistence vůči požadavkům okolí plynoucí z vlastní neschopnosti konfrontace a vnitřní frustrace. Je osobnostní strategií.
Příčiny agrese: