===== Stručná historie psychiatrie ===== //Tato kapitola je v procesu výroby// Vznik uvědomělé a organizované skupiny profesionálů, kteří si nárokovali pravomoc nad duševními poruchami a získali si k tomu i společenské pověření, je především záležitostí 19. století. Poté, co se léčba duševních nemocí zařadila do medicíny, se jazyk psychiatrie stal oficiálně schváleným médiem s jehož pomocí většina z nás o těchto záležitostech mluví. (//A. Scull, Šílenství a civilizace//) V dávnější historii tedy můžeme mluvit o různých přístupech k tomu, co dle dnešního pohledu nazýváme duševními nemocemi, a k lidem, kteří nimi trpěli, nikoli o psychiatrii. V prehistorii a starověké historii až do období antiky převládaly modely vysvětlující duševní poruchy nadpřirozenými příčinami (model //**animistický, mytologický, magický, náboženský**//). Léčba duševních poruch spočívala v magických rituálech, vyrábění totemů, zaříkávání, modlitbách, exorcismu atp. Léčitel zastával funkci šamana, kněze, lékaře. Můžeme se domnívat, že efektivní faktory v této léčbě byly terapeutický vztah, sugesce, placebo efekt atp., ale již v této době znali //**léčbu hudbou, bylinami, nebo prací**//. Zde možná stojí za zmínku, že psychoaktivní substance byly lidmi užívány už od pravěku. [[https://akjournals.com/view/journals/2054/3/2/article-p63.xml|Psychoaktivní substance v prehistorii]]. \\ V nejstarších dochovaných medicínských textech je nespočet popisů nemocí, receptů, návodů na léčbu, motliteb etc. Takovým textem je např. často zmiňovaný **Ebersův papyrus** z 1550 PNL, obsahující např. popisy nemocí které bychom dnes nazvali deprese a demence. V jednom z nejdůležitějších medicínských pojednání starověku **Sušruta-samhítá** (600 PNL -- základní text ajurvédy) je mimo jiné zmínka, že duševní nemoc není posedlost démony, ale důsledek silných emocí a vášní. Rovněž je zde popisovaná léčba bláznovství bylinou //**raufwolfia serpentina** (sarpagandha)//, která obsahuje **reserpin** způsobující depleci katecholaminů, snižující krevní tlak a působící depresogenně -- donedávna se používal k léčbě stavů s velkou agitovaností (mánie, SCH). V antickém Řecku se zrozením filosofického a přírodovědního přístupu k chápání světa začínají vznikat první //**mechanické modely**// duševních poruch (nemoc je důsledkem poškození anatomické struktury). Nejslavnější je hippokratovský **humorální model** nemocí, který má za to, že nemoci vznikají nepoměrem 4 tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Podle toho která tekutina zaplavila cévy mozku se pak rozdělovaly i příslušné duševní poruchy. Léčba pak spočívala v regulací tekutin různými způsoby, používali se např. **venepunkce (pouštění žílou), projímadla, dávidla,** etc. Z tohoto období známe slova jako //paranoia, melancholia, mania, insania, frenitis, letargus, hysteria, epilepsia.// V určitém protikladu k mechanickým modelům duševních poruch nadále přetrvávali mytologické a náboženské modely. V chrámech boha Asklepia (//**asklepionech**//) se přistupovalo k provázání léčby //lázeňské// (léčba klidným spánkem v dormitoriích, fyzické cvičení, musikoterapie, masáže, dieta) a //náboženské// (modlitby a oběti bohům, sugesce). Nacházíme také počátky //**morálního modelu**// duševních nemocí, kde se v některých textech dochovala doporučení k **//léčbě šílenství tresty a okovy//**. V antickém Římě se intenzivně rozvíjelo studium anatomie, ale i chirurgie a fytoterapie. Nejvýznamnějším antickým lékařem byl **Galen** (150 – 200 NL) který rozvinul humorální teorii, zavedl pojem //temperament// a typologii osobnosti podle převažující tělesné tekutiny. Zejména se ale zaměřoval na tělesné nemoci a jejich léčbu. Na jeho textech stavěla medicína dalších více než tisíc let. Nebylo to ale dál na dlouhou dobu na území Evropy. Po pádu západní Římské říše zde upadala vzdělanost -- předávání kultury závislé na ochraně rukopisů a na movitých městských třídách, které vymizely, ustávalo. Gramotnost a vědění přežívaly pouze v úzkých kruzích uvnitř katolické církve, a přírodovědný výklad duševních nemocí byl do velké míry nahrazen výkladem náboženským. Duševně nemocní přestávají být nemocnými, a stávají se posedlými ďáblem a potrestáni Bohem. //**Náboženský a démonologický model**// říká, že šílenství je důsledkem hříchu a hřích je šílenstvím; //kdo jiný by pro hřích riskoval pekelná muka, než-li šílenec?//. V raném středověku vznikají při klášterech první **špitály**, kde o nemocné pečují medicínsky vzdělaní mniši. Dále zde jsou vytvářeny možnosti bydlení pro nemocné, staré a chudé k zajištění základních potřeb, tzv. //**infirmaria**//. Tyto útulky byly ale výjimečnými zařízeními. Většina duševně nemocných zůstává v péči rodin, nebo se potulují ponechání vlastnímu osudu. Lékaři, i když vyzbrojení humorální teorií, připouštěli celou škálu vysvětlení vzniku duševních nemocí, a náboženská praxe byla běžnou léčebnou praxí, zejména -- ale ne jenom -- když jiné metody selhaly: spoléhali na **úzdravnou sílu ostatků svatých mučedníků, motliteb, exorcismu.** \\ Za zmínku stojí kostel v Belgickém Geelu kde se u ostatků svaté Dymphny začali shromažďovat psychicky nemocní a vznikla zde od 13. století první instituce pro léčbu duševně nemocných s podobou komunitní péče. Nemocní žili a pracovali v rodinách místních obyvatel. V 17. století zde kolonie dosáhla počtu až 1500 pacientů. Dnes je zde nadále kolem 400 nemocných pacientů v rodinné péči obyvatel. Komunitní péče je zde součástí všeobecné nemocnice s možností multidisciplinárního výjezdového týmu. //Tato kapitola je v procesu výroby//