• 01/08/77 Atlantica – 08/08/77 Orin
• Hráli: Dr. Kassab, Enano, Yusuf, Lincoln, a jako vedlejší role kpt. Astrachan a Jarek Cízler

Kapitán ve výsluze Rakon Volodvirsk, zvaný Astrachan, se při odchodu z aktivní služby doslechl o zajímavé nabídce – v Atlantických flotilových loděnicích mají na prodej vyřazenou frigatu třídy Lewis za velmi výhodnou cenu. A protože se ještě necítí, že patří do starého železa, vybral své úspory, podepsal hypotéku na 27.000.000cr a je nyní kapitánem nově přejmenovaného free tradera Patience.

Do posádky najmul jako navigátora a druhého pilota mladého Yusufa Namazziho (který splnil na výtečnou nejobtížnější navigátorské zkoušky přední flotilové akademie, aby ho následně vykopli a v současné době nemá doslova ani vindru), mechanika Jarka Cízlera (který vesmírem lítá už 28 let, a jako správný spacer nevydržel zůstat na hlíně ani v důchodu), doktora Kassaba (který tají, že je jedním z předních medicínských výzkumníků v US, a nechal se najmout hluboce pod cenou), a dva armádní vysloužilce pro případ nějakých potíží, menšího kapitána Diega a velikánského kapitána Lincolna.

Při převzetí kapitána varovali, že loď má jisté potíže s pohonem – i když byla původně stavěna jako mezihvězdná loď třídy C, schopná skákat až o tři parseky, vyřazují ji pro přetrvávající potíže a v kupní smlouvě je pospána jako nejnižší třída A “bez záruky”. Nebylo tedy zas tak překvapivé, když se při prvním předletovém průchodu checklistem – zatímco si posádka vybírala kajuty – ozvala ohromná rána, zajiskření, několik sprostých nadávek a loď se ponořila do tmy.

Když se všichni seběhli, v nouzovém červeném osvětlení, do strojovny (Lincoln s tasenou šavlí, pro případ, že je jsou už potřeba jeho služby), našli zde lehce očouzeného Jarka, jak nahazuje pojistky: “Vypadá to, že náš žabák docela žere, a géňa to nedává. Dneska asi nikam nepoletíme, kapitáne, budu to muset ještě trochu poštelovat.”
“Generátor neutáhne skokový motor,” přeloží zprávu kapitán, když vidí, jak se po sobě tázavě dívají jeho dva vojáci. “Pane Cízlere, vrhněte se na to – už jsem nakoupil za velmi výhodnou cenu pět tisíc flašek místní tequily na export, a exportovat ji podsvětelnou rychlostí opravdu nehodlám,” dodá.

Zdržení však přinese však i jednu příležitost. Martin Miles se doslechl, že se doktor Kassab přidal do posádky kapitána Astrachana – evidentně má pan Miles docela přehled – a tak mu vzkázal, že by pro něj možná měl dobrý tip. V hotelu Astor, v nejluxusnějším penthousu na Atlantice, je momentálně ubytován bohatý senátor Barry Schaefer, který shání spolehlivou loď k najmutí na záchranou misi, a nabízí odměnu 300.000cr. Miles by mu mohl dát doporučení. Kapitán Astrachan, který si ve své kapitánské kajutě už do kalendáře nevesele zaznačil, že do prvního listopadu musí poslat bance první splátku ve výši 405.000cr, se nenechal dlouze přemlouvat. Vyrazili tedy za senátorem.

Atlantica je celkem malý svět, a obytné budovy se zde musí vmístit mezi spousty skleníků, využívajících úrodnou půdu, aby živily dělníky v loděnicích a astronauty na cestách. Staví se zde proto hodně do výšky, čemuž pomáhá nízká gravitace a řídká atmosféra – místní mrakodrapy se tedy opravdu drápou do mraků, a penthouse hotelu Astor je už skoro na rozhraní stratosféry. Cesta výtahem zabrala přes pět minut, ale výhled n jejím vrcholu je dechberoucí. Planeta posetá zelenými korálky skleníků se třpytí ve světle zapadajícího slunce hluboko dole, a nahoře je vidět rotující spleť stanic, doků, loděnic a orbitálních továren, prozářených stovkami barevnách navigačních bójí. Senátor k této kráse samozřejmě seděl nevzrušeně zády – je ale pravda, že asi měl pro svou špatnou náladu důvod:
“Potřebuju schopnou posádku,” začal vysvětlovat po představení, “která by se vypravila do systému Octa pět parseků směrem k okraji, a našla doktorku Mindy Schaefer – mou dcerou. Pracovala tam na výzkumné stanici, avšak měli jsme se potkat zde na Atlantice už před třemi týdny, ale nedorazila, a ze systému už skoro tři měsíce nedorazily ani žádné zprávy. Zaplatím vám náklady na cestu, a jako odměnu nabízím 300.000cr.”
“Rádi pomůžeme, jen bych se rád ujistil – není výzkumná stanice na Oktě náhodou vojenské zařízení? Máme se přichystat na to, že se možná budeme muset dostat někam, kde nás nebudou chtít pustit?” zeptal se doktor Kassab, který si o Oktě matně vybavoval, že mělo jít o zkoumání možných způsobů léčby vojáků, kteří si z bojů odnesli psychologické potíže.
“Tak to ať teda nezkouší – když jsem žádal o prověření Flotilu, tak mi doslova řekli, ať si tam někoho pošlu sám, když mě to tak zajímá, že na to nemají lidi. Tenhle subsystém, to vám teda povím, je pěkný, omlouvám se za hrubý jazyk, ale pěkný mrdník! No, ale to jsou ti Reformisté. Příšerné, příšerné, říkám vám. Ale však už tady nebudou dlouho, tyhle volby jsou rozhodně naše – to všichni vidí, co je to za bandu neumětelů, že ano?”
“Jistě,” utnul jej radši doktor, “a ze kdy tedy máte poslední zprávu?”
“Poslední hlášení z Okty přišlo s zásobovací lodí desátého šestý, a nehlásili prý nic zvláštního.”
“No, to už je docela dlouho, radši abychom tedy vyrazili.”

Kapitán Astrachán tedy sedl k lodnímu atlasu a přemýšlel, kudy se na Octu dostat. Nejbezpečnější cesta by byla po trase novoottawské spojky, kde by se dalo skákat jen ob jeden parsek a šetřit tak generátor – jenže by cesta zabrala další dva měsíce, a to už je na záchranou misi přeci jen trochu dlouho. Navíc v té době už bude muset poslat první splátku, a byť je 300.000 pěkná částka, on potřebuje 400.000. Šlo by to vzít i z druhé strany, přes Bondurant, Little Americu a Hawk's Rest, což je dvakrát rychlejší. A pak by šlo zariskovat, a vzít to přes Orin a Arrowhead – to je zdaleka nejrychlější, jenže Arrowhead je nezmapovaný svět bez přístavu, navíc to zahrnuje hned dva skoky, ke kterým bude třeba kurz spočítat přímo na lodi. Když se něco pokazí, tak na Arrowheadu taky můžou zůstat už napořád… Inu, Astrachan se nedostal v životě takhle daleko proto, že by se bál riskovat. Oznámil posádce letový plán: Orin – Arrowhead – Octa.

K tomu se ze strojovny vynořil Jarek, aby si zašel na cígo, a vysvětlil posádce situaci: Generátor zvládne v současnosti maximální výkon 40 MW, a to na nestačí na plný provoz. Zvláště skokový motor je velmi energeticky náročný, a když jej budou chtít nažhavit na skok o dva parseky, budou muset vypnout některé jiné systémy, jako senzory, manévrovací trysky nebo umělou gravitaci. Jarek to zkusí ještě vyladit tak, aby pro skok nemusel vypnout příliš mnoho částí podpory života. Kapitán dal radši posádce rozchod – s tím, že odlet je plánován za 12 hodin.

Zatímco doktor se vydal shánět do ošetřovny vybavení, které by jej neuráželo svou mizernou kvalitou, mladická část posádky se vydala do přístavu, do astronautského baru, zeptat se na zprávy o planetách, na které se chystají. Lincoln po pár utracených kreditech za drinky zjistil, že asi jedenáct měsíců tomu místní pobočka Informačního úřadu (všichni jim ale říkají Skauti) způsobila skandál, když na aktualizované mapě subsektoru přiznala, že k několika systémům byly dlouhé roky uváděny špatné informace, a že vlastně neví, jaké jsou ty správné. Jeden z nich je Arrowhead, o kterém prý není nic známo. Lincoln po tomto zjištění neudržel zaskočený výraz. Patience se musí dotankovat po každém skoku – jestli v Arrowheadu nebude žádný plynný obr, ze kterého by se dal nějaký vodík načerpat, tak tam zůstanou. Pár pohoršenými poznámkami vyvolal barovou bitku mezi kritiky a obhájci skautů, a proto se posádka radši rychle zdekovala.

Yusufa napadlo zajít ještě ke kasárnám flotily, do jejich nálevny – dát k dobru svůj příběh, kterak jej vyhodili po perfektně složených zkouškách, a zkusit třeba zjistit víc. Snesl pár posměšků na to, co má co dvacetileté ucho, kterého vyhodili, pohledávat v podniku pro opravdové piloty, ale pak koupil (za peníze, které mu půjčil Diego na kartičku do knihovny) dvě rundy Starému Bobovi, vrásčitému hvězdnému vlkovi vyprávějícímu historky, jak proletěl celý sektor, a zeptal se ho na Arrowhead. Starý námořník mu vysvětlil, že staré mapy tvrdily, že Arrowhead je systém bez planet, pouze s asteroidovým pásmem. Skauti u něj tedy dlouho tiskli upozornění, že zde není plynný obr, na kterém by se dalo natankovat, a tak tam nikdo nelétal. Jenže asi rok tomu nějaký astronom nahlásil, že tam velmi pravděpodobného plynného obra vidí – Skauti to potvrdili, zrevidovali mapy a zjistili že v nich mají chyby. Byl z toho docela skandál.

Dny na Atlantice mají jen něco přes dvanáct hodin, a tak přes plánovaným odletem stihla přijít noc i ráno a bylo už opět odpoledne, když posádka lodi Patience prošla posledními předletovými kontrolami, vyřídila formality s celníky a správou přístavu, a s nákladem čtyř kontejnerů určených na Orin se vznesla ke hvězdám. “Zkusíme, co tahle kocábka umí. Cízlere, nakopněte manévrovací trysky na nejvyšší výkon. Namazzi, kurz k čtvrtému měsíci třetí planety soustavy. Pan Miles nás prosil, zda bychom prověřili místo, kde byl doktor Kassab před pár dny přepaden, a máme to takřka po cestě.”

Jarek se zhluboka nadechnul, pro štěstí hasákem zacinkal na uložení tokamaku beat z Rock Steady od Arethy Franklin – jak velí tradice – a začal směřovat výkon do trysek pro podsvětelný pohon. Loď pod vedením mladého Yussufa začala nabírat rychlost.
“Kapitáne, máme ten náklad dobře uchycený?” ozvalo se po chvíli ve vysílačce.
“Cože? Ano, ale proč?”
“Protože nám nevyšla šťáva na umělou gravitaci v nákladovým prostoru! Ale fičíme, ne?”
A fičeli. Cestu, která ve člunu zapůjčeném panem Milesem trvala skoro třináct hodin, zvládla Patience za čtyři, a po vypnutí gravitace na zádi dokonce zbylo dost energie na palubní rádio – doktor vybral ze své jazzové kolekce Herbieho Hancocka (Herbie Hancock – Butterfly).

O pár hodin později se tedy blížili na orbitu ledového měsíce a zašramotila vysílačka: “Letová kontrola Atlantica-3-D, identifikujte se.”
“Loď Patience, registrovaná na Atlantice, hovoří kapitán Volodvirsk. Žádáme o povolení k přistání.”
“Za jakým účelem přistáváte?”
“Mohli byste tam napsat třeba… Kontrola upevnění nákladu? Máme sebou několik palet vynikající tequily,” zkusil to zkušeně kapitán Astrachan.
“Hm. Posílám přistávací kurz, připravte náklad ke kontrole.”
Tak kapitán předal pět lahví dvoum chlapíkům, kteří se na výzkumné stanici starali o kontrolní věž, a upozornění, že jim služba končí za pět hodin, takže cokoli co chce na měsíci dělat by měl do té doby dokončit. Doktora ještě napadlo zeptat se, zda náhodou v záznamech nemají poznámku o tajemné třetí lodi z minulé návštěvy. – ale technik si jen líně přežvýkl veliký, od pohledu velmi drahý, doutník z jednoho koutku do druhého a odvětil, že o žádné lodi toho dne nic neví.

Opustili tedy výzkumnou stanici a přeletěli na místo přepadu. Obě zbylé lodě očividně odletěly, byť Šeredná Lou očividně poněkud pochroumaná – na dně údolí se válely trosky. Prvně přistáli na místě, kde kotvila třetí loď, ve sněhu však našli pouze stopy, které v řídké atmosféře postupně mazal vánek. Seskočili tedy dolů, na místo, kde stáli piráti, a zde našli dvě mrtvá těla – očividně z posádky Šeredné Lou. Při jejich ohledávání začal doktorovi chrastit jeho geiger, a s překvapením zjistil, že jeden z pirátů nebyl zastřelen laserovou puškou, ale střelami z ochuzeného uranu. Yusuf správně poznamenal, že tohle rozhodně není výbava běžných pirátů nebo žoldáků. Pak si ještě Lincoln všimnul, že ocelové kusy trosek, které zbyly po poničené pirátské šalupě, vypadají, jako by byly něčím extrémně ostrým. Nikdo z posádky neslyšel o zbrani, která by něco takového dokázala.

Krom těchto důkazů, že třetí loď byla nadmíru dobře vyzbrojená, našli už jen u mrtvých pirátů jeden rodokaps o slavné pirátské lodi Black Betty založený útržkem hvězdné mapy s velkým červeným X, a fotku ženy stojící před Šerednou Lou zakotvenou v jeskyni uzpůsobené jako dok. Jediné, co na fotce jde ještě rozeznat, jsou dvě slunce: červený obr a trpaslík.

Posádka poslala zjištěné informace panu Milesovi, který jim poděkoval a poslal šek na slíbenou odměnu, a po té se vydala ke kraji systému a mezihvězdné prázdnotě. Napětí, když Jarek začal žhavit skokový motor, pozvolna rostlo. Několik vrstev izolační pásky, která držela pojistky jádra v pozici zapnuto, se několikrát odlepilo a nakonec je Jarek musel připevnit drátem. Vyhasly manévrovací trysky, pozhasínaly všechny senzory – Patience se vznášela ve vakuu nehybná, slepá. Yusuf kontroloval navigační data ke skoku na Orin, která se z diskety zakoupené v přístavu načítaly do lodního počítače. V tom začaly poblikávat světla, a z generátoru se začalo ozývat děsivé klepání. Výkon pořád nestačil. “Myslel jsem, že vypnu ještě klimatiku v zádu, jenže ta tequila by to asi nepřežila! Pár wattů nám chybí!” křičel Jarek technickým koridorem, protože zrovna vypadl okruh, na kterém běžel interkom.
“A nešlo by z toho generátoru přece jen dostat trochu víc? Určitě ho nestavěli takhle nedostatečný?” zeptal se zamyšleně doktor Kassab, který za Jarkem slezl do strojovny.
“Nestíhá chladič! Když tomu přidám, tak to bouchne!”
“A nešlo by jako chladiče použít ještě iontové trysky, když je teď manévrovací systém stejně off-line?”
“No… To by možná šlo. Podejte mi svářečku!”

O pár minut později se pohasínající žárovky zase trochu rozsvětlily – Jarek dokázal dle doktorova nápadu zimprovizovat přídavné chlazení a vytáhnout tak z generátoru o megawatt navíc. Skokový motor se spokojeně rozehříval, až dokud jeho mručení nerezonovalo celou lodí, pak se rozsvítila modrá kontrolka systému připraveného na skok, kapitán se podíval po své posádce, pak poplácal loď po středové konzoli kokpitu a rázně stlačil spínač. Patience se propadla do hyperprostoru.

Skákání hyperprostorem je podivný způsob cestování. Sedm dní je člověk zavřený v lodi, za okny nevidí vůbec nic, vnější senzory mlčí, vnitřní ukazují, jak ubývají dny, po které zvládnou recyklační jednotky udržovat životní prostředí, a jediné, co zbývá, je hrát Dungeons and Dragons. Posádka zvládla najít schody do druhé úrovně podzemí, ale wighti, kteří je hlídají, se prokázali prozatím příliš velkou překážkou. Navíc se po pár dnech jasně ukázalo, že klimatizování vnitřních prostor, které musel Jarek omezit na výkonu, aby nepřetížil generátor, opravdu nestíhá, a kadžý den je o něco teplejší, než předchozí. Kapitán optimisticky zahlásil, že je to skvělá aklimatizace na Orin, kde je na pólu průměrná denní teplota 30 stupňů Celsia, a den tam nikdy nekončí.

Nakonec však přišel sedmý den, a posádka si dle astronautské tradice rozdělila sváteční jídlo – mraženou pizzu. Říká se, že je to proto, aby když se astronauti z hyperprostoru vynoří uprostřed supernovy, tak aspoň umřou s plným žaludkem. Po týdnu nutriční kaše a vitamínových tabletek si všichni na svém trojúhelníku těsta s kečupem a levným salámem velmi pochutnali, a nedočkavě se nahrnuli do řídící kabiny, kde odpočet na CRT monitoru s bzučením klesal k nule. A pak se za oknem rozzářil pár hvězd hlavní sekvence – jedna lehce do modra, druhá lehce do žluta – a všichni si oddechli. Trefili systém Orin.

“Loď Patience, registrovaná na Atlantice, hovoří kapitán Volodvirsk. Žádáme o povolení k přistání,” hlásil do vysílačky kapitán o dvacet hodin později, když se dostali na orbitu druhé planety soustavy.
“Táta tu není!” ozval se z vysílačky hlas dítětě, kterému nejspíše zrovna vypadly mléčné zuby.
“Aha… A kde je?”
“Na obědě! Já to tady hlídám!”
“A můžeš pro něj zajít?”
“Ale já to tady mám hlídat!”
“Chceš ukázat kabinu, až přistaneme?”
“Jó! Už pro něj běžím!”
Posádka po sobě hodila pár pobavených pohledů. Tohle opravdu nebude středobod vesmíru.

Ukázalo se, že Orinský vesmírný přístav je jen vybetonovaný plac za městečkem, který před příletem lodě rychle zametal od písku malý traktor. Oproti Atlantice dramatická změna. Na druhou stranu namísto bezpečnostních prověrek, formulářů a úředníků je přijela přivítat správkyně kolonie Ramsha Safar. Sice ji očividně příliš nepotěšilo, když jí kapitán oznámil, že nemají všechen náklad, který byl adresován na Orin, protože místo části z něho naložili tequilu, ale i tak posádce poděkovala a nabídla jim ubytování ve městě, jestli budou chtít na pár dní zůstat. Kapitán se sice nechtěl zdržovat, ale Jarek chtěl radši prověřit, jak je na tom loď po všech improvizovaných úpravách, a posádka tedy dostala na 24 hodin rozchod.

Orinská kolonie je malé město v poušti, a vinou řídké atmosféry se většina života odehrává v tlakovaných interiérech – nicméně i tak to byla oproti lodi vítaná změna. Orinští se ze všech sil snaží předělat svůj pouštní svět v udržitelnou kolonii – obitý, ale barevně pomalovaný náklaďák odvezl návštěvníky ze starportu nejdříve dlouhými řadami skleníkových farem, a pak po hlavní ulici kolem záhonů pěstěných kaktusů k budově místní samosprávy, která očividně sloužila také jako ubytování pro hosty, kulturní sál a rozhlasový vysílač. Zvláště doktor Kassab s nadšením ocenil dobré zprávy, že se městu podařilo před nedávnem zprovoznit nový vodovod a tak už sprchování není omezené časovačem.

Osprchován se pak vydal ze zvědavosti navštívit místní nemocnici. Malá budova, která by v civilizovanějších koutech galaxie byla nazvána nejvýše ordinací, měla nicméně pěkně zelenou, zaskleněnou dvoranu, ve které se potkal s místním lékařem, mladým doktorem Hassabem Kabou, a vyptal se jej, jaké to je praktikovat v takové malé kolonii. Doktor Kaba působil vcelku příjemně a ochotně, vysvětlil, že zde šel po konci studia nabrat zkušenosti a pomoci lidem, a že by se do budoucna rád vrátil i výzkumu – zaujaly ho evoluční změny, které se dají pozorovat u kolonistů na různých světech. Jako zajímavost se zmínil také o efektech jednoho místního kaktusu, který způsobuje u lidí rapidní zpomalení metabolismu – snad by šel použit třeba pro uvedení do kryospánku.

Mezi tím se ve městě chystala jakási oslava, a posádka se dozvěděla, že se dnes chystá pohřeb Barkata Amira, který v kolonii dlouhé roky dělal šerifa, a byl zde známou a důležitou osobností – na pohřeb se tedy sešlo celé město, a návštěvníci byli přizváni. Překvapené poznámky na to, že slavností průvod s rakví skončil u místního incinerátoru odpadu, byť nazdobeného květy, si sice vysloužil několik uražených poznámek, že na koloniích se lidi musí protloukat s tím, co mají, a nebýt žádné princezničky, ale i tak dostali při smuteční hostině přidáno, kolikrát jen chtěli, a zjistili, že Orinská kuchyně není vůbec špatná – pokrmy očividně vycházející z blízkovýchodních receptů byly bohatě ochucené zajímavým kořením, aromatické a barevné.

Pak správkyně vyhlásila, že v pozůstalosti zůstala ještě šerifova oblíbená puška, kterou dle závěti nechtěl nechat někde rezivět, a proto ji dosrane vítěz střelecké soutěže. Enano zbystřil a vydal se zjistit, zda se může zůčastnit i jako cizinec – ostatní soutěžící k němu sice měli pár soutěživých poznámek o tom, že neví, do čeho jde, protože orinští jsou nejlepší střelci v Doradu, ale do soupisky jej bez potíží zapsali. Bohužel, byť nestřílel špatně, místní se opravdu ukázali lepší, a skončil na třetím místě. Přijal to se ctí, a když pak vítěz všem objednal rundu tequily, střelecká skupinka skončila v družné zábavě.

Pokračování v dalším sezení.