Den prvý
Ha, mise splněna, koupal jsem se s rampouchy na hlavě. Sice se jen co jsme do termálního pramene vlezli přihnala sněhová bouře, která nám zavála všechno oblečení, a následně školní zájezd patnáctiletých britek (kterým jsme galantně uhnuli z té nejteplejší části, aby si tam mohly sáhnout - zas tak veliké to nebylo - takže mi v tenhle moment už při odpovídání na jejich otázky začínaly jektat zuby, avšak maskoval jsem to dost dobře na to, aby tam stály a nenechaly nás převlíknout dalších báječných pět minut), ale bylo to super, deset z deseti Jayů doporučuje.
Nicméně postupně. Už na letišti se nám představilo vrtošivé islandské počasí, když se za těch 20 minut, co jsme vyzvedávali náš drakkar značky Kia, stihlo změnit ze sněhové bouře na slunečno dvakrát. Tohle pokračovalo celý den, pět minut hustá vánice a najednou modrá obloha, jen aby se to za chvilku zase vystřídalo. Rosničky tady musí mít fakt vypracovaná lejtka.
V Rejkjavíku jsme si dali jejich slavný hot dog (nebyl špatný, dávají do něj sladkou hořčici) a pak vyrazili na sever. Islandská krajina je fantastická. Rozdrásaná lávová pole, tyčící se hradby skal ze kterých se řítí zmrzlé vodopády, pole plná mechu a koní, všechno včetně oblohy do filmově vypadající modro-žluté. Nádhera. Tentokrát jsem si sebou místo foťáku vzal drona, jelikož tady mají velmi mile rozumné zákony, a tak jsem ho hned nadšeně vytahoval - abych zjistil, že se mi najednou odmítá spojit s telefonem. Parádička. Takže mám úžasné letecké záběry jen ve své hlavě a vy dostanete leda fotky z telefonu. Ach jo.
Cesta kolem pobřeží byla nicméně krásná, takže si je prohlídněte - zastavovali jsme takřka za každou zatáčkou, protože tady dramaticky a bájně vypadá skoro všechno, ale do cílové vesničky jsme nakonec zdárně dorazili se setměním (jsme tady zrovna na rovnodennost, takže nesmyslné dny a noci si neužijem). V hospodě se nás sličná servírka zeptala, jestli si nebudem rozumět spíš česky, když je z Plzně, a naservíroval nám místní speciality - hluboce se omlouvám Islanďanům za očekávání, že bude jejich kuchyně podobná té britské. Vaří tady výborně, tak dobré jehněčí jsem ještě neměl. Akorát teda ceny za jídlo radši nepřepočítávat. Tisícovka za jídlo s pivem jen to hvízdne.
No, na té fotce to nejde moc vidět, ale byla to obrovská skalní pevnost skřetů. Tohle je zabráno opravdu z dálky.
Den druhý
Večer nám přišla zpráva, že loď, se kterou pojedeme za velrybami, odpluje z jiného přístavu, a to konkrétně toho, co máme pod oknem - takže mám ráno místo přesunu plno času mrknout na drona. Nu. Drona se mi přes všechnu snahu připojit nepovedlo, a pak přišla další zpráva, že se velrybářská výprava pro špatné počasí ruší. Den nezačal nejlépe.
Pan domácí nám naštěstí na mapě zaznačil alternativní program, a tak jsme se vydali místo za velrybami za žraloky. Grónský žralok se dlouhou dobu lovil pro olej ze svých jater, která tvoří desetinu jeho váhy. Dnes už po oleji poptávka není, a žraloci se aktivně neloví, nicméně když je rybáři náhodou chytí, dají je lidem v Bjarnarhöfnu, kteří dodnes jejich maso zpracovávají. A že to není žádná sranda, maso grónského žraloka je jedovaté, protože nemaj pindíka, a tak jsou napuštění močí, kterou mají namíchanou jako nemrznoucí směs. Je třeba je tři měsíce fermentovat a šest měsíců sušit, než je to poživatelné - a některé méně zfermentované kousky jsou pořád jak čpavek. A jak mocně to v sušárně smrdí! Fascinující.
Definitivně jsem vzdal snahu domluvit se z dronem po tom, co se mi při připojení přes WiFi telefonu zasekl dva metry nad zemí a odpojil - co už, přece se nebudu celou cestu rozčilovat. Počasí se navíc po chvíli ustálilo, a to na sněhové vánici. Přidávám si do nezapomenutelných řidičských zážitků jízdu naprosto prázdnou bělobou. Cestu jsem jen odhadoval podle GPSky. Dojeli jsme k Stykkishólmurskému majáku a já tím dobyl svůj nový severní rekord - 65° 5' severní šířky. Není to ještě polární kruh, ale i tak mě to těší. (Západní rekord jsem překonal včera, 23° 57' W.) Nahoře nás to málem odfouklo a pochopili jsme, že vydávat se na moře by asi opravdu nebyl dobrý nápad, protože obzor splýval v modrošedé bouři a racci přes všechnu snahu lítali pozadu. Dali jsme si tedy aspoň v místní pekárně vynikající květákové polívku a skořicového šneka (který je asi zamýšlen ku krmení velryb, protože byl obrovský, a politý takovou spoustou karamelu, že by z toho člověk udělal ještě jeden), a vydali se zpět na jih.
Usnesli jsme se, že nám z Islandu chybí ještě sopka, a tak jsme se vydali na Eldborg. Je to tedy jen vyhaslý kráter, který už toho moc nevysoptí, ale výšlap vřesovištěm a lávovým polem byl úžasný. Počasí se na chvíli uklidnilo, a pustina byla nevydala ani hlásku. Nechápu, jak tady ti vikingové mohli přežít, ale chápu, že vymýšleli tolik bájí.
Poznatky
- Nejspíš se tady prodává pouze pastelová barva. Nejzářivější odstín, který jsem viděl, byla burgundská.
- Těžko se můžou divit, že je tady nejoblíbenější volnočasovou aktivitou alkoholismus, když jediné nealko, které v restauraci měli, bylo fruko. Dobré fruko, ale stejně.
- Dávají ale vždy automaticky karafu s vodou, a že ji tady mají dobrou, což je super
- Pro alkoholismus mladých tady mimochodem nezletilí mají zákonem nařízenou večerku
- Nejlepší obchod je prý Bónus - dívejte se po retardované vyhlížejícím prasátku - kde mají u východu termosky s kávou zdarma
- Alkohol si v něm ale nekoupíte, ten se dá sehnat pouze ve speciálních státních podnicích Vínbúðin, které mají otevřeno od čtyř do šesti - v sobotu o trochu dýl
- Kupte si místo toho malt og applesín, mix sladu a oranžády - je to místní sváteční tradice, ale myslím, že půjde sehnat pořád
- Pravý islandský skyr opravdu chutná jako jogurt
- Kostely tady mají pro pět lidí - možná šest, když nebudou obézní a zatáhnou břicho
- Nechápu, jak tady můžou mít domy tak tenké stěny. U nás by na to přišel ještě metr izolace! Buď tady má každý ve sklepě geotermální zřídlo, nebo jsou opravdu otužilí a vytápěli to jen pro turisty
- Letiště u Rejkjavíku je asi nejhezčí, které jsem viděl. Nic zásadně zajímavého, ale je pěkné, přehledné, čisté, se spoustou míst k sezení, které mají elektrické zásuvky, bezcelní zóna s cenami, které jsou opravdu nízké, a s výhledem na balet desítek sněžných pluhů - to musí být úžasné meditativní práce, osm hodin jezdit do kola zatímco sníh pořád padá...
- Viděl jsem mnohem víc koní než lidí. Podle mě se po krizi 08 rozhodli vrátit se k osvědčenějším způsobům života jako jsou plenící nájezdy a teď se připravují. A jestliže mají koně, kteří v takovýchhle blizardech nevzrušeně chroupou seno, tak snad ani nebude třeba kout meče.
