Den první a druhý
Dělám si z táty srandu, že z nás dvou vypadám důvěryhodněji – mě vždycky odmávnou a pak čekám, až si on sundá a zase nandá všechny svrchní vrstvy – ale teda že se to stane i na izraelské kontrole, ta už opravdu nechápu. Mě, vlasatého mladého anarchistu, nechají na pokoji, a celního analytika si berou na pohovor? No, každopádně nás pustili do Svaté země, která nás přivítala vzteklou bouří – Jehova se ale chtěl asi jen předvést, nebe se vybouřilo a v Jeruzalémě už pršet přestalo. Bydlíme tady v nádherně potrhlém hotelu, který vypadá jako přeplněné starožitnictví, kousek od ultraortodoxní čtvrti, ve spleti nepravděpodobné klikatých uliček, zaneřáděných dvorků a průchodů. Nádhera, i když jídlo se tady v jednu ráno shánělo hůř (nakonec jsme našli naprosto archetypální non stop pizzérku). Říkám si, že už jsem těch blízkovýchodních měst pár viděl, ale tohle je zas něco nového. Jsem nadšený.
Ráno jsme si koupili naprosto výbornou snídani v místní pekárně (péct tady opravdu umí) a vydali se do samotného starého města. Prvně nicméně musím zmínit, že za světla to nevypadalo o moc líp než v noci, spíš hůř, protože binec neschovala tma. A že ho tady mají. Tohle je opravdu nejbordelnější město, co jsem prozatím viděl. Tbilisi mě tím fascinovalo, ale v Tbilisi to bylo oproti tomuhle ještě mírné. Ne teda že by tady snad byly švábi a krysy a smrad, spíš jde o neutuchající chaos – každý dům má například alespoň tři okapy v různých nepravděpodobných úhlech, ani jeden funkční. Kabely tady vedou tak nějak organicky a nestydatě z chuchlu do chuchlu. Na střechách jsou pohozené naprosto nepravděpodobné věci, které nechápu, jak se tam mohly dostat (deset trojmetrových satelitních talířů, tucet nákupních vozíků, bytelná almara, pes...). A koš tady, alespoň někteří, vynášejí do křoví. A to i v té ortodoxní čtvrti. Vlastně mi přijde, že v muslimských částech mají pořádek větší.
Staré Město samé je uchvatné, a překvapivě živé. Žádná vypreparovaná expozice UNESCO – uličky jsou malebně lemované stánky jako v Marakéši, ale zatímco tam byly jasně cílené na turisty, tady si člověk koupí klidně vybavení do domácnosti, drogerii, školní pomůcky nebo sportovní oblečení. Zároveň je to ale samozřejmě Jerusalém, asi nejsvětější místo na světě, a na každém kroku je něco ke koukání. A jakému – občas se stává, že si něco slavného představujete mnohem větší, než to pak ve skutečnosti najdete. Ale chrám Božího hrobu je ohromný! A Chrámovou horu se nám nakonec ani nechtělo procházet celou, protože se nádvoří a zahrady táhnou pořád dál. Snad jen Křížová cesta je bez vyznačení a bez většího zájmu. A Golgota tedy už dávno není kopec. Nakonec jsme Starým městem chodili až do setmění a akorát nám to vyšlo. Nestihli jsme jen Olivovou horu, kterou jsme si prohlédli jen z úpatí z Gethsamenských zahrad.
Pak jsme si prošli ještě modernější část Jeruzaléma, kde to vypadá – inu, moderně, co byste čekali. Jediné, co se vymyká Evropě, jsou po bulvárech korzující po zuby ozbrojené vojandy.
Zajímavosti:
- Opravdu tady chodí v komplet tradičním židovském úboru, s jarmulkami, pejzy a vůbec. Jistě, ne všichni, ale v oblasti, kde jsme, klidně tak 90 % místních Izraelců
- Ve starém městě jsou ulice, kam smí jen muslimové
- Bezpečnost je tady vysoká, ale není to tak, že by vás co chvíli kontrolovali. Vlastně nás pořádně nekontrolovali ani jednou. Jen ke Zdi nářků jsme museli projít detektorem kovů, který byl ale podle nálepky košér a asi kvůli tomu moc nefungoval, protože nám nepípalo nic.
- Obědvali jsme v arabské restauraci, kde se v nějakém přátelském multikulti rozmaru rozhodli všude vylepit naprosto odporně kýčovitou vánoční výzdobu se Santa Clausem a nazdobit stromek.
- Turisty se tady rozhodně nesnaží zahltit informacemi, naopak, na severní hradby jsme se málem nedostali – nakonec jsme vytrvali a napotřetí našli správného klíčníka.
- Řidiči jsou tady neuvěřitelně netrpěliví a neustále troubí, jakmile někdo nevystartuje na zelenou ihned. Což je úplně odlišný způsob neustálého troubení od neustálého veselého troubení v Jerevanu a neustálého vzteklého troubení v Tbilisi. A častého nasraného troubení u nás.
Člověk by čekal, že aspoň na hřbitově uklidí...
Vysvětlíte mi někdo prosím ten balkón?
První zastávka křížové cesty
Nevím, nakolik to jde přečíst, ale tady si konkurují suvenýry sv. Josefa se suvenýry sv. Marie
Arménský katolický klášter s návštěvou z Jůesej
Den třetí
Přivítali jsme si, abychom toho dnes stihli co nejvíce, a díky tomu si užili ranní Jeruzalémskou zácpu. Nicméně pustili jsme si best of klezmer a prodrali se do pouště, směrem k Jerichu a Mrtvému moři. Jericho opravdu nemá hradby, takže na té písničce asi něco bude, na druhou stranu, proč proboha Židé následovali mesiáše, který jim nasliboval všechno možné jen aby je po letech bloudění dovedl do pouště s odporně slaným jezerem, to úplně nechápu.
No, dobrá, navštívili jsme cestou po břehu Mrtvého moře i národní park Ein Gedi, a do toho bych se klidně ještě někdy zavést nechal. Sice jsou to jen dva malá údolíčka zeleně mezi horami žlutého kamení, ale jsou to pěkná údolíčka a impozantní hory. Akorát se prý Izraelcům podařilo je vysušit, a teď se je po znovuvysazení snaží zachránit. A to tu vodu z nich rozhodně neprodávají levně!
Mrtvé moře samé je opravdu mrtvé – slané až do hořka a taky docela špinavé – tedy možná to před sezonou vyčistí, ale sůl neustále krystalizující na břehu všechny sáčky, lahve a obaly krásně zakonzervuje návštěvníkovi na odiv. Taky je teda v zimě přece jen docela studené, takže jsme se nekoupali, což mě lehce mrzí. Jsem zvědavý, jaké to je.
Nakonec jsme dorazili k Masadě, což je nedobytná pevnost, kterou si Hérodés nechal zbudovat na nezdolatelné stolové hoře, aby ji o 70 let později dobili Římané postavením obřího náspu. Opravdu impozantní podívaná, pevnost je gigantická, má mimojiné plavecký bazén, několik lázní, složitý systém kanálů, tunelů a cisteren pro napájení předchozího, a tři palácové komplexy, a navíc děsivý příběh o obráncích, kteří radši než aby se Římanům vzdal, si tahali slámky, kdo koho podřízne. Víme to ze zápisu jednoho, co se Římanům vzdali a pak jim dělal cestopisce. Nevím, jaký mít pocit z toho, že dnešní Izraelci jsou na tohle natolik hrdí, že zde tradičně skládají vojenskou přísahu. Z historického výzkumu to totiž vypadá, že obránci byli krom náboženských fanatiků taky banda lupičů, co plenila vesnice v okolí. Inu, možná to dává větší smysl, když se to přečte zprava. Nicméně, jak říkám, opravdu impozantní místo. Zvlášť když si jako my uškudlíte šekely za lanovku a vydrápete se jedinou původní přístupovou cestou, "Hadí stezkou", která se vine po strmém srázu nad vyprahlými kaňony slané pouště. Dostanete se zase na chvíli nad hladinu moře!
Poznatky:
- Dodávkou bezpečnostní zátaras IDF neprorazíš
- Květákovokukuřičný řízek je laskomina
- K včerejšku jsem zapomněl dodat, že tady umí vařit dobré pivo, i když levné zrovna není. No, nic tady není levné. Ale záchody jsou zdarma, to je vždycky důvod k radosti.
- Taky jsem zapomněl dodat, že u dveří Chrámu božího hrobu nám krokoměr zahlásil 6,66 km.
- Místní (státní, jiné nejsou) hostely jsou podle rozlohy dimenzovány na případné ubytování alespoň tří pluků
Je mrtvé, Dejve
Nevím, jestli je ten pták na dvou hodinách úplně zdravý
Masada, a před ní zbytky tábora obléhatelů.
Hadí stezka
Asi to na fotce nejde moc vidět, ale ten s nasypáním tohohle náspu si asi fakt museli máknout. A pak ještě nahoru tlačili obléhací věž!
Den čtvrtý
Byli jsme dnes v Yad Vashem, památníku holokaustu, a žádné vtipné postřehy psát teď nebudu.
Abraham Koplowicz, 14 let, v Osvětimi, ze které se nevrátil:
Až mi bude dvacet let
Uvidím celý krásný svět
Nasednu na motorového ptáka
Vznesu se s v něm nad oblaka
Poletím, poplachtím v svět krásný, daleký
Poletím, poplachtím přes moře, přes řeky
Oblaka sestrou a vítr mi bude bratrem
Budu žasnout nad Nilem, Eufratem
(...)
Originál zde: https://poezja.org/utwor/161859-marzenie-abramek-koplowicz/
