Omán

Původně jsme měli letět do Ománu dva a půl roku tomu – už jsme byli v podstatě na cestě na letiště, když zavřeli hranice kvůli nějakému novému viru chřipky z Číny. Čekali jsme s odloženými letenkami dva roky na otevření hranic – jen tedy letenky byly u ukrajinských aerolinek, takže zbytečně. Když už jsme ale byli takhle nachystaní a natěšení, koupili jsme nakonec letenky znovu a na podzim roku 2022 do Ománského sultanátu konečně vyrazili.

Den první

Po 28 hodinách cesty jsme konečně dorazili do Maskatu. Musím říci, že první větší dojem mám z letiště v Abu Zabi, které tedy má očekávání nenaplnilo ani po kotníky. To i v těch Katowicích mají větší – málem to vypadalo, že se ani nebudeme mít kde najíst, a spaní v chodbě s dvěma stovkami řinčících vozíků na zavazadla nebylo zrovna příjemné. (Pravda, mají tam hned dva letištní hotely, ty jsme ale na ty čtyři hodiny brát nechtěli.) Někde tam dle webových stránek mají spací kapsule, ty jsme tedy ovšem nenašli.

Maskat nám to ale rychle vynahradil. Už letiště mají velmi pěkné, a když jsme pak vyrazili do kavárny Dukanah dle doporučení slečny půjčující nám auto (česká expatka), všechno nepohodlí bylo zapomenuto s kardamonovou kávou, kořeněným čajem a vynikající snídaní. Oni tady jedí smetanu s medem! Alláh je veliký.

Do honosné sultánovy mešity vprostřed pečlivě obstarávaných zahrad jsme nakoukli pět minut před zavírací dobou (čti před modlitbou), ale pak jsme si ještě patnáct minut poseděli na další kávou a datlemi (a že je tady mají opravdu dobré) v místním návštěvnickém centru, kde nám sympatický ománský důchodce vyprávěl za prvé v čem je dobrý Islám, a za druhé jak v Seattlu pracoval na Windows 2.1x.

O Korán bohatší jsme pokračovali nakupovat do mutrahského súku – nemaje ničeho na hlavu, byl jsem rozhodnut pořídit si massar – místní turban. Musím říci, že jsem docela okouzlen místními obchodníky. Už jsme na pár trzích byl, ale tady to teda opravdu umí, a já konečně opravdu chápu, jak to funguje. Tady nejde o to, že vám nastřelí vysokou cenu a pak se únavně handrkujete než skončíte někde uprostřed tady jde o to, že k tomu massaru se nosí ještě tahle čepička, to klidně prodají jako set za výhodnou cenu, no a samozřejmě typický oděv, ten je teda dražší, ale když to vezmete dohromady tak je tam samozřejmě čtyři riály sleva, klidně pět riálů sleva, a co třeba tahle čelenka, ta se tedy nenosí v Ománu, nýbrž v emirátech, ale má jich tady pár a přihodí vám ji za čtvrtinu ceny, když to vezmete celé! Zvlášť byste to měli za pětatřicet minimálně, ale takhle najednou za dvaadvacet! A klidně si můžete vzít ty massary dva…

A samozřejmě, co já vím, jsem tady první den a jsem běloskvoucí turista, třeba mě natáhli jak strunu na banjo – ale nepřijde mi to. Snažil jsem se najít si ceny, které mám čekat, před cestou na internetu, a byl jsme připravený na mnohem vyšší částky – přitom nemám dojem, že by to byly nějaké nekvalitní pobrubky, i když je pravda, že někteří tady ten šátek asi mají mnohem větší, protože na to, abych si ho zavázal stejně, mi pár pídí cípu chybí. Možná to ale jen vážu špatně. Ale zpět k myšlence smlouvání – opravdu nemám pocit, že jsem byl nějak napálen – prostě s vámi jen obratně chtějí udělat co největší obchod. Slušně, mile – tak se koneckonců velké obchody dělají nejlépe – a věřím, že se dá udělat i velmi dobrý nákup, když s nimi nakupující dobře hraje hru a nechá si přihodit k objednávce ještě tohle a tamto, když to bude levné. My jsme v tomhle samozřejmě trochu limitování tím, že vyrážíme na dvoutýdenní roadtrip a tahat sebou tři tašky suvenýrů je poněkud nesmysl. Každopádně turban a kadidlový parfém se určitě sejde.

Pak jsme zjistili, že většina ománských museí zavírá už ve dvě nebo ve tři, a tudíž jsme je prošvihli. To je poněkud mrzuté, ale využili jsme toho pragmaticky, a jeli se na hotel přeci jen po té únavné cestě trochu dospat, a pak jsme se zkusili zajet okoupat do termálních pramenů – přeci jen, bylo jen 35 stupňů, člověk se rád trochu ohřeje. Bohužel jsme tedy tak docela neuspěli – sice jsme si potvrdili, že Ománci jsou velmi milí a ochotní pomoci, ale také jsme zjistili, že nejsou zrovna velcí fandové cedulí a šipek. A ono je to tady s koupáním takové trochu ošemetné – tedy, to asi budu muset vysvětlit Ttochu šířeji, takže: Omán je na arabskou zemi opravdu docela dost bezproblémový. Za prvé místní odrůda Islámu je ta nejvíce "klídková", za druhé byl nebožtík sultán Kábús nadšený modernizátor, takže zde například ženy mohou nejen řídit auta, ale klidně podnikat, studovat, nosit co uznají za vhodné, zkrátka žít si po svém. Ne že by tady tedy pořád ta segregace nebyla do určité míry patrná – za prvé, opravdu značná část místních stejně stále nosí tradiční obečlení, což samozřejmě v případě žen znamená nějakou verzi hidžábu, za druhé tradice samozřejmě mají velkou setrvačnost a tak jsem Ománek prozatím viděl poskrovnu. Ale nikdo tady nikoho nekamenuje – a co se turistů týče, tak ti tady evidentně mohou bez obav hřešit na to, že jsou Ománci příliš uctiví a bezkonfliktní, aby vám cokoli řekli, takže když jste dost drzí na to, aby vám cedule "prosíme, na toto místo noste uctivé oblečení, ne kraťasy a tílko" byla šumák, tak si tady klidně můžete pochodovat v sexy minišortkách a bikinách. Já tedy radši nosím kalhoty pod kolena, přijde mi to jako docela malá oběť za to, že nikoho nebudu štvát. ale zpět k plavání – u toho to je samozřejmě vhodné se převléct do plavek, a na nahotu tady opravdu zvyklí nejsou, takže to zahrnuje pro našince nezvykle obtížnou operaci. a u teplých pramenů, u kterých není žádná vysvětlivka kde se teda dá převléci, kde se dá osprchovat, a kde se vlastně dá plavat… Jsem se popravdě jen omyl v samotném prameni ve skále, který je prý léčivý, a koupání v bazénku jsme oželeli.

Místo toho jsme se vydali na poslední zážitek dne – autentickou ománskou restauraci Ofair Omani Food Restaurant. Když jsme říkal, že tady nejsou moc nadšení do cedulí, tak u restaurace jsme se museli zeptat, jestli je to opravdu nějaký pohostinský podnik. Velký neon sice hlásal název společnosti, ale pět dveří pod ním zůstalo písmem neposkvrněno – žádné menu, otevírací hodiny, nápis vítejte… Inu, člověk se zde nesmí bát zeptat. Naštěstí zde skoro každý umí anglicky. Tedy, krom vrchního v Ofair Omani Food Restaurant – takže objednat si byla opravdu vtipná výzva. Chtěli jsme zkusit šuvu – tradiční pokrm ze skopového, které se zabalí do banánových listů a pak dva dny peče v zemi. A nakonec se nám to povedlo – dostali jsme vynikající jídlo pro dva za tři riály (riál je jedna z nejhodnotnějších měn, jeden vyjde na cca 60 Kč) – ale tedy pěknou chvíli to z nějakého důvodu vypadalo, že dostaneme pečené kuře s hranolkama. Každopádně tradiční ománská restaurace se pozná tak, že se moc nepozná, nicméně obsahuje místnosti, které našinci na první pohled připomenou policejní cely, avšak s kobercem a polštářema. Ano, jí se na zemi. Nebojte, prostřou vám na ni před jídlem velký kus igelitu, abyste jim ten kelim neušpinili příliš – a dávali ho tam i místním, není to, aspoň myslím, protože se báli, že neumíme jíst no teda na druhou stranu, ne že bychom uměli jíst. Z nějakého důvodu tady moc nepoužívají nože, a najíst se jen vidličkou je obtížnější, než by se mohlo zdát.

Zítra vyrážíme na nejvýchodnější bod arabského světa, do želví rezervace v Ras al Had – a po cestě toho máme spousty, například překročení obratníku Raka, na který se velmi těším.

Den druhý

Ráno jsme měli před sebou dlouhý den – přejezd z Maskatu na nejvýchodnější bod arabského světa v Ras al Hadd sice není tak dlouhý (je to asi 250 km), jenže je po cestě spousta věcí. Nicméně alespoň jedno muzeum jsme si nemohli odpustit – v Maskatu je veliká rafinérie ropy a u jejího vjezdu Oil and Gas Exhibition Centre. A musím říct, že to je naprosto špičková expozice. Vážně, spousta interaktivity, spousta reálných exponátů nebo promakaných modelů, vysvětlivky v angličtině, minihra „naplň si svůj tanker, aby se nepotopil“ – snad jen audioprůvodce jim moc nefunguje, ale nebyl vůbec potřeba.

Samotná rafinérie je bohužel ze všech stran schovaná kopečky, takže si ji odnikud než z letadla neprohlédnete, a exkurze dovnitř v nabídce nebyly. Omán těží denně až milion barelů (tedy, reálně je to tolik kolik se v OPECu dohodnou) – v Česku spotřebujeme přibližně šest barelů ročně na osobu. Ománská ropa je ale většinou hustá a exportuje se hlavně do Číny. Taky zde těží zemní plyn, ale ten se zpracovává v Suru, kam dnes jedeme. Třeba nám naplní pár petflašek na doma. (Bohužel tam dojedeme až po tmě, takže ani tuhle fotku neodstanete – svítí to ale v noci jako něco ze scifi filmu, zvlášť s těmi vtipně vypadajícími tankery na LNG.)

Z musea jsme pokračovali do samotného historického Maskatu – ten dnešní totiž spolykal spoustu dalších osad v 35 kilometrové nudli kolem pobřeží, „centrum“ je tak schované na samém okraji dnešního velkoměsta. Původní přírodní přístav, kdysi tak důležitý pro námořníky, je dnes čistě oficiální čtvrtí, s honosným sídlem sultána, národním muzeem, defiládou mezi nimi a pak ministerstvy a ambasádami. Do sultánova palce se nepodíváte (byť je možné si ho prohlédnout zpoza brány), historické pevnosti které zdobí každičký ostroh v okolí také nejsou přístupné (vypadalo to však, že je opravují), a muzeum jsme už nestíhali, takže nedovedu poradit.

Z Maskatu jsme vyrazili vedlejší cestou přes kopce, protože jsem si chtěl užít překročení obratníku – ten jsme překročili relativně úspěšně, pouze nám v autě upadlo zpětné zrcátko. Když jsme si na následující benzínce řekli, že nepojedeme do servisu (že by nám ho tam třeba zpátky přilepili), který nám doporučili, protože je trochu zpátky a určitě v příští vsi bude další, netušili jsme ještě, že žádný další v Ománu nenajdeme – to ale předbíhám. Nicméně pro jistotu Vám doporučuji zkontrolovat, co všechno vám může z auta na nezpevněné cestě upadnout, a zastavit se v servise v Al Hadžaru.

Mimochodem podivoval jsem se, že obratník není zaznačen když už ne přímo tady v Ománu, tak aspoň na mapě – jenže on se prý pohybuje každý rok skoro o patnáct metrů. Huh.

Dalším naším cílem bylo Vádí Arbaín – vádí myslím znamená prostě údolí, ale mluví se tady, alespoň s turisty teda, většinou jen o těch, která stojí za návštěvu, protože v nich teče voda i mimo zřídkavý déšť. Vzali jsme to tou horší, byť kratší trasou, skrz celé vádí. V Ománu toho, překvapivě moc neroste, ale nějaké odolné pichlavé křoví či malý stromek najdete na každém místě, kde někdy za posledních sto let zavítala voda, a v říčním korytu, byť „vodní tok“ se tomu rozhodně říkat nedá, se života najde překvapivě dost. Barevné vážky a motýli, ryby a žáby, samozřejmě stáda koz… Ománské hry jsou také na zlomu arabské desky, která se spolu se všemi ostatními tlačí na sever, a na povrch se zde tak dostává spousta nejrůznějších vrstev zemské kůry – na některých místech opravdu působivé vrásnění se vlní a láme všemi směry, skály hrají barvami a geolog by se zde určitě tetelil.Skončili hned u prvního z vodopádů – dále jsou prý i hezčí, ovšem nám bohatě stačilo, že je zde voda ke koupání. Jezera vymletá ve skále sice nejsou ohromná rozlohou, ale jsou překvapivě hluboká a opravdu se v nich dá plavat. A s 36 stupni Celsia okolní teploty je to skvělá věc.

Další zastávkou byl Bimahský závrt – velká díra (60 metrů v průměru, 20 na hloubku) kousek od města Bimah, naplněná tyrkysovou vodou a těmi rybkami, které ožírající kůži – musím říct, že to tedy není úplně přímočaře příjemné, ale ne že by se jim nešlo úplně vyhnout a jen si krásně zaplavat, Což jsme samozřejmě udělali, byť je prvně třeba vyřešit poněkud protichůdné pokyny ohledně oděvu. U vchodu stojí cedule s prosbou, že se v parku nemají nosit krátké kalhoty, jenže záchody, kde se dá převléct do plavek (venku to nejde) jsou hned vedle ní, a k vodě zbývá dobrých sto metrů parčíku. Nebyl jsem moudřejší ani po konzultaci s místním hlídačem branky, a nakonec jsme tedy po parčíku chodili s odhalenými koleny, protože jsme na nic lepšího nepřišli. Doufám, že nás neměli za moc velké burany, ale zmínka v předchozím zápise o turistech, kteří to mají úplně na háku a nosí minišortky s bikinami, se vztahovala právě k tomuto místu, takže jsme určitě nebyli ti největší.

Po okoupání jsme pokračovali do Kalhatu, který navštívili Marco Polo, Ibn Battuta, Čeng Che a nyní i my – byť za naší návštěvy už z kdysi důležitého města zbyly jen ruiny zapsané v seznamu UNESCO. Dnešní Kalhat je malá ves pod dálnicí, a ruiny jsou hlídané pánem, který nám řekl, že jsou uzavřené a že je nesmíme fotit. Nechal nás si je alespoň prohlédnout spoza nízké zídky – jsou to opravdu spíš rozvaliny, představa, jak mohlo město vypadat, když bylo obchodním uzlem Ománského zálivu, je obtížná. Na konci patnáctého století se obchod přesunul do Maskatu – snad proto, že Kalhat postihlo zemětřesení. na druhou stranu, je to hned u cesty a kdo by se nechtěl aspoň takto vzdáleně postavit po bok všem těm ohromným cestovatelům?

Zbytek cesty jsme už vzali jedním rázem, jelikož se stmívalo a na město Sur, které jsme projeli, máme dost času zítra. Úspěšně jsme tak dojeli do Ras al Haddu, městečka, které vyrostlo uprostřed želvích pláží kolem bývalého letiště RAF. Náš guesthouse stál takřka přímo na ranveji, a krom nás přišlo ještě sedmnáct želviček, které se vedené instinktem vydaly po vylíhnutí na pláži za světlem – tedy na úplně špatnou stranu. No, my prozatím máme s navigací celkem úspěch, takže doufám, že zítra trefíme i další cíl, slavné loďařské město Sur.

Zajímavosti:

• Ománský čaj s kardamonem je vynikající, ale příliš ho tady nepijí, protože mají radši karak – indický kořeněný čaj s mlékem (v receptuře je oproti masale rozdíl, ale je to velmi podobné). Ten je také skvělý. A dostanete ho za 100 bais, což je cca 6 korun. Tohle je má nejoblíbenější věc na východních zemích, a zároveň můj velký svízel doma, kde je z nějakého důvodu normální, že se restaurace nestydí nabízet za padesát korun hrnek nejlevnějšího a nejhnusnějšího pytlíkáče.
• S tím se pojí dnešní humoristická vsuvka: Starý pákistánec, u kterého jsme si objednávali večeři, nevěděl, co je to „tea“. Po několika marných pokusech si jej objednat jsem už ztrácel naději. Pak jsem si ale na googlu našel, jak se řekne čaj arabsky – inu mohlo mě to napadnout. Čaj se arabsky řekne čaj.
• Doprava je tady… Doprava tady rozhodně není nejhorší. Oproti takovému Tbilisi je to úplně v pohodě. Jen tady tedy takřka vůbec nepoužívají blinkry, a zipování či cokoli na ten způsob tady funguje zkrátka tak, že tam vjedou a počítají s tím, že jim ostatní uhnou. Což oni teda uhnou, ale pro evropana je teda docela problém se takhle odevzdat víře v to, že to vše dobře dopadne. Maskat je navíc rozhodně automobilové město a silnice zde často mají spoustu pruhů a ještě více aut.
• První díru v asfaltu jsme zde viděli až po 300 km cestování. Nevím, jak to dělají, že se jim tady ty cesty v těch vedrech neroztečou, ale dělají to dobře. Ono teda asi taky dost pomáhá že tady neprší ani nemrzne.
• Z nějakého důvodu tady mají lampy kolem silnice i v úplné pustině. Za to v Ras al Haddu jsme tedy ubytování hledali po tmě – naštěstí z takové vojenské ranveje se dá sjet docela těžko.
• Stáhl jsem si na cestu všechny ománské interprety, které jsem našel na bandcampu, a musím prozatím říct, že místní hardcore a metalcore je tedy extrémně stručný – nahrávky se stopáží 40 vteřin patří k těm delším. Oproti tomu mixtejpa „Arabian Trap“ je super, doporučuji: https://arabiantrapmix.bandcamp.com/

Den třetí

Ras al Hadd má sice vlastní letiště (tedy krom toho, na kterém stojí) připravené dle promo fotek i na přistání menších boeingů, ale žádné letovisko to tedy prozatím opravdu není.

Částečně je potíž v tom, že bez trávy či jiné zeleně tady něco může velmi obtížně vypadat jinak než jako jako prašné, opuštěné staveniště. Poletující kusy plastiku oznamující antropocén na každém rohu tomu samozřejmě nepřidávají. Pláž je z jemného a barevného písku a moře krásně příjemné – ráno jsme si před snídaní skvěle zaplavali – ale je to pláž k rybaření, plná člunů, loděk a lodiček, a také leklých ryb (z nějakého důvodu se zdá, že ježíci naprosto postrádají pud sebezáchovy a nechávají se vyplavovat na souš ve velkém).

Oproti tomu návštěvní centrum želv rezervace, které je o trochu jižněji u onoho nejvýchodnějího cípu arabského poloostrova, který jsem již zmiňoval, je pláž naprosto nádherná. Obhrazují ji fotogenické rozeklané skály, moře má barvu tmavého tyrkysu, písek je zlatý a perleťový a tančí na něm krabi (asi namlouvací rituál – zvedají se do výšky a běhají dokolečka okolo nory druhého, hádám že samičky). To nejzajímavější jsou ale samozřejmě želvy – my jsme bohužel žádné neviděli, protože se chodí pozorovat ve čtyři hodiny ráno nebo v devět večer. Přes den by se na písku upekly – i vám rozhodně doporučuji vzít si pořádnou zásobu vody a ochranu proti slunci. Celá pláž je ale rozrytá krátery, do kterých kladou vejce, jako Belgie kolem roku 1919, a brázděná jejich stopami. Jsou obrovské! Jen koupat se na tomto krásném místě tedy nesmí – krom toho, že je to přírodní rezervace, jsou zde navíc silné a zrádné proudy, takže leda v krunýři.

Z želví pláže jsme pokračovali dále na jih, k růžovým jezerům kolem Suwaihu. Bohužel, jezera růžová nebyla – nevím, zda je to sezónou, nebo se naplnilo varování z pět let starého článku, že stoupající hladina moře je naplní slanou vodou a růžové bakterie to nepřežijí, každopádně jsme je nalezli nabrčálovělá, a popravdě taky docela špinavá. Radovali jsme se tedy, že cesta nebyla zcela marná, alespoň když jsme po cestě zahlédli ceduli „car repair and denting“ – jenže je pátek, a všichni místní tak byli v mešitě. Tuhle zajížďku doporučit nemohu.

„Růžová jezera“

do růžové tomu trochu chybělo

zde máte alespoň vesničku u cesty

Vydali jsme se tedy na opačnou stranu, do přístavu Sur, ve kterém se dodnes staví dřevěné džunky, na kterých slavní ománští námořníci plavili Indický oceán. Historické jádro města se nachází na poloostrově, který svou tenkou šíjí uzavírá zátoku a tvoří perfektní chráněný přístav – dnes je to samozřejmě moderní město, se sedmdesáti tisíci obyvateli v dlouhých předměstích, ale mají zde stále loděnici, ve které prý pořád vyrábějí plachetnice tak, jak to dělávali za dob největší slávy – viděli jsme rozpracovaný impozantní trup velké ganži, ale vypadal trochu opuštěně. Možná už ale jen řemeslníci měli padla. V místním museu jsme toho oproti tomu viděli opravdu dost – modely jednotlivých typů lodí (zmenšené i v životní velikosti, různou výstroj a výbavu, středověké navigační knihy, videorozhovory s pamětníky (plachtili tady ještě za druhé světové), porovnání druhů dřeva a na co se používaly, dokonce i expozici typů hřebíků. Tak akorát velké a za tři riály. Rozhodně doporučuji.

tradiční ománský kanžar, je i v jejich státním znaku

Z přístavu jsme pokračovali do místního súku, ovšem nějakým nedopatřením jsme se dostali do části s ženskými oděvy a nemohli se vymotat ven. I zde je zvykem srocovat obchody stejného typu na jedno místo – neptejte se mě, jak se s takovou vzájemnou konkurencí mohou vypořádat, vůbec to nechápu. Nakonec jsme však našli pekárnu a koupili si pár místních sladkostí. Protože jsme ale nemohli najít coffee shop (zde pod tímto jménem najdete opravdu kavárnu, či spíš fastfood – hledat zde drogy dle mého cenu opravdu nemá), kde by se dalo si se sladkostmi sednout, nechali jsme si je na večer (kuchař v našem ubytování Orchid Guest House dělá vynikající ománský čaj) a po návštěvě jednoho ze tří hradů, které v Suru jsou (a který byl zavřený, ovšem aspoň z něj byl výhled na západ slunce) se vydali zpět na ubytování, připraveni zakončit den u čaje a koláčků – zítra nás čeká přejezd do pouště.

Sur

Nakonec jsme jej ale zakončili zcela nečekaným zážitkem, když jsme se z rozmaru rozhodli se ještě před spaním znovu zajít vykoupat do moře – něco ve vodě zde totiž světélkuje, a když člověk plave, tak se kolem něj voda rozbliká a rozzáří! Vůbec jsem nevěděl, že se tohle děje, a bylo to fascinující. Temná noční voda pod temnou noční oblohou a v obou spousty hvězd.

Zajímavosti:

• V Ománu se, samozřejmě, nepije alkohol – vypadá to ale, že si to zde s nadšením vynahrazují nealko koktejly ze všeho možného ovoce, zmrzliny a barev. Snad v každém pořádném coffeeshopu jich mají na výběr aspoň tři desítky.
• Z nařízení sultána je zde trestné mít špinavé auto – můžete dostat pokutu až 10 riálů (600 Kč). Řeší se to ale prý víceméně jen v Maskatu – což teda doufám, protože jsme si nepůjčovali offroadové auto abychom ho nechali nezaprášené.
• Zapomněl jsem včera zmínit laban! Arabské lehce fermentované podmáslí – regionální varianty se ve Středozemí prý liší, ale co jsme dostali tady je naprosto úžasné osvěžení. Měli jsme ho s nadrobno nakrájenou cibulí – a já vím, že to zní nehorázně, ale je to skvělé.

v pozadí pevnost Al-Sunaisilah, v popředí palma – netušil jsem, že rostou takhle, a přijde mi to ohromně srandovní

uprostřed sedmdesátitisícového města

Den čtvrtý

Vyjeli jsme brzy, protože ve tři hodiny jsme měli sraz s naším hostitelem na benzínce v na kraji pouště - a po cestě jsme se chtěli zastavit ve známém Vádí Beni Chálid.

Projeli jsme tedy opět Sur, kde jsme se po cestě zastavili na skvělé, neznačené vyhlídce shlížející na tradiční loděnici a staré město. Je i s vodopádem, ten byl ale zrovna vypnutý (ale věřím, že když přijede sultán, tak je to působivá podívaná). Zaparkovat se dá u kulturáku tady: odkaz na mapy.cz; GPS: 22.5614022N, 59.5410789E, cesta dál je rozbitá, ale krátká.

včerejší záběr vyhlídky zespoda, z loděnice - to vlevo, co vypadá jako schody do nikam, je onen vodopád (Foto by Ruprecht)

Sur je takřka ostrov obehnaný takovouhle zátokou - proč byl důležitým přístavem je asi jasné (Foto by Ruprecht)

Ze Suru dál vede dálnice v různém stadiu dokončení - pobavil mě hlavně úsek, kde ještě z nové cesty nestojí nic krom radarů, které pilně střeží kamenitou poušť. Dálnice byla dopoledne prázdná a ubíhala rychle, za chvíli jsme po cestě do al Wasilu minuli al Kamil (jestli Vás to zajímá, tak al Jarmil jsem na mapě nenašel) a odbočili do hor al Hadžaru ("Kamenné hory"). Vádí Beni Chálid je jedno z nejznámějších v Ománu - a ne bezdůvodně, je to nádherné místo. Voda zde vyhladila v kameni úzký kaňon, ve kterém se tyrkysová stuha vine přes desítku nádherných hlubokých tůní a vodopádů.

Na samotném konci je pak rozlehlá jeskyně - celkem nepozorovaně nás tady odchytil jeden místní průvodce a vzal mě dovnitř. Nevím, jak přesně jeho byznys plán funguje, protože po mě pak nic nechtěl (asi spoléhá na to, že mu stejně každý něco vnutí, což jsme ostatně udělali), ale je to super, sám bych se tak hluboko nepouštěl (myslím, že se tam dá ztratit celkem obstojně). V jeskyni žije plno netopýrů, pod nimi pak běhá spousta krásně rostlých švábů, a z nějakého důvodu je čím níž tím větší vedro. Proplazili jsme se nakonec až k samotné řece, která se zařezává stále hloub (většinu času se dalo jít v předklonu, plazení se je spíš taková atrakce na konec), a to už jsem byl propocený úplně durch.

(Foto of Ruprecht)

Což naštěstí příliš nevadí, když je člověk na jednom z nejhezčích míst ke koupání, které si lze představit. Samozřejmě, nejslavnější vádí znamená i hodně návštěvníků, ale musím říct, že to ještě není nic úplně příšerného. Našli jsme si i pár bazénků, kde jsme se mohli okoupat sami (samozřejmě, nejjistější je jít do toho posledního, nejvzdálenějšího). Obávám se, že z toho jednou bude přecpaný resort (na spodním konci už stojí jakýsi hotel), ale prozatím jej opravdu doporučuji nevynechat. Jen upozorňuji, že převléct se je třeba už v autě (případně jsou zde převlékací stany s poplatkem 100 bais (6 Kč) vybírané tak, že vás poprosí, ať je dáte do pokladničky), a má se tady koupat v tričku - což není velký problém, triko tady uschne za chviličku.

(Foto of Ruprecht taking a foto)

Najedli jsme se v restauraci na Googlu označené jako Assayil Mazeera (ale upozorňuju, že to klidně může znamenat "ilustrační fotka", na vývěsním štítu měli jen hrdé "Restaurant and coffee shop, arabic food, chinese food, english food, indian food"), kde měli nejlepší wrap, co jsem v Ománu jedl, bohužel si však nepamatuju, jak se jmenoval, v coffee shopech - jak tady říkají menšímu občerstvení, které nedosahuje na titul restaurace - tady totiž běžně mají menu o padesáti položkách, plus dalších třicet ovocných koktejlů. Jistě, jsou z většiny variace na sendvič a pak obligátní chicken tikka, ale stejně je zábava tím listovat. Vtip, který mi asi trochu uniká, je všudypřítomný milkshake pojmenovaný "viagra". Po té jsme se z nádherné oázy vydali konečně do pouště, která je samozřejmě pro středoevropana asi to nejexotičtější, co se dá v Ománu navštívit. A že Wáhibské písky jsou zrovna krásná poušť - mají zlatavou barvu a ohromné duny a, k našemu velkému překvapení, taky docela dost trávy a zeleně!

Duny se tady táhnou kilometry a kilometry, mezi nimi se však pravidelně zařezávají dlouhá kamenitá údolí, a ty jsou dnes celé nazelenalé tvrdohlavou flórou. Náš hostitel nám říkal, že zde sice běžně roste pár odolných stromků, které žijí z ranní rosy, ale tohle je vcelku vzácná věc - letošní léto bylo tak bohaté na deště, že poušť rozkvetla. Největší radost z toho prý mají beduíni, kteří nemusí nakupovat seno pro velbloudy. Všeobecně byla poušť mnohem příjemnější místo, než jsem si představoval. Snad hodně udělal vcelku silný vítr, který přeléval pískové vlny do nových tvarů, ale pocitově tedy uprostřed rozpáleného města bývá vedro mnohem větší - a varování, že si máme na noc vzít teplé oblečení, je tedy asi spíše proto, že mrazivá noc občas stát může, než že by to bylo pravidlem.

Každopádně kemp Desert Retreat mohu doporučit - byť je to rozhodně z těch dražších turistických špásů, které se dá v Ománu sehnat (vyjížďka do dun nás vyšla na 1800 Kč), majitel je sympaťák a kemp je správně strohý. Snad jen noční oblohu jsme si neužili tolik, kolik bychom možná rádi, protože 11 km od civilizace ještě není dost, aby člověk světelnému smogu (který tady opravdu neřeší, připomínám pouliční osvětlení uprostřed pustiny) zcela unikl. Mohu ovšem potvrdit, že na obloze skutečně je mléčná dráha, není to mýtus, jak by si dnešní Čech mohl myslet.

Mimochodem, vyprávěl nám historku o tom, že už to chtěl s kempem zabalit, protože to byla hrozná námaha neustále zde dovážet vodu, a pak tady měl za hosta nějakého australského proutkaře, který mu, oproti jeho skepticismu, našel studnu. Dušoval se, že je to pravdivý příběh a že tomu sám nevěřil, každopádně studnu má a člověk se tak může i osprchovat. No… Popravdě mám pořád problém uvěřit, ta studna je hluboká 120 metrů a to už je teda bezdrátový přenos energie v míře takřka industriální, ale prodávám jak jsem koupil.

(Foto by Ruprecht)

Zajímavosti:

• Ománci patří k řadě národů zcela okouzlených retardéry. Jsou před křižovatkami, před odbočkami, před kruhovými objezdy, před zástavbou, před následujícími retardéry… A barva, kterou tady používají na malování pruhů, asi není do místního podnebí zcela vhodná, protože na mnoha místech zůstává už pouze tušená. Je to taková neustálá minihra na "pozor, další!"
• Ještě jednou k místní měně: jsou zde, snad pro to, jak velká měna to je, sympaticky jednotné ceny. Riál se dělí na tisíc bais, a byť existují i mince po desíti a padesáti baisách, používají se takřka výhradně bankovky, které začínají na stovce - na naše asi šest a půl koruny. Čaj stojí všude stovku, stejně tak voda. Jídlo stojí takřka všude riál. Vstupné do museí je většinou pro turisty za dva riály (pro místní za polovic). Na súku se ceny samozřejmě mění, ale pod riál se nesmlouvá. Jediné, co je pro turistu poněkud nemilé, je, že bankovky stejné hodnoty vůbec nemusí mít stejný vzhled - v oběhu jsou různé řady, je třeba se dívat na čísla.
• To mi připomíná - ve východní Arábii se nepoužívají arabské číslice, jak je známe. Mají zde mnohem blíže k původním indickým, ze kterých vzešly, a je tam pár proradných přesmyček:

0	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10
٠	١	٢	٣	٤	٥	٦	٧	٨	٩	١٠

• Zvláště vtipná je pětiriálovka, která má na sobě hrdou "nulu" (naštěstí jen z jedné strany, z druhé je to po našem.) Mimochodem, byť se zde píše zprava doleva, číslice mají stejné pořadí jako u nás, tedy nejvyšší je vlevo - pozůstatek toho, že tak píšou indové.

Den pátý

Ráno jsem si vyběhl na nejvyšší dunu v okolí podívat se na východ slunce - akorát teda vybíhat dunu není úplně jednoduchá zábava a tak jsem to nestihl.

On je tady ovšem stejně v celém Ománu neustálý prašný opar, který výhledům popravdě dost ubírá na fotogeničnosti. Jinak nejlepší boty na běhání po dunách jsou dle mých experimentálních závěrů žádné - nemám tedy ty vyloženě pouštní, které mají návlek proti písku, takže ty neposoudím, ale ve všech běžných, i vysokých, má člověk za chvíli vlastní dunku. Bohužel, na kamenitém dně údolí se dá snadno šlápnout na suché trní, takže úplně samospásné to není. Místní tady každopádně nosí cukle.

Po té jsme se vypravili na vyjížďku na velbloudech. Velbloudi jsou má oblíbená zvířata od té doby, co jsem se o ně staral u cirkusu - mají ohromně vtipnou náturu, a domluvit se s nimi je často opravdu o nervy. Prozatím jsem na nich však nikdy nejel - ti naši cirkusoví byli u cirkusu, protože měli špatné prsty a nemohli nic nosit, a po cestách jsme nikdy nenarazili na žádné velbloudáře, kteří by se nám líbili. V poušti už jsme si to ale opravdu nemohli nechat ujít - a jasně, byla to kratičká projížďka sem a tam a vlastně nic z toho, ale užil jsem si to náramně. Je to ohromný způsob, jak cestovat - celý svět se kýve a houpe, kdo je řidič a kdo řízený je nestále lehce sporné, zvláště když velbloud s dlouhatánským krkem by se dost možná dovedl otočit a plivnout po vás i když na něm sedíte, a že sedíte strašně vzadu, takže je to pocit jako na chopperu. Prostě boží. Někdy bych rád zkusil na velbloudovi opravdu někam dojet.

[:video path="media/files/ezgif-5-9555ef4a36.mp4" width="500" preload="none" :]

Mimochodem, po cestě k velbloudům se nám povedlo zapadnout v písku, což mě přivádí k dalšímu bodu ohledně ománského světa motorů. Benzín je zde, samozřejmě, výrazně levnější (momentálně necelých 15 Kč za litr), na druhou stranu, naše třílitrové šestiválcové Mitsubishi Pajero bylo beduínem označeno za "příliš slabé", takže s tím, že byste zde za benzín platili nějak výrazně málo, nepočítejte. Naše spotřeba se v horách dostala na průměrných 22 l/100 km. A ony tady cesty sice z většiny jsou ve vynikajícím stavu a klidně byste je mohli projíždět ve Škodě Citigo, ale zajímavé výlety do divočiny jsou, vedle želviček, vlastně asi hlavní lákadlo. Každopádně jsme se za pomoci zkušeného písečného muže, který nás k velbloudům vedl, z písku nakonec vyhrabali, a mohli tak po velbloudím zážitku pokračovat dále.

Naším dalším cílem byla Nizwa, jedno z historických měst pod nejvyšším vrcholem Ománu, které od nepaměti soupeří v důležitosti - a všechny informace o nich jsou tak diplomaticky stejné: "Jedno z nejstarších měst v Ománu, jedno z nejvýznaměnšjích historických center učenosti, jedno z bývalých hlavních měst". Dojdeme k nim, prozatím jen vysvětlím, o jakém hlavním městě se mluví - většinu historie totiž sultán vládl jen Maskatu a pobřeží, zatímco ve vnitrozemí, za Hadžarskými horami, vládl nezávislý imám (volený duchovní). V historii je tedy třeba rozlišovat mezi Ománksých sultanátem a Ománksým imanátem - což Britové vyřešili tak, že plácli jméno Omán na celou oblast zálivu od Kuvajtu po Jemen. Ale k nim, a k tomu, jak Nizwu v sedmdesátých letech bombardovali, se ještě dostaneme.

Prvně ale: Ruiny. V Ománu je ohromné množství ruin. Myslel jsem, že mě, jako Čecha, zvyklého na zříceninu na každém vyšším šutru, v tomhle ohledu nic nepřekvapí, ale Ománci mají asi momentálně náskok. Totiž, v rámci urputné modernizace, kterou země pod vedením sultána Kábuse prošla, se většina obyvatel, kteří ještě pár desítek let tomu žili stejně jako za dob Ibn Battuty, přestěhovala za elektřinou a kanalizací do domů normálních pro 21. století - protože ale staré města byla z bláta a nepálených cihel, tak se je neoplatilo ani rozebrat na materiál, a zůstala zkrátka zet prázdnotou. Což v Ománu, kde takřka neprší, natož aby mrzlo, můžou nerušeně dělat docela dlouho - ne že by tedy byly zcela zachovalé, většina stropů už se buďto odporoučela, nebo jen čekají na prvního neopatrného zvědavce, ale celkově ve své namačkané kouzelné spletitosti zkrátka stále stojí, a je to docela fascinující zážitek, prolézat je a představovat si, jak se v takovémhle termitišti asi mohlo žít.

První takovou ruinu jsme navštívili v Sinawu - vlastně jsme k ní jeli docela na slepo, nenašel jsem o ni nikde žádnou zmínku krom značky "zřícenína" na mapě, ale po vcelku úmorné cestě rozpálenou prašnou nížinou jsme se potřebovali trochu probrat, a v Sinawu mají vyhlášený trh s dobytkem. Ten se tedy bohužel v neděli nekoná, na súku měli jen ryby (což nás teda docela překvapilo, když se podíváte na mapu, zjistíte, že Sinaw není zrovna přímořské město, a byť to k pobřeží není nějak hrozivě daleko, tak je to přes hory. Jistě, v dnešní době chladících vozů to není nic nemožného, ale stejně se divím, odkud se tady vzala taková poptávka.) Ruiny oproti tomu předčily naše očekávání - byly tak pětkrát větší, než jsem čekal. Bohužel, informací k nim moc nemám, jediná cedule, která u nich byla, varovala, že jakákoli rekonstrukce je zakázána. Přitom si myslím, že je docela solidní šance, aby někde poblíž ještě žil pamětník, který by klidně mohl vyprávět... Toho už jsme ale, bohužel nevybaveni znalostí arabštiny, nenašli. Třeba se ománští archeologové a historici dostanou k tomu příběh tohohle místa najít a vystavit... ale třeba to pak bude znamenat, že davy turistů ruiny rozšlapou na prach, takže určitém ohledu je to teď, zcela mimo pozornost kohokoli krom místních koz, ideální doba na návštěvu, pakliže toužíte po tom pocitu, že cestujete po své ose a ne s turistickými zájezdy.

Ze sinawských ruin jsme, možná že k mírnému a ne zcela nadšenému překvapení druhé poloviny naší expedice, pokračovali do ruin ve městě Izki. Ty jsou snad ještě působivější - sice nejsou tak spletené, ale je to celé opevněné město, i s ohromnou zřícenou pevností, s mešitami, strážnicemi, studnami a tržišti. Jen tedy skutečně nedoporučuji vydávat se k historickému návrší přímou cestou přes současné městečko, jelikož byť je v novější zástavbě vidět určitý historický posun směrem k automobilismu, není ještě zdaleka dokonán, a vymotat se z klikatých a uzounkých uliček stálo v našem zavalitém teréňáku dost potu i s klimatizací běžící naplno. Izki je jinak jedno z nejstarších ománských měst - což si přečtete ještě několikrát, ale v tomto případě mohu doplnit i archeologické důkazy o osídlení od rané doby železné a zmínky v novoasyrských záznamech. Není se příliš čemu divit, vršek uprostřed zelené oázy schované v rozeklaných, pustých horách je pro lidi na samém začátku historie určitě destinace lákavá nejméně stejně tolik, co pro současné fotografy na cestách.

(foto by Ruprecht)

A se spoustou fotek působivě uplácané hlíny jsme se tak vydali k dnešními cíli, jednomu z nejstarších ománských měst (já vám to říkal), Nizwě. Nizwa má sice taky spoustu historického dědictví, oproti předchozím dvoum zastávkám má ale také 72 tisíc obyvatel, univerzitu, čtyřproudý bulvár a šejka, který velmi dobře ví, jak to zaonačit, aby historické dědictví nepřekáželo, nýbrž vydělávalo. Historické centrum je docela pečlivě zrekonstruováno, najdete zde "heritage" restauraci a "heritage" hotely a "heritage" obchody a žádný seznam ománských destinací se neobejde bez zmínky místního vyhlášeného stříbrného súku. A aby bylo jasno, to teď nemyslím jako sarkasmus - Nizwa podle mě za zastávku opravdu stojí, tohle cílení na turisty je sice v některých ohledech (hlavně v kontrastu s občas zřejmou nejistotou, jak tenhle ten obecný koncept v detailech aplikovat) zábavné, ale pečlivě opravené a upravené památky, přísné předpisy ohledně rekonstrukcí starých budov a držení původního stylu, docela obsáhlé expozice, početný a nápomocný personál a súk, na kterém se dokáže zorientovat i návštěvník jsou docela dobrá protihodnota.

A hlavní část dnešního zápisu skončím u gastronomické vsuvky: Krom šuwy, kterou jsme zkoušeli hned první den, mám ve svém cestovním deníku zapsán pod nadpisem Ochutnat! také harís - místní obilnou kaši. Ne že by můj přípravný výzkum sliboval nějakou chuťovou euforii, ale je to prý jídlo, které se zde, mezi prostým lidem, opravdu jedlo (tedy, krom datlí - datle jsou zde samozřejmě naprostý základ, bylo to 90 % datlí a 10 % obilné kaše). Inu... Přípravný výzkum nelhal. Dostal jsem ohromný talíř plný bílé hmoty nepříliš výrazné chuti, za to velmi zvláštní konzistence, kterou nevím k čemu připodobnit (byla to kaše, ale spíš než mléčná už byla lehce těstová, jestli mi rozumíte) - a musím přiznat, že jsem byl docela rád, že k tomuto autentickému zážitku přeci jen byl i talířek humusu, který byl naštěstí vynikající. Nebylo to vyloženě příšerné, ale nebudu vám lhát, nechtěl bych být středověkým ománským vesničanem.

Zajímavosti:

• Na starých ománských domech jsou nejzdobenějším prvkem zásadně dveře a okna. Jsou z bytelného a krásně vyřezávaného dřeva, a opravdu se divím, že ani takovouhle krásnou práci z opouštěných stavení nebrali.
• Větší města mají nad hlavními silnicemi postavené veliké brány s ohromnými podobiznami sultánů (on je samozřejmě na trůnu jen jeden, ale jeho předchůdce, který zemřel v roce 2020, byl tak populární, že ten současný se mu ještě zdaleka nestihl vyrovnat.) Je to pro Evropana trochu nezvyklé, ale vzhledem k tomu, že oba sultáni vypadají velmi fotogenicky a přeci jen, u "sultána" se to přeci jen z tradice hodí více než u "prezidenta" či "vůdce", tak je to spíše roztomilé než-li dystopické.
• Mimochodem, omlouvám se za lehce bulvární vsuvku, ale přijde mi příliš zajímavé na zamlčení, že sultán Kábus přenechal vládu svému bratranci, protože sám neměl děti - protože je veřejným tajemstvím, že byl gay.
• Rádio SawtOman2 je super, nehraje žádné reklamy, jen jakýsi současný arabský folk. Kdybyste chtěli drobnou ochutnávku, tak můžete zde: https://fmscan.org/net.php?m=m&pxf=SawtOman2 - doporučuji se k poslechu silně houpat, jako byste jeli na velbloudu, aby byla imerse kompletní. Bohužel ho tedy nenaladíte v horách - tam se nám rádio neustále přelazovalo na stanici předčítající celý den Korán. Tu ovšem chytnete asi opravdu všude.
• OpenMaps (které používají i mapy.cz) mají pro Omán celkem obstojné podklady, které jsou často podrobnější než google, ale teda určit, která ulička je opravdu průjezdná autem a která už jen na velbloudovi jim, dělá docela problém, takže si při vjezdu do měst dávejte pozor.

Den šestý

Možná nejsilnější zážitek šestého dne přišel hned ráno - dostali jsme k snídani tak vynikající mandle, že včerejší tezi o tom, jak bych nechtěl bych ománským vesničanem, rázem výrazně mírním. Nejspíše si říkáte, že datle nejsou zrovna pro vás, a že byste to neocenili - jenže já si to myslel taky. Datle jsem bral něco, co se sice dá sníst, ale až když už na stole není nic lepšího. A snídaně tak pro mě byla vytržením - jak jsem si posléze ověřil na súku, datlí je totiž množství druhů, a ty, co přežijí cestu do střední Evropy mají jako hlavní kvalitu, že přežijou cestu do střední Evropy, ne chuť. A ty medově sladké, dužinaté, mnohem méně lepivé žluté krásky, které mají v Nizwě, asi bohužel vydrží čerstvé jen chvíli. Bohužel, nevím, jaká přesně to byla odrůda, jelikož náš hostitel neuměl anglicky opravdu vůbec (Ale měl zajímavou taktiku, jak to maskovat. Na každou otázku odpověděl "yes", a když to nep0stačilo a tazatel dotěrně pokračoval, tak odpověděl "no". A jen pro kontext, byl to jeden z těch čerstvě a nádherně zrestaurovaných "heritage" hotelů, které se snaží do Nizwy nalákat turistické masy. To jsou ty poněkud nedoladěné detaily.) Ale zkusím to ještě zjistit a doplnit, protože je chci znova!

Obchod s datlemi

Po tomto formativním zážitku jsme se vydali, jak jsem už zmínil, na súk. Bohužel, opět se nám nepoštěstilo trefit hlavní událost týdne, kterou je súk v Nizwě vyhlášen, totiž trh s kozami, podařilo se nám však alespoň prožít další zásadní gurmánksý zážitek, když jsme dostali v obchodě s kořením ochutnávku žvýkacího kadidla. Má teorie je, že je to velmi promakaný, rozšířený a tradiční kanadský žertík na nalíčený na nebohé turisty - protože nejen, že to chutná odporně, ale navíc se mi to nalepilo na zuby takovým způsobem, že jsem se toho nemohl zbavit po celý zbytek dne! No jsem za ochutnávku opravdu rád, protože jsem předtím v Maskatu málem koupil půl kila, že vezmu zajímavou pochutinu z cest domů. Pravda je, že trhovci nevychvalovali, že je to dobré, jen že je to zdravé. A možná když člověk pase ve vyprahlém vádí kozy, chce zahánět nudu žvýkáním tak zoufale, že zvládne i tohle? My však nakonec koupili kadidlo na pálení, čichové buňky se s ním kamarádily mnohem lépe.

Obchod s šafránem a kadidlem

Obchod s kořením

Starožitnictví a čajová konvička pro regiment

Obchod bez datlí (foto by Ruprecht)

Chtěl jsem pak pachuť zahnat třetí ochutnávkou - ománskou halwou. Možná si myslíte, že halwu znáte, vždyť jde u nás běžně koupit už i v supermarketech - jenže halwa znamená arabsky zkrátka "sladké", a tak se pod tímto označení skrývá vícero věcí. Ománská verze se dělá z datlí (jak jinak), a je to vlastně miska želatiny s šafránem a kardamomem (jak jinak). Trochu potíž je, že ji z nějakého důvodu prodávají jen po velkých talířích - a ne že by tedy byla hnusná, ale celý talíř datlového želé jsem opravdu nezvládl. Místní je myslím kupují jako zákusek pro skupinu. Naštěstí jsme se nakonec osmělili a požádali o ochutnávku, která je zde nakonec, zdá se, běžná. Popravdě, čerstvé datle mě oslovily více, ale oproti kadidlu to bylo výtečné. (Po té jsme zkusil kadidlo zajíst ještě kardamomovou žvýkačkou, ale to byla zásadní chyba - slepila se spolu s kadidlem tak, že jsme musel následně po půlhodinovém souboji vyhodit zubní kartáček.)

Věž pevnosti (foto by Andries Oudshoorn, Wiki Commons)

Ze súku jsme se vydali na prohlídku pevnosti - za dva riály na osobu jsme dostali zcela vlastního průvodce, který sice anglicky také neuměl nejlépe, ale snažil se a hrdě nás provedl docela obsáhlou prohlídkou. Nizwa byla už na počátku středověku významným sídlem, a roku 630 nizwanům Mohamed poslal dopis, jestli nechtějí konvertovat k islámu. Řekli si "no proč ne", ať jim teda napíše jak na to (ne vážně, takhle to tam mají popsané), a tak se Nizwa stala centrem náboženského učení a na dlouhou dobu i sídlem imána, hlavního duchovního a zároveň světského vládce. Už jsem zmiňoval, že Omán má vlastní verzi islámu, ibádismus, a jeden z hlavních prvků a zároveň důvodů odlišnosti je právě tradice volených a vlivných imánů. Druhý důvod je, že je Omán přeci jen trochu stranou dění a imánům se nějak nikdy nechtělo zapojit se do rozporů hlavních islámských proudů. To ale neznamená, že by si nizwský imám nepostavil působivou a dobře bráněnou pevnost - ono totiž o údolí vedle je Bahla, jedno z nejstarších ománských měst, s vlastním hradem (ke kterému se dostaneme ještě tento den) a s vlastní představou o tom, kde by mělo být sídlo imána a hlavní město ománského imanátu - totiž v onom údolí vedle. (Teď to už příliš zjednodušuji, ve skutečnosti jde o to, že v Ománu hrály dlouhou dobu velkou roli arabské kmeny, a Bahla a Nizwa patří k jiným kmenovým svazům. Bohužel, o tomhle sám nevím víc, protože jsem se žádných bližsích informací v mně srozumitelném jazyce nedočetl.)

Místnost pro hosty (foto by Ruprecht)

Každopádně, v nizwském hradě se tedy tyčí impozantní tvrz ve tvaru široké okrouhlé věže (ona je teda i dost vysoká, ale širší je víc) - je z velké části vysypaná hlínou, vlastně to není ani tak věž jako opevněný kopec, cílem je zkrátka postavit střelce a děla na hradby, které vidí daleko do údolí a na které se těžko střílí. Schodiště vzhůru jde pěti ostrými zatáčkami s mřížemi, otvory na lití rozpáleného oleje a nefalšovanými propadly do jámy s naostřenými kůly - tedy Princ of Persia je takřka dle reálných událostí! Imán má pak ze své ložnice hned dvě tajné chodby, které vedly někam do okolí (kam nám neřekli, nevím zda proto, že už jsou zasypané, nebo proto, že jsme pak pokračovali do té Bahly). Jo a pro případ obléhání mívali naskladněnu roční zásobou datlí. Já vím, že jsem říkal, že je tady mají vynikající, ale žít z nich rok... Nu, byli zřejmě to stateční bojovníci.

Stánek před hradem (foto by Ruprecht - já si totiž někdy v tomto momentu všiml, že jsem si ráno do foťáku nevložil paměťovou kartu a cvakám tak závěrkou zcela zbytečně)

Na nádvoří jsme se pak ještě podívali na to, jak se dělá tradiční ománský chleba: na rozpálené balše tak na tenko, že z něj zbyde vlastně jen křupavá oplatka, a pak na tu pak dají například smetanu s medem, o které už jsem mluvil. Přátelé, lahůdka. Zkušenost s kadidlem byla konečně vynahrazena (byť to se mi, nalepeno na zubech, ještě v průběhu dne dále připomínalo). Po té jsme vyrazili do zmiňované Bahly, po cestě jsme se ale zastavili ještě prohlédnout si místní fálaž, jak tady označují kanály působivých zavlažovacích systémů, kterými ománci od nepaměti napájeli své palmy a živili tak své rodiny. Kanály se táhnou často na několik kilometrů, a jedním z nejdůležitějších lidí na vsi byl hlídač stavidel, který se staral o to, aby každý dostal férový podíl vody. Dnes jsou ty nejzachovalejší fálaže zapsány v seznamu UNESCO - bohužel ale musím říct, že jejich nepochybnou historickou hodnotu návštěvník ocení jen těžko, protože byť jsme našli v Nizwě veliký obelisk s nápisy ve čtyřech jazycích o tom, jak je takový fálaž důležitým kulturním dědictvím a jak ho dal jeho veličenstvo sultán opravit, tak si z něj prohlédnete jen část, kde zkrátka voda teče strouhou. Což našince teda zas tak neohromí. Škoda, velmi rád bych se podíval na nějaké plány, jak byl ten systém rozsáhlý, jak ho ve starověku stavěli, jak se musí udržovat a jak fungovalo ono spravedlivé dělení vody (viděl jsem o tom před odjezdem dokument, hlídali to podle slunečních hodin, ale chtěl jsem se zeptat, co dělali ty čtyři dny v roce, co je tady zataženo). Snad do budoucna přibude i nějaká expozice, nebo aspoň informační tabule. Prozatím je samozřejmě dobře, že je aspoň udržují v provozu.

Podnikatelské baroko není jen tuzemská záležitost

Další naše zastávka byla - co byste čekali?- ruina. Ale ruina městečka Tanuf je trochu speciální, protože je zruinovalo RAF. Na konci padesátých let. Totiž, jak už jsem vysvětloval, Omán byl dlouhou dobu rozdělen mezi sultána vládnoucího na pobřeží a imána vládnoucího ve vnitrozemí. Evropští kolonizátoři ovládali sultanát na pobřeží už od počátku novověku, nejdříve to byli Portugalci a posléze Briti, chudé a pusté vnitrozemí však nikoho nezajímalo, a tak si žilo svou spokojenou nezávislostí pod voleným imámem. Jenže pak se v něm našla ropa. A British Petroleum se evidentně mezinárodními smlouvami garantujícími imanátu suverenitu nehodlalo příliš omezovat, takže mezi lety 1954 a 1959 imanát napadli, rozbombardovali a zabrali. Je to jedna z posledních koloniálních válek Britského impéria, která se ještě stihla, než se do věcí začali montovat ti proklatí váleční reportéři a otravné veřejné mínění. Bohužel pro vnitrozemské ománce, zprávy o tom, že britské rakety míří na zavlažovací kanály pouštních vesniček (poškodili je do jednoho, a k tomu 90 % všech domů v regionu), se dostaly k západní veřejnosti až v momentě, kdy válka skončila imánovou kapitulací. Dnes jsem si už ale naštěstí žádných šrámů a nezhojených křivd v Ománu nevšiml - hodně asi pomohl tolik zmiňovaný sultán Kábus, který svého otce Saída, za tuto válku spoluzodpovědného, na začátku sedmdesátých let svrhnul, a pustil se do své urputné modernizace, která zároveň, zdá se, Ománce úspěšně semkla v jeden hrdý národ.

Ruiny Tanufu (foto by Ruprecht)

No, vyrazíme k popisu dalších zajímavostí - naše další kroky vedly do již zmíněné Bahly, města kouzel, která má ještě dvakrát tak věští hrad než Nizwa - je taky opravený, oproti Nizwě ovšem není vybavený. I tak je to ovšem působivá návštěva, protože... Nu, je opravdu velký. Síně hlavní tvrze, i ve své prázdnotě, dělají dojem, a já se nemohl zbavit představ, jaké to asi muselo být, když zde dávné cestovatele vítal místní vládce. Bahla byla zároveň ománským centrem sufismu (islámského okultismu) a kousek za hradem se nachází tři malé zborcené mešity, kde prý kdysi poustevničili učení mystici. Pověst praví, že minimálně jedna z nich původně stála na druhé straně hor, ve městě Rustaq, než se mág rozhodl přestěhovat a za pomocí džina s ní přeletěl. Džin se prý pořád potlouká kolem. Taky zde na súku prý stával prokletý strom, který musel být dle pověsti připoutaný řetězem, aby zase naopak neodletěl (jestli do Rustaqu, to nevím), a na který neradno sahat, sic odvážlivec bídně zhyne (chudák kovář, co dělal ty řetězy). Ten už zde ovšem není, a džina jsme taky nepotkali. Upřímně, jsem si celkem jistý, že většina z toho je už jen lidová slovesnost místních průvodců, který si každý přidal svou kouzelnou pohádku - ale je snad pravdou, že zde opravdu bylo místo sufismu, a sufisti o džinech a létání minimálně hodně psali, když už ne věděli.

Jedna třetina pevnosti v Bahle (foto by Ruprecht)

Druhá třetina pevnosti v Bahle (foto by Ruprecht)

Protože jsme ale prozatím viděli jen tři hlavní města Ománu, a my cestování bereme vážně, vydali jsme se ještě na třetí hrad dnešního dne - Džibrín. Je od Bahly nedaleko, a jestli to dobře chápu, tak se stal sídlem imáma proto, že ten byl paranoidní a v Bahle se bál, tak se radši odstěhoval do hradu opodál. I když se na mně táta díval s jasně patrnými pochybnostmi, zda to máme zapotřebí (a ono už se stmívalo, takže nebylo jistě ani že je hrad ještě otevřený), nakonec jsme rozhodně nelitovali. Ze tří popsaných hradů je Džibrín zdaleka nejzajímavější, jelikož je oproti Bahle vybavený a oproti Nizwě si jej může člověk prolézt celý nasrkz - u vchodu jsme od ochotné slečny dostali audioprůvodce a mapu, a dalších devadesát minut bloudili po zamotaných schodištích. Rozhodně doporučuji, navíc když přijdete v rozumnější hodinu než my, v kuchyni se nabízejí zase nějaké ochutnávky. S tou paranoiou imána jsem to mimochodem myslel vážně, zasedací místnosti mají v podlaze tajné skrýše pro celou četu vojáků, připravených se do jakýchkoli jednání asertivně vložit.

Arabské džezaíly - ručně vyráběné pušky s extrémně dlouhou hlavní, které byly běžné po celém blízkém východě.

Den sedmý a osmý

Hned na první dnešní zastávce nás překvapilo něco vpravdě unikátního – jediné koleje v celém Ománu.

Al Hútská jeskyně, která se nachází po cestě mezi Nizwou a Al Hamrou, naším dalším cílem, má 5 kilometrů na délku, všechny možné typy stalagvěcí, jezero s endemickými slepými rybkami, a dvě na nás čekající překvapení. Tím prvním byl bohužel na dveřích vylepený papír, že je jeskyně zavřená kvůli rekonstrukci na neurčito. Tím druhým byly již zmíněné koleje.

Omán byl sice drahně let pod britskou nadvládou, kolem pobřeží se však vše dopravovalo po vodě, a jediné, co se oplatilo dopravovat z vnitrozemí, teče trubkami – šotoušům tedy tuto destinaci doporučit nemohu. Sice se pár let tomu začal domlouvat projekt železniční dráhy, která by křižovala poušť a spojila jih Ománu s ostatními státy zálivu, avšak s pandemií, zdá se, projektu došla pára; a Maskat má jako součást plánu rozvoje první linku metra, ovšem je to plán rozvoje na příští dvě dekády. Proto jsme vlakové soupravě bezevšeho postávající si před budovou musea prvně ani nechtěli věřit, nicméně z musejní budovy do samotné jeskyně opravdu vede asi 500 metrů dlouhá úzkokolejka. Dokonce tam mají jednu starou soupravu odstavenou u parkoviště, a druhou novou čekající na peróně, až do ní zase někdy pustí návštěvníky. Inu, na plánech je nutno nelpět a z náhodných nálezů se radovat – nakonec jsme si tedy užili i zavřenou jeskyni.

Al Hamra (foto by Ruprecht)

Cíl našeho sedmého dne, Al Hamra, sice není jedno z nejstarších měst Ománu a nikdy nebyla sídlem imáma, rozsáhlé ruiny starého městečka ovšem nechybí. A byť byste si snad mysleli, že ruiny už v tento moment začínají být poněkud nudné, dramaturgie našeho výletu byla stejně skvělá jako náhodná, a tyto ruiny oproti všem ostatním mají v největší budově, třípatrové rezidenci šejka, zařízené parádní museum. Dostali jsme opět takřka vlastního průvodce, zajímavý výklad, kávu, datle, placky a plno zajímavých cetek na ohromení domorodců v divočině Mitteleuropy. Nejzajímavější byla ale návštěva dámského šatníku, kde na nás čekala sbírka neuvěřitelně barevných šatů – v Ománu je totiž strohá černá abája[^1] novodobá móda. Tradičně se na venkově ženy oblékaly do lehce praktičtějšího a dramaticky pestřejšího oděvu, viz fotografie níže. A není v tom žádné fundamentalistické právní reformy a politické kampaně, ženy si v Ománu mohou dle zákona nosit co chtějí – je to zkrátka módní trend. Snad že se chtějí připodobnit bohatým Saúdům? Je to taková zajímavá forma muslimské antiglobalizační globalizace. Nám to samozřejmě přijde zvláštní... Ale na druhou stranu, módní trendy jsou zvláštní od nepaměti. Evropa si taky dvě stě let tomu prošla docela bouřlivým pohybem linie vkusného odhalení.

[^1]: Popravdě si nejsem jistý, jak se to oblečení správně jmenuje. Problém je, že přesný význam se mezi jednotlivými regiony liší, někde znamená burka celé oblečení, jinde jen to na hlavě, někde je nikáb šátek, jinde závoj – abája je asi nejobecnější, ale i tak si nejsem jistý, jestli to slovo používám správně, a nepodařilo se mi najít žádný jasný zdroj. Každopádně ne všichni muslimové nosí to samé, i když základní pravidlo, že v poušti se nosí volné hábity a zakryté hlavy, asi uznávají všichni – protože koneckonců dává smysl.

Tradiční ománské ženské šaty (foto by Ruprecht)

Náš hostitel v "Al Hamra Guest House", kam jsme z musea zamířili, možná neměl úplně nejlepší představivost co se názvu svého hotelu týče, ovšem měl skvělý nápad, co připravit turistům na uvítanou – seznam výletů do okolí včetně GPS souřadnic. To je geniální a mělo by se podle mě rozhodně standardizovat. A že nám zrovna opravu přišel vhod, protože jsme počítali, že se v jeskyni zdržíme přeci jen o něco déle, a po cestě na ubytování si lámali hlavu, co s načatým dnem.

Misfat al Abryín

Vydali jsme se tedy dle těchto doporučení do vesnice Misfat al Abryín kousek nad Al Hamrou, a doporučení to bylo vynikající, protože Misfat je jedno z nejhezčích míst, které jsme viděli. Stará, zachovalá víska nalepená na skále, se zavlažovanými políčky na terasách táhnoucích se do vykousnutého údolí mezi zvedajícím se masivem Hadžarských hor – sice se již začíná zběsile turistifikovat, a nejprve tak musíte minout snad tucty guesthousů a kaváren, ale samotná ves je nejen nádherně dobově opravená, ale navíc dodnes opravdu obývaná! Staří lidé zde opravdu stále obdělávají svá terasovitá políčka a koukají nelibě na turisty s odhalenými koleny. Je to zajímavý kontrast – vydali jsme se na nádhernou procházku kolem fáladže dovádějícího vodu dlouhou římsou pracně udržované zeleně, a po cestě pozorovali místního správce stavidel, který na sobě příslušnost do 21. století nedával znát ani náznakem, ovšem nakonec jsme si dali kávu v kavárně tak hipsterské, že mi málem začal konečně růst plnovous. Přišlo mi to skoro snové. Ale rozhodně tohle místo nevynechejte. Procházka oázou je krásná.

Když si zapomenete dlouhé kalhoty a u vesnice je hned několik cedulí prosících o respektování místní etiky, je třeba improvizovat

Další den jsme se vydali na nejvyšší vrchol Ománu, Džabal Šams (Hora Slunce), který se nad Al Hamrou tyčí do výše 3009 metrů. Co se hikingu a horské turistiky týče, Hadžarské hory mají překvapivě solidní množství značených treků. Většinou jde o vícedenní záležitosti, a pohoří sice není nějak ohromně rozsáhlé, ale jeho kamenitá vyprahlost prořezávaná nečekanými kaňony s trochou zeleně a vláhy má jako výzva určitě něco do sebe. Bohužel nedovedu posoudit, jak dobře jsou zde treky značené, jelikož jsme se vydali na takový, který značení nepotřeboval – zkrátka se nedalo uhnout. "Balcony walk" (balkonová stezka) totiž vede na úzké římse nejhlubšího kaňonu Arábie: Vádí al Ghúl (také označován jako Vádí Nachar, a nebo ománský Grand Canyon). Stezka vede asi 4 km do opuštěné osady Al Sab, přilepené na skalní stěně nad bezmála tisícimetrovým srázem. Jak se zde mohlo žít si nedovedu představit, ale je to opravdu nádherné místo – jeho srdce je malé jezero, do kterého za dešťů padá přes ostrý okraj skalní stěny snad stometrový vodopád, a v okolní vyprahlé krajině kamení, trnitých kříků a ještěrek skrytý kout zářivé zeleně působí jako malý ztracený ráj.

Stezka jde takřka po vrstevnici, doporučoval bych však vyrazit co nejdříve z rána a vzít si opravdu hodně vody, protože přes poledne se člověk na odkryté skalní stěně cítí jako placka ománského chleba na plotně. Navíc je to, nepřekvapivě, velmi populární výlet, a na úzké pěšině i v nádherné zapomenuté oáze si člověk zrovna probíjet cestu davem moc nechce. A už jen vyjet z Al Hamry k začátku stezky je tak na hodinku terénního šplhání. My vyrazili tak, že jsme stihli dojít do osady jako první a užili jsme si genius loci plnými doušky, ale ty zástupy, které dorazily po nás, už možná o žádném nádherném zážitku nepíšou.

Co se jiných treků týče, většina z nich je naopak pro zkušené hikery, jde o vícedenní výpravy do vyprahlé pustiny, která skrývá nádherná překvapení, ale nevydá je zadarmo. Hadžarské hory sice nepůsobí tak ostře a ledovcově, jako Tatry, ale ve skutečnosti se tyčí výš relativně i absolutně, a vyprahlá krajina se snadno stane nebezpečná. Zvláště v období dešťů se zde snad každoročně utopí pár překvapených turistů – když přijde lijavec, krásné kaňony se najednou změní ve zpěněné přeje, kterým neutečete. Stanovat v divočině pod hvězdami ale zní lákavě.

Z Balcony-walku jsme se se vydali, již motorizovaně, zdolat ještě samotný Jebel Shams, který na nás celý den shlížel, jenže ouha – je to vojenská zóna, veřejnosti nepřístupná. Což jsme tedy věděli, že se možná nedostaneme až na vrchol, kde má ománské letectvo radary a heliport, ovšem ony jsou zátarasy už 800 metrů pod vrcholem, takže se člověk nedostane ani k žádnému pěknému výhledu. Inu, tudy ne, přátelé. Protože ale ze dne ještě pár hodin zůstalo, a snad i že se nám líbilo užívat si offroadových schopností našeho expedičního vozu, vydali jsme se ještě přes hory do Al Ajnu ("pramen"), kde mají pět tisíc let starou nekropoli zapsanou v seznamu UNESCO. Pohřebiště sestává z řady asi třiceti kamenných "úlů", postavených na hřebeni nad současnou vesničkou – a byť jsou vidět od cesty, nevede k nim žádná značená odbočka. Museli jsme se zeptat místních a projet uličkou, která vypadala, že vjíždíme k někomu na dvorek – bez 4WD bych doporučoval nechat auto na hlavní silnici. Samotné pět tisíc let staré hrobky nejsou nijak popsané, ale jsou neuvěřitelně fotogenické – zvlášť když jsme přijeli akorát s rudými paprsky zapadajícího slunce. U nás by je už dávno rozebrali na kámen, tady je však naštěstí všude kamení dost pro všechny.

(foto by Ruprecht)

(foto by Ruprecht)

Zajímavosti:

• V jedné věci jsou zde mnohem dál než západní civilizace – jejich čajové konvičky lijí tekutinu do hrnečku a ne všude kolem. Sehnat takovou u nás je neuvěřitelně obtížný úkol, zde na to přišli, zdá se, někdy v šestém století.
• Mám dojem, že zde za jeden riál seženete takřka cokoli. Jídlo, voňavky, kadidlo, suvenýry, koření... Ne že by to občas někde neprodávali dráž, ale při troše trpělivosti to určitě najdete i za jeden riál. A na méně už se nesmlouvá, takže když to najdete za riál, tak to vemte.
• Nechápu, jak zde mohou nenosit sluneční brýle. Já jsem tuto položku výbavy podcenil a vzal si jedny poškrábané, a nakonec jsem musel podlehnout a koupit si raybany za šest stovek, protože bych bez nich bídně zhynul a žádné levné, neznačkové jsem nikde nenašel. Jen luxusní butik. Jestli máte rádi své oči, nedělejte stejnou chybu.

Den devátý

Poslední úsek cesty Ománem - návrat do Maskatu přes strmé průsmyky Hadžarských hor.

Vedlejší vrchol Džebel Šams se jmenuje Džebel Achdar – "zelená hora" – protože ve vyprahlé poušti Kamených hor skrývá v hlubokých a spletitých soutěskách a vysokých terasách srdce ománské produkce medu, ovoce, ořechů a růží. Výška jeho svahů si zvládá ukořistit jinde vzácnou vláhu a podnebí je takřka středozemní. Je to krásné místo.

Odvážný kemper. Z téhle strany to není tak docela vidět, ale ta skála ční nad několik stovek metrů strmého kaňonu. (foto by Ruprecht)

Finální kus výpravy sultanátem nás vedl z Al Hamry průsmykem pod Zelenou horou do města Rustaq (ano, je jedno z nejstarších a bylo kdysi hlavním). Je to stejná cesta, kterou přeletěl bahlský čaroděj ve své létající mešitě, a vzdušnou čarou jde jen o 35 kilometrů – ovšem s převýšením dvou a půl kilometrů nám to po klikatých kamenných stezkách zabralo větší část dne. Na druhou stranu jsme se, narozdíl od čaroděje, mohli podívat dovnitř Hadích soutěsek, a to rozhodně za trochu úsilí stojí.

Upozornění na nebezpečí, které soutěsky skrývají v případě dešťů, se, doufám, nejde při cestě vyhnout. Píšou to ve všech průvodcích, píší to na cedulích, napíšu to ale radši i tady, protože jsem si předtím tak docela neuvědomoval, že "trochu používat hlavu" v tomto případě opravdu nestačí a je třeba ji používat víc a plánovat dopředu. Soutěsky v oblasti Zelené hory jsou opravdu nádherné – jsou to klikaté zářezy ve skále, hluboké desítky metrů, dlouhé na kilometry. Když neprší, člověk žasne nad kamennými sousošími, které zde voda vyhladila, a výhledy které člověku skýtají působivé měřítko vlastní maličkosti. Na dně se sem tam objeví krásné, chladivé jezírko, potůček se schovává pod zemí a vyvěrá o pár metrů dále, malinké rybky a žabky se vyhřívají v teplé vodě. Ale když přijde déšť, tak se přívalová vlna v téhle úzké rozsedlině požene tak rychle, že jí prostě neutečete, a hladké stěny nenabízí žádnou možnost útěku, jen němé svědectví, jakou sílu taková voda musí mít, když je takhle vyhladila. A ze dna soutěsky na oblohu skoro není vidět, navíc voda klidně může téct z úplně jiné části pohoří. Je to krása, ale podívejte se na předpověď počasí.

Žába se arabsky řekne defdau

Hadí soutěsky jsou dvě, velká a malá – velká je výš proti proudu vádí Beni Auf a má přes dva kilometry, v době naší návštěvy však byla takřka bez vody. Potkali jsme se zde s dvěma mladými kluky, kteří nám ve stínu mladého hájku v širší části kaňonu nabídli kávu a datle – turisti jako my, prý slyšeli, že se zde jezdí kochat lidi ze zahraničí, a tak je taky zajímalo, jak mají hezkou zemi. Mají být na co hrdí. Malá je pak výrazně kratší a nižší, ovšem jsou v ní tůně, ve kterých se dá parádně okoupat.

Rustaq byl oproti tomu, popravdě, trochu zklamání, protože zde sice mají působivou tvrz, museum a termální pramen, ale vše z toho jsme našli zavřené. Pramen tedy proto, že je používán jako posvátná koupel vedlejší mešity, a ne na koupání turistů, tam se nic jiného čekat nedá, ale historické budovy nás zamrzely. Pak zde ještě mají – jaké překvapení – fáladž zapsaný v UNESCO. Bohužel je to ale stejný případ, jako jsem už popisoval – je opravený, funkční, ale jediný popis je cedule, že je to fáladž a že je v UNESCO. Doufal jsem, že zde najdeme sluneční hodiny, podle kterých se řídil, ale to se nám nepovedlo. Inu, pěkné město, ale asi chápu, proč se odsud ten kouzelník odstěhoval.

rustacký horký pramen

V Ománu evidentně Kreml s Ne základnám nepochodil. (ve skutečnosti mausoleum)

Z Rustaqu do Maskatu už vede dálnice, a naše poslední ubytování byl hotýlek s bazénem, pár metrů od pláže – nic zajímavého. Ale přeci jen jsme si užili ještě jednu zásadní zastávku – s kapsami plnými zbylých riálů jsme se samozřejmě vydali zpět na matrahský súk, pořádně se rozšoupnout! A že se nám to povedlo. Odjížděli obtěžkáni jako soumaři. Kašmírové šátky, které se jindy prodávaly za deset, nám nacpali po riálu, taky nádherné šály, dále kilo kadidla ("ne, to žvýkací už jsme zkoušeli, to rozhodně ne") a všechny vůně Arábie – a to jen za bankovky, co jsme vyhrabali po kapsách, že nám z našeho výletu zbyly. Přitom jsme se vlastně ani nedostali k nějakému smlouvání, prodavači nám to rovnou cpali za pětinovou cenu, než co stály při první návštěvě, že je dnes pomalý den. Fascinující.

UFO nad matrahským přístavem je bohužel veřejnosti nepřístupno

(fotos by Ruprecht)

Zajímavosti:

• Nevím, zda už jsem zmiňoval, jak jsou zde populární rodinné pikniky, ale městské parky jsou večer vyloženě nacpané.
• A pár obrázkových:

Mešita s večerkou. Co víc komunita potřebuje?

V Ománu, oproti zbytku východu, nejsou příliš rozšířené mopedy. Jedinou výjimkou je Nizwa, kde má tento pán dílnu velikosti 2 x 2 metry, v ní asi padesát rozebraných mopedů a jinak ani židli, a neustále plno.

Nejmenší mešita, co jsem kdy viděl. Všimněte si zvláště minaretu z příhradového stožáru.

Takhle pěkné pojistkové skříně u nás teda nemáme.

Den desátý

Letiště v Abu Dabí šanci vylepšit náš dojem při druhé návštěvě rozhodně nevyužilo. Pravda, nemuseli jsme čekat půl hodiny, než celníkovi kontrolujícímu pasy nastartuje počítač, tentokrát ale za to asi nestartoval slečně prodávající simkarty. Čekali jsme tam skoro hodinu – a nakonec jsme to vzdali. Máme na tuhle zemi jen tři dny, to radši pojedeme offline.

A první přejezd byl ten nejdelší, vydali jsme se z Abu Dabí do Fužajry, přes čtyři ze sedmi emirátů, které jsou zde spojené. Popravdě to ale nebyla nejzajímavější cesta, Emiráty jsou zemí pouště a dálnic, a viděli jsme z toho hlavně to druhé. Zastavili jsme se sice po cestě v jedné opuštěné osadě pomalu polykané pouští, abychom si ulovili alespoň nějaké dojmy mimo v dáli sbíhající se pruhy, a bylo to fajn, protože nás tam do dun popovezli dva mladí kluci za to, že jsme je vyfotili – ale my už jsme samozřejmě nyní na ruiny docela experti, a jen tak něco nás neohromí, že.

Fužajra mě však ohromit dokázala. Jsem nakonec opravdu rád, že jsme v naší krátké návštěvě Emirátů stihli Abu Dabí, Dubaj i Fužajru – předbíhám, ale ono každé z těch měst ukazuje velmi zajímavým způsobem jinou tvář téhle země. Fužajra je přístavní město, je to město byznysu a průmyslu, je to město růstu a příslibu. Je to město drápající se do nebe, aby co nejrychleji dohnalo zbylé dvě města dříve jmenovaná. Je to město škaredé, nehezké pro život, natož pro návštěvu. Město dusivého vedra, město u moře, ale pro ohromný obchodní přístav město bez vody. Je to město pro auta, kde jsou buď městské dálnice, které přejdete jen nadchody od sebe vzdálenými stovky metrů, nebo jsou to prašné rozbité cesty, kde auta víří písek a poletující igelit. Je to město industriálního hluku pištících klimatizací a hučících pneumatik. Takhle si představuji divoký západ v době petrolejového boomu. Honosné mrakodrapy, kolem kterých je místo chodníku rumiště. Chudina, která nemá na auto, jako nutná nepříjemnost. Fascinující. Připomnělo mi mou milovanou Ostravu, ale na petrodolarových steroidech.

vlastně se mi nepovedlo zachytit, jak škaredé to město je

zásobníky ropy se táhnou kilometry

Ve Fužajře jsme vlastně navštívili jen nejstarší místní shopping mall – potřebovali jsme simkartu, ale vlastně co je zde autentičtější pamětihodnost? Simkartu jsme dostali bez čekání - naštěstí, protože bych jinak umrzl. Venku bylo 35 stupňů, ale uvnitř mají vychlazeno snad na patnáct. Tohle opravdu nechápu. Ale tedy nezabránilo nám to se zde přece jen porozhlédnout, a je to zajímavé, koukat na nabídku multiplexu, kde nedávají jediný film, který bychom znali. Neměli bychom tu globalizaci tak arogantně přeceňovat. Jinak jsme si z města prohlédli jen jeho stovky zásobníků ropy, které lemují cestu k zeměpisnému takřka unikátu (duokátu?), který byl skutečným cílem naší cesty.

Sedmnáct kilometrů severně od Fužajry se totiž nachází dvojitá enkláva – totiž město Madha, které je sice uprostřed území Emirátů, ale jde o území Ománu, a nad kterým se nachází malá osada Nahwa, která je sice zcela obklopena tímhle kouskem Ománu, ale je to zase území Emirátů. Historicky v nich bydlely jiné kmeny, a když se při kreslení hranic zeptali, ke komu chtějí patřit, tak se někteří rozhodli tak a druzí onak. A nikomu to, zdá se, vůbec nevadí. Upřímně, tohle místo opravdu vypadá zajímavě jen na mapě, reálně je to zkrátka malinká osada o čtyřiceti budovách kolem mostu, který byl momentálně stržen povodněmi. Ale dvojité enklávy zbývají na světě jen dvě, a ta druhá je už možná moc divoká i na nás – za prvé je v Belgii, a za druhé tam mají takhle hranicemi rozdělené jedntolivá pole a stavení.

Al Nahwa (foto by Ruprecht)

Zajímavosti:

• Už v Ománu jsem zmiňoval, jak zde mají na autech zatmavená okna, přes které v noci nejde vidět – to jsem ale ještě nic netušil. V Emirátech je to úplně jiná úroveň. tady přes ty okna nejde vidět ani ve dne. Aláh musí být skutečně veliký, když tady automobilová doprava i přes to nějakým způsobem funguje.

Den jedenáctý

Tohle město není pro chudý.

Emirát Abu Dabí je zdaleka největší (87 % rozlohy) a nejbohatší (přes 60 % HDP) ze Spojených arabských emirátů, a byl to místní vládce Zájid bin Sultán Al Nachjan, který zařídil, že se v roce 1971, po odchodu Britů, emiráty spojily do jednoho státu – s ním jako prezidentem, samozřejmě. Měl na to vzhled – vypadal jako arabská verze Seana Conneryho, kdyby nebyl bohatý šejk, tak by se mohl živit hraním bohatého šejka ve filmu

.

Sedmiproudá dálnice. Chvíli měla proudů osm, ale to jsem nestihl vyfotit.

Cílem dnešního dne bylo stejnojmenné hlavní město emirátu a celého státu, Abu Dabí, ale prvně jsme se vydali prohlédnout si Národní muzeum aut, které si v poušti za městem postavil šejk Hamad bin Hamdan. Už z dálky jde hádat, co za muzeum to bude, protože sbírka je umístěna v obří plechové pyramidě, a venku před ní stojí největší obytný karavan na světě (122 tun) a největší jeep na světě. Obojí teoreticky pojízdné – prakticky samozřejmě zcela nepoužitelné. Karavan vypadá ponejvíce jako sand crawler jawů z Hvězdných válek, včetně rzi a nedoléhajících dílů. Tohle není sbírka nadšence do aut, tohle je sbírka někoho hodně bohatého. Početně působivá, určitě je všechno zapsáno v Guinnesovce, ale že by se exponátům dostávalo nějaké zvláštní péče a lásky (tedy krom klimatizace, která v té plechové pyramidě uprostřed pouště musí mít spotřebu moravského maloměsta), to tedy ne. Stojí tady sbírka mercedesů C126 ve všech barvách duhy s duhovými středovými pokličkami a duhovou linkou po obvodu, auta se zlatými zrcátky, auta ve kterých prý jel Elvis, auta s faktickými chybami v rudimentárních popiscích, nejmenší auto na světě, největší auto na světě... Zkrátka, rozhodně doporučuji, praštěná a zábavná zkušenost. Škoda, že se nedá podívat do obřího karavanu, zajímalo by mě, jestli skrývá nějaký zlatý bidet, nebo jen stěny z překližky.

Největší jeep s největším fotografem expedice a v pozadí největší obytný karavan

Největší dodge a v pozadí největší šejk

Nejduhovější sbírka mercedeců (foto by Ruprecht)

Z muzea jsme se tedy vydali do Abu Dabí, hlavního města, které, byť je ve slávě zastíněno svým mladším bratříčkem Dubajem, rozhodně není žádná Fužajra. Fužajra se snaží vystavit a zapůsobit, Abu Dabí žádné okoukávání svého neskutečného bohatství nepotřebuje. Dubaj se ze všech sil snaží být turistickou destinací pro bohaté turisty, Abu Dabí žádné turisty nechce. Pod nejvyšším mrakodrapem města, u vládcova paláce, se nachází park a pomník šejkovi Zajídovi, otci zakladateli, a v noci mramorové chodníky kolem leští oddíl středoasijských uklízečů. Pláže kolem promenády slibující rajskou blaženost jsou obehnané ploty a turnikety, a co měla být večerní procházka se změnilo v trýzeň, když jsme zjistili, že se zde nesmí fotit a není kde koupit vodu. Město je dimenzované pro auta, celé na pravidelné mříži čtyřproudých silnic, ale nelze zde zaparkovat – pro zaplacení parkového musíte být občanem. Podchody jsou od sebe kilometry, a jsou obehnané okrasnými fontánami a ozdobnými plůtky, které musíte obejít dokola, abyste se dostali dovnitř. Nejvyšší mrakodrap má vyhlídkový bar, ale když jsme se po dvaceti minutách hledání jeho recepce konečně dostali v ohromném komplexu luxusního hotelu ke správným, neznačeným dveřím, byli jsme neobřadně vyhozeni s tím, že potřebujeme covid test z posledních tří dní, žádné očkování je nezajímá.

(foto by Ruprecht)

Je to vždy zajímavý kontrast, když člověk překročí hranice z chudé do bohaté země. Nechci tedy říct, že by Omán byl opravdu chudý, ve skutečnosti jsou na tom asi nastejno jako my, ale pro cestovatele je směrodatné, jestli se cítí jako bohatý turista, který voní po bakšiši, nebo východoevropský imigrant, který kdo ví kdy se naposledy pořádně myl a zda si vůbec někdy pral. Ať se to člověku líbí nebo ne, nepřipouštět si to alespoň podvědomě popravdě moc nejde – a v Abu Dabí rozhodně ne. Naše foťáky, které si jinde hlídáme jako tu cennost, kterou by nám někdo mohl ukrást, bychom tady možná neprodali ani v zastavárně, jestli tady takové věci mají. Už Fužajra byla v tomhle fascinující změna, ale Fužajra je v tomhle přeci jen pořád jen pozér, který se snaží tvářit jako něco víc, než je. Abu Dabí rozhodně není pozér, a nesnaží se tvářit nijak – nesnaží se tvářit ani že je to město pro lidi, a že tady přeci máme dobu liberálního submisivního socialismu.

pomník první ropné věži v Emirátech, před centrálou Aramco (foto by Ruprecht)

V Emirátech tvoří občané jen necelých 11,5 % obyvatelstva, zbytek jsou imigranti. Část z nich bohatá smetánka z celého světa, část z nich osamělí ajťáci střední třídy ze západu, kteří doufají, že až budou za pár let dřiny patřit k vyšší střední třídě, tak to pomůže i s tou osamělostí, a pak samozřejmě ohromná masa Pákistánců, Indů, Bangladéšanů a indonésanů, kteří tady staví mrakodrapy, leští chodníky a smaží falafely. Jen občané si mohou v Emirátech založit byznys nebo koupit nemovitost - kdyby jim tedy nestačil dům a penze, kterou dostávají automaticky od státu. Asi vás nepřekvapí, že získat občanství jinak než po krevní linii je takřka nemožné. Když k tomu přidáte tělesné tresty a fakt, že za znásilnění jde sedět vždy žena (ne, vážně, zavírají i cizinky, jestli pojedete do Emirátů, dejte na sebe pozor), tak je to vlastně neuvěřitelně bohatý, futuristický, feudální skanzen.

pomník šejkovi-zakladateli (foto by Ruprecht)

Den poslední

Dubaj a Abu Dabí mě překvapily tím, že jsou přesně naopak, než jak jsem je čekal.

Prvně jsme Dubaj ani neměli v itineráři – tři dny na Emiráty není mnoho, a já měl jisté předsudky vůči městu, které láká turisty na umělou sjezdovku uprostřed pouště, luxusní hotely na falešných ostrovech vtipných tvarů a největší nákupní centrum na světě. Myslel jsem, že Abu Dabí, které je méně zprofanované, bude autentičtější, zajímavější, méně univerzálně konzumní. Ale pak nám změnili letiště, takže jsme do Dubaje stejně museli – a jsem za to opravdu rád, protože Dubaj byl nakonec vrchol cesty. Tam, kde je Abu Dabí zcela sterilní, nelidská výkladní skříň bohatých vládců, je Dubaj ve skutečnosti vroucí mezinárodní kotel života.

(foto by Ruprecht)

Původní centrum města kolem Dubai Creeku nejsou žádné neonové mrakodrapy, ale spleť uliček eklektických činžáků z šedesátých let, se stovkou obitých smradlavých loděk pendlujících z jedné strany na druhou, točících se kolem uvazišť. Těch je ani ne polovina co loděk, a nemohli jsme pochopit, jak to dělají, že do sebe nevrazí – co nám tedy zbývalo jiného, než je vyzkoušet? A že to není žádná vypreparovaná turistická atrakce – nikde nenaleznete šipku, kam se zařadit pro nástup, ani nějaký ceník či pravidla provozu. Loďky nemají zábradlí, natož že by vezly záchranné vesty nebo kruhy. Kasírování probíhá tak, že se kormidelník (vyklánějící se pro rozhled nad své pasažéry a řídící loď nohou) uprostřed řeky zastaví a nechá si od každého z třiceti pasažérů poslat dirham. A víte, jak zařídí, aby se u uvazišť nesrazili? Nijak. Srazí se. Je to hotové derby, a kormidelník s nejostřejšími rameny se s praštěním dřeva, kuckáním čoudícího dieselu a blednoucími bělochy prostě nacpe k uvazišti jako první.

V útrobách spletitých a temnících uliček pak na návštěvníky čeká vyhlášený dubajský zlatý súk – největší trh se zlatem na světě. Stovky zlatníků, šperkařů a překupníků zde má jeden krámek vedle druhého, jejich vitríny blyštící se jako polední moře. Násobně více zlata, než jsem viděl za celý svůj život. A všechno pravé, tím si můžete být celkem jistí – dubajští šejkové, vidouc, že emirát nemá tolik ropy jako Abu Dabí, se rozhodli udělat z města obchodní uzel a turistický hit, a samozřejmě to v místním podání znamená také velmi přísné tresty pro kohokoli, kdo by Dubaji kazil jméno. Zlatý súk je tak pod neustálou kontrolou, a zlato se zde ve skutečnosti prodává za jednotnou cenu dle denní burzy. Cena šperků se ale krom ceny samotného materiálu odvíjí ještě od ceny řemeslného zpracování – a u toho se samozřejmě smlouvá co to jde!

(foto by Ruprecht)

Já na zlatý súk vyrazil s jasným cílem – koupit snubní prsten. Bude to hezký příběh, říkal jsem si, a že jej zde možná usmlouvám mnohem levněji než u nás samozřejmě také není na škodu. Inu... Chodili jsme sukem skoro dvě hodiny, až mě už z toho všeho blýskavého zlata a zářivých briliantů začínaly bolet oči. Víte, oni mají arabové, narozdíl od nás, evropanů, trochu jiný vkus. Já jsem si představoval nějaký decentní, jednoduchý, umírněný prstýnek, ideálně s barevným drahokamem – diamanty mi přišly poněkud ohrané, navíc se prodávají za zlomek ceny, za jaké se prvně kupují. Nic takového v Dubaji nemají, drahokamy se zde dávají na prsteny jako z Arabely, všechno se musí maximálně třpytit a co myslíte tím "příliš"? To není žádné "příliš", pojďte se podívat na naši zlatou ústní roušku!

(foto by Ruprecht)

(foto by Ruprecht)

Snad i teplo, únava a rozhněvanost na sebe sama, že jsem doma zapomněl poznámku s potřebnou velikostí, způsobila, že jsem svého nebohého druha a společníka tahal tam a zpět, s rostoucím hrůzným tvrdohlavým uvědoměním si, že co bych ve skutečnosti opravdu chtěl je malý český granát, pro který jsem ale asi z Prahy do Dubaje jel opravdu zbytečně – ale nakonec jsem přeci jen našel prsten bez diamantu, bez ornamentálních srdíček a bez ostrých hran, se vzorem, kterého si člověk všimne až když se pořádně podívá a který odpovídá mému vkusu a bude se doufám líbit i mé milé, a odcházel tak s veselým vědomím, že teď se budu procházet cizím nočním velkoměstem se zlatem po kapsách.

Zlatý súk je neopominutelný zážitek, ovšem co se zbytku trhů týče, ty se dají klidně vynechat, nezbylo z nich nic než past na turisty. Oproti Maskatu jsou ceny sedminásobné, a všechno je to levná plastová čína. Jestli se tady někde dají sehnat opravdové místní suvenýry, tak jsme je nenašli, a vydali jsme se tedy ze starého súku navštívit Burž Kalífu. Asi víte, že je to největší mrakodrap na světě, ale možná nevíte, že stojí u největšího obchodního centra na světě – a že jím musíte projít. Stanice metra se sice totiž jmenuje Burj Khalifa, ale nejdříve z ní musíte zdolat tři kilometry pojízdného chodníku vedoucího v uzavřeném proskleném tunelu nad městem, a pak se prodrat samotným nákupním centrem, které má čtyři patra a 5 kilometrů čtverečních. Hledejte šipky k Dubai Fountain, která každou půlhodinu už tak působivý výhled doplňuje bohatou vodní a světelnou šou, při které se osm set metrů vysoký mrakodrap mění v obří blikající billboard, nadšeně propagující hlavně developerskou korporaci Emaars, která celou okolní čtvrt postavila. Vskutku dechberoucí distrakce ke všem kontroverzím, které se s jejich megalomanským a na zákony nehledícím projektům vážou.

(fotos by Ruprecht)

Na vrchol věže jsme nešli – technicky to nejde, protože 29 % výšky věže je ve skutečnosti jen špička, do které se nedá dostat a je tam jen pro to, aby to bylo vyšší; a prakticky bývá třeba si lístky zarezervovat docela dlouho dopředu, což jsme vzhledem k tomu, že jsme jen bezmocné snítky zmítané rozmary naší aerolinky, neřešili. Zespoda to vypadá vysoké docela dost, ale člověk už popravdě naráží na limity svého omezeného opičího mozečku, který nad určitý rozměr už zkrátka nemá schopnost rozumně porovnávat. Pochybuji, že kdyby byla vyšší, tak si toho všimnu – nad pár set metrů je to prostě nepředstavitelně "hodně".

(foto by Ruprecht)

Ještě bych možná mohl zmínit dubajské metro – a zvláště hlavní přestupní stanici Buržuman. Při prvním přestupu jsme po ní bloudili snad 20 minut. Přitom to není žádný labyrint, jen jsou to čtyři nástupiště vzájemně oddělená kolejemi a značená ve stylu "kolej 3 tudy", což je opravdu super, když nemáte tušení, kam vede kolej 3, a potřebujete zjistit, odkud to jede zelenou linkou na jih. Bohužel, nedovedu předat žádnou radu, jak se v tom vyznat, než stanici projít komplet celou tam a zpátky a zapamatovat si, která kolej je který směr. Jinak je ale metro, na petrolejový stát, překvapivě dobré. Automaty na nákup jízdenek nejsou úplně jasné, a moje jednodenní karta se v polovině dne nějak rozbila a přestala fungovat (zdá se, že to není nic zvláštního, protože paní na informacích mi znuděně automaticky podala novou), a ve špičce jsou vozy opravdu napěchované– nechali jsme odjet dva spoje, než jsme uznali, že jestli nechceme platit šálené peníze za první třídu, tak s takovou prostě nikam nedojedeme, a že se dovnitř zkrátka musíme nějak nacpat – ale zkrátka a dobře, jezdí často, jezdí rychle, je klimatizované a celkem čisté, a projíždí skoro celým městem.

Museum jednoty – samozřejmě s gigantickou vlajkou v pozadí (foto by Ruprecht)

Kam ale překvapivě nejede je Etihad Museum, museum jednoty, kam jsme se vydali další ráno, ráno našeho posledního dne na této cestě. Je to palácový komplex na pobřeží, který se chlubí expozicí o historii, kultuře a dědictví státu. Ve skutečnosti jde o svatyni šejkům-zakladatelům, a najdete zde vystavené jejich oblíbená pera, jejich oblíbené pistole, jejich oblíbené zapalovače, jejich oblíbené sluneční brýle, jejich biografie oslavující jejich ohromné osobnosti a spoustu hlídačů, kteří opravdu nelibě nesli fakt, že se jim po svatyni toulají turisti s fotoaparáty. Prvně nás zastavili hned na recepci, že se dovnitř s foťákem nesmí. Když jsme se zeptali, jestli tady teda mají šatnu kde ho můžeme nechat, tak nám teda řekli, že si ho můžeme vzít, ale nesmíme s ním fotit. Můžeme fotit na telefony, ale ne na foťáky. Je to proto, abychom pak nedělali nějaké neuctivé fotomontáže (sic). Ehm. Prvně jsem myslil, že mi to nedává smysl, protože jsem nějak špatně rozuměl. Ale každý strážný, kterého jsme následně potkali, se k nám okamžitě rozběhl a zopakoval nám to. Berou tady boj proti fotomontážím velice vážně! Krom ohromných portrétů a nepočetných, ale působivě naaranžovaných exponátů, zde mají taky kinosál s velmi pohodlnými sedačkami a s nekonečným pásmem státníků, kteří vzpomínají na to, jak byli šejkové-zakladatelé úžasní, výjimeční a jaká byla pocta pro ně pracovat. Je dobře, že jsou sedačky pohodlné, protože když sev vejdete, tak vás sem na patnáctiminutové pásmo zamknou, aby na vás svědectví mohlo působit opravdu nerušeně. Zkrátka a dobře, škoda, že je tam tak špatná dostupnost, jinak bych návštěvu rozhodně doporučil každému!

šejkové zakladatelé

V Dubaji tedy mají i muzea, která zní zajímavě – například muzem lovu perel, nebo celou krásně renovovanou část historického centra z dob, kdy byl Dubaj ještě chudým, nevýznamným přístavem, hledící z břehu Dubai Creeku na súk a čilou dopravu přes řeku, a která stála za návštěvu i zavřená... Ale to je ten problém. Všechny jsou zavřené. Covid museím nepřál nikde, ale v Dubaji evidentně jejich znovuotevření není prioritou – ona koneckonců asi bude pravda, že většina turistů do Dubaje do muzea opravdu nejezdí. Speciální zmínku by si asi zasloužilo "Museum budoucnosti", které je ohromující už svou budovou, a které láká na všemožné technologické hračky slibující úžasnou budoucnost – ale je ohromující taky cenou vstupného a čekacími lhůtami na volný termín. To sice otevřené je, protože je to, jestli dobře chápu, nápad samotného šejka, ale my si do něj nekoupili lístky předem, takže jsme ho museli oželet pododbně, jako Burž Kalífu.

Dvorec šejka z doby, kdy měl Dubaj pár tisíc obyvatel (foto by Ruprecht)

Stihli jsme ale ještě galerii moderního umění Al Jameel Art Centre, která je sice trochu z ruky (my se do ní dostali, protože jsme byli ubytování takřka přímo naproti), ale která má vstupné zdarma a je docela zajímavá, a pokusili jsme se o další galerie v umělecké čtvrti kolem Alserkal Avenue, jenže autobus, která nás tam měl dopravit, nějak nedorazil, a nám už se blížil odlet domů. Prošli jsme se tedy kolem "veřejného parku" se vstupným 50 dirhamů (305 korun), kolem dubajského Rámu, a na poslední arabský oběd do jemenské restaurace. Jestli to dobře chápu, tak nejsme první, kdo došel k závěru, že z celého arabského poloostrova jsou Jemeni nejlepší kuchaři, a rozhodně doporučuji někde ochutnat jejich mandi.

(foto by Ruprecht)

Naše cesta tímto končila, a musím znova říci, že posledních pár dní v Emirátech bylo plných dojmů. Jsem rád, že jsme stihli navštívit tři největší města, která jsou zároveň zcela rozdílná a přitom pořád v základu stejná, a jsem rád, že jsme nakonec navštívili i Dubaj, který jsem si představoval jako dystopickou parodii petrolejového kapitalismu a místo toho jsem našel... inu, dystopickou parodii petrolejového kapitalismu, která mě okouzlila? Ne, opravdu, mé předsudky Dubaji křivdily – má MHD, a má překvapivě mnoho historie a kultury. Oproti sterilnímu Abu Dabí je Dubaj jako barevný ohňostroj.

(foto by Ruprecht)

No a ohlédnutí zpět po cestě Ománem je skrz na skrz milý pocit. Ne že bych se netěšil na krajinu jiné než-li žlutohnědé barvy, ovšem na vůni kardamomu, na datle, na to potěšení ze zurčící vody oázy uprostřed pouště, na jemný přelévající se písek zlatých dun a na tancující kraby, na ty budu vždy vzpomínat rád, a rád o nich budu vyprávět a připomínat si je, i když tohle vyprávění dnes končím. Tak zase do příště – naší další destinací je Sicílie, a byť mi evropské destinace většinou nepřijdou zase tak zajímavé, abych k nim sem něco psal, kdo ví, na co narazíme?

Posledních pár dubajských zajímavostí:

Oud se získává ze dřeva agarovníku napadeným specifickou plísní – zde je ukázáno, kolik napadených kousků dřeva je potřeba nasbírat na ani ne 3 ml parfému

takto vypadá v Emirátech veřejný park

Toto není vesmírná loď přistávající uprostřed prašného rumiště, to je stanice metra