Nebeské hory

Den první

První den naší cesty Kyrgyzstánem jsem konečně navštívil jeden z Římů, ten na Bosporu – obrovské město (dvakrát početnější než náš holding!) s ještě větším letištěm. Nachodili jsme po Erdoganově novostavbě kilometry – a to i přes to, že tady mají jezdící chodníky, i na těch tady člověk jede hodinu, než se dostane z jednoho ramene do druhého (a je jich tady minimálně šest).

Turkish Airlines nabízí těm, kdo v Istanbulu čekají na přestup, zdarma komentovanou prohlídku města, i když to tedy na samotném letišti vcelku schopně tají a musel jsem se zeptat pětkrát na cestu, než jsme dorazili ke správnému pultíku – u kterého nám řekli, že jsme ji prošvihli a další nestihneme. Toho ale bohdá nebude, aby český turista na svou zvědavost takto snadno kapituloval, po dalších pěti dotazech na cestu jsme doklopýtali k autobusu a vyrazili na vlastní pěst. Mají tady naštěstí za pár korun linku přímo k chrámu Boží moudrosti – na části slavného dómu je teď sice lešení, ale vidět ty desítky pater žebříků mu možná ještě přidává na působnosti. Jak to tehdy zvládli postavit, to mi opravdu hlava nebere. Moc dalšího jsme toho z města neviděli, obešli jsme opravdu jen Haiga Sofii, brány paláce, Sultánovu mešitu a bývalý hippodrom – ale je to mnohem příjemnější centrum historického města, než jsem čekal. Spousta fontán a stromů, které udržují přijemnou teplotu, žádné mačkání se s davy (jen na silnicích, pravda, hrozné zácpy), čisto a... No, obrněné vozy na každém rohu zas tak milé překvapení nebyly.

Zpátky na letišti jsme se asi pětkrát zeptali personálu na cestu k pultíku s kupóny na jídlo, které aerolinky dávají při dlouhém přestupu – a že prý stačí najít si jeden ze čtyř podniků, které je berou. Rozhodli jsme se minout Burger King – ten máme na hlaváku, to není nic zajímavého – a vydali se hledat kulinářské zážitky. Po asi hodině trmácení se po nekonečných koridorech jsme skončili ve frontě na whopper, jelikož první restaurace na seznamu nás s kupony poslala do háje, druhá ještě není otevřená a čtvrtou jsme nenašli. Istanbul byl nádherný, ale obávám se, že zdát se mi bude o nekonečných koridorech a nespočetných patrech letiště.

Zajímavosti:

• Poprvé jsem letěl z Václava Havla a musím patřičně ocenit, že se všem bloudícím turistům musíme zapsat do paměti jako jediná země, ve které se letiště nedrží standardního mezinárodního vzoru a security check-in má až za bránou. A robocelníci – s automaticým skenerem pasu a popojízdějící tak, aby si vás mohli správně nafotit – jsou ozajstný kyberpunk.
• Pravá osmanská zmrzlina je asi nejlepší pravá lokální zmrzlina, se kterou jsem měl doposud čest. Dal jsem si karamelovou a byla opravdu karamelová, byl jsem od ní celý ulepený.
• Líbí se mi, že i my západoevropané (minimálně co se křesťanského dělení týče nám pro jednou tuto nálepku nemohou upřít!) máme v basilice nějaké zastoupení – konkrétně tedy frajera, co velel v roce 1204 jejímu vyplenění. Má pamětní kamennou desku za mramorovými dveřmi.

Tipy:

• S navigací na letišti pomoci nedokážu. Prostě se ptejte na každém rohu a doufejte ve štěstí. Autobusy stojí v -2 patře v garážích, šipky k nim nevedou.
• Jedna linka přímo na Sultanahmet, což je zastávka hned před vchodem Haiga Sofie. Má to naspané na ceduli. Jede to cca hodinu, možná hodinu a půl v zácpě, vyráží co hodinu, cena je 18 lir (70 korun), platí se kartou
• Palác má poslední prohlídku ve čtyři, Hagia Sofia je otevřená déle, vstup 60 lir (240 korun), dá se platit kartou, je to asi na 30–45 minut, není tam toho moc ke čtení, opravdu jen na podívání, doporučuju si k tomu asi otevřít wiki a přečíst si, co se stalo s původním kostelem na tomto místě – historičtí hooligans!

Den druhý

Vylétali jsme z Byzance se setměním a doletěli za svítání – o čtyři hodiny později. Turkish Airlines navíc sice mají vcelku dobré jídlo a dali nám na noční let polštářek, deku a ponožky (?), ale místa na nohy nemají o mnoho více než lowcosty a vyspal jsem se tak že skoro vůbec. S parádním jet-lagem jsme tedy dorazili do Biškeku, kde jsme se shodli, že po takřka dvou dnech bez pořádného spánku by nejlepší bylo rovnou vyrazit do hor – tam aspoň nehrozí, že usneme, a od toho tady přece nejsme.

Na letišti, které má konečně turecké záchodky – exotika! – přebíráme našeho velblouda Taťánu II – tato oproti arménské nemá náhodně spouštějící se alarm, ale zase jediný způsob, jak vypnout topení, je zdá se vypnout ventilaci. Úžasná mašina. Takto vybaveni se tedy vydáváme skrz Biškek na asi jedinou Kyrgyzskou značenou turistickou túru v údolí řeky Ala-Archa – a značená je po česku, zelenou! Sice teda na celé trase jsou značky jen asi tři, tak na každém pátém rozcestí, ale stejně mám radost. České turistické značení je jedna z věcí, ne které jsem jako Čech hrdý a chlubím se jí, kde ve světě můžu. Měli bychom ho exportovat. Všeobecně jsem se cítil překvapivě domácky, když jsme se hrabali do kopce - louka posetá pomněnkami, petrklíči, zvonky, člověk si říká, jestli není v Beskydech – dokud nezvedne zrak a neuvidí všude kolem sebe zasněžené štíty třítisícovek. Krom občasných značek jsme potkali i stádo divokých prasat. Prasnice nebyla zrovna ráda, že nás vidí, měla selátka – naštěstí jsme byli nahoře ve stráni, do které se jí asi vyrazit tolik nechtělo, pročež na nás jen výhružně ryčela, dokud jsme se nespakovali. Věděl jsem, že jedeme do divočiny, ale nečekal jsem, že hned třetí rozmluva v Kyrgyzii bude s divočákem.

Tří tisíc výšky jsme nedobyli, jelikož začalo pršet, ale na ospalou rozcvičku to bylo pěkné. Při cestě zpět do Biškeku jsme se zastavili v restauraci, a oni tady mají takové ty altánky s koberci a polštáři, s nízkým stolečkem, u kterého se sedí v tureckém sedu! Jak lépe si připadat jako velkomožný sáhib, než při rozjímavém popíjení čaje pod baldachýnem růží? Nedejte se ale zmást, Biškek je městem ruským, postaveným na pravidelné mřížce, s paneláky, širokými prospekty a monumentálními vládními budovami. I když těch paneláků je tady popravdě méně, než bych čekal, a nejsou to ty naše unifikované kostky, naopak, architektonicky jsou překvapivě různorodé, se zajímavými fasádami, rozlišnými půdorysy, orientálními prvku... zmiňoval jsem už někdy, že mám rád paneláky? No dobrá, dost o nich, mnohem zásadnějším rysem města jsou stromy. Biškek sedí na úpatí hor (vlastně už Himálájí) v začínající kazašské poušti, nicméně rozhodně ten dojem z procházky městem nezískáte, jelikož je tady určitě víc stromů něž domů – možná i víc než lidí, i když tam si nejsem jistý, evidentně všichni mladí, co v Kyrgyzii ještě zůstali, zůstali v Biškeku. Každopádně, město je zelené a – krom sovětské posedlosti ulicemi, na kterých by mohly přistávat jaderné bombardéry, zde zkombinované s východními styly bojového řízení – v centru i překvapivě příjemné. I Lenina už uklidili do vedlejší ulice.

Ubytovali jsme se u paní Zoji v pokoji s výhledem na úchvatné komíny Biškekské elektrárny – o to působivější, že země má neuvěřitelné množství horských řek a tudíž hydroelektráren, takže tahle je nejspíš opravdu jen pro splnění sovětské industrializační kvóty – a vydali se po prospektu Chuja na ruské kolo. To už tedy bohužel stihli renovovat a má nyní zasklené kabinky – žádný adrenalin, který jsme zažili v Jerevanu s urezlým řetízkem jako jedinou ochranou před třicetimetrovým pádem, se tentokrát nekoná. Biškekský lunapark, které je přímo v centru, ale od svého zbudování, stejně jako zbytek města, zarostl tak, že člověk musí počkat skoro až na vrchol kola, aby vykoukl nad koruny, a kde jinde se projedete na ruském kole v lese?

Zajímavosti:

• Fascinuje mě popkulturní vzdálenost – z nabídky blockbuterů v kině jsem znal jen jeden hollywoodský komiksák, jinak tady frčí ruské a čínské tituly, o kterých jsem v životě neslyšel.
• Místní obchody mají neuvěřitelnou nabídku – stěží dvacet druhů základních artiklů, které by člověk očekával, takže jsme už několikrát zůstali jen o chlebu a vodě – a pak dvakrát tolik druhů sušenek na váhu.
• Automobilismus v Biškeku není zdaleka tak divoký, jako na blízkém východě, přirovnal bych to asi k Jerevanu, akorát s mnohem méně veselým troubením (tedy že je ho méně a taky není veselé). Největší specifikum asi je, že vzhledem k sovětským silnicím širokým na tankovou brigádu je zde celkem běžné vytvořit v dvouproudé silnici proudů pět.

Tipy:

• Datová simka s 4 GB za 80 korun se dá koupit na letišti, jenom pozor, nějak nám nedošla konfigurační SMSka, tak nám APNku musela slečna v krámku nastavit ručně
• I pro pohyb po "značené" stezce je třeba GPSka s offline mapami

Den třetí

Z Biškeku jsme vyrazili do hor, k Toktogulské nádrži, a jízda tady stojí za to. Po překvapivě dobré asfaltce jsme se nespočetnými serpentinami vydrápali do 3700 metrů a asi nejděsivějším tunelem, kterým jsem kdy jel (2 kilometry úzké nerovné štoly, která vzhledem k tomu, že nemá žádné odvětrávání a místní kamiony občas jezdí asi na topné oleje ve svém nejvyšším bodě byla spíš udírnou), jsme se dostali do země koní a jejich pastevců. Opravdu tady žijí v jurtách. Jistě, ne všichni, města a vesnice jsou typická sovětská betonoblátivá bezútěšnost, zde s národními prvky v podobě mešit z prefabrikátu a originálních kompozic dopravních kontejnerů, a i u jurt mívají i maringotky, ale vážně to není jen pro turisty, evidentně se v nich žije.

Toktogul je městečko vybudované bolševiky na břehu veliké přehrady pro přesídlení lidí původně žijících na jejím dně. Dnes je však od přehrady pěkných pár kilometrů daleko – voda rok co rok mizí – a lidi se na dno vracejí. Nedá se zrovna moc říct, že by šlo o městečko hezké, ovšem má, jako každý správné sovětské město snů, vlastní lunapark, dělo z velké vlastenecké války (zajímalo by mě, jestli tehdy místní věděli, kterým směrem je Evropa), asi deset nadživotních soch národních hrdinů a dokonce i pět semaforů. Také má asi dvacet benzínových pump. Pojímám podezření, že místní nomádi s myšlenkou volného trhu sice experimentují, ale zcela do ní ještě nepronikli, protože podniky zde zdá se pořád vznikají namísto zákonu nabídky a poptávky na základě klanové spřízněnosti. Za Biškekem tak dvacet kilometrů stojí nespočet prodejen cementu, v Susamýrském údolí na pěti kilometrech vedle sebe stojí desítky restaurací, v Toktogulu žije evidentně kmen pumpařů. Už jsem to pozoroval v Arménii, kde na jihu země stojí kolem silnice stánkaři s meruňkami, na severu s kukuřicí a uprostřed s raky. Co má dělat chudák jižan, když dostane chuť na kukuřici, netuším.

Zajímavosti:

• Tato země se mi neuvěřitelně zamlouvá už jen tím, že vám tady všude donesou za tři koruny konvičku dobrého černého čaje
• Tato země má taky neuvěřitelně mnoho dětí. Já vím, že nejsou moc nebezpečné, když se od nich člověk drží dál a nezkouší je krmit, ale stejně mě to zaskočilo.

Tipy:

• Když uvidíte něco co vypadá jako policejní checkpoint, zpomalte na 20! Povedlo se mi dostat pokutu asi deset metrů po tom, co jsem sedl za volant. Policajti tady evidentně z pokut živí obšírné rodiny, takže značky často umísťují pro zvýšení příjmu, ne bezpečnosti.

Den čtvrtý a pátý

Asi začínám rozumět tomu, proč tyhle středoasijské kmeny ovládly takové kus světa. Mají totiž trochu jiné vnímání vzdáleností. Vzhledem k tomu, že tady opravdu vůbec nic není, tak deset kilometrů, to není žádná smysluplná míra, a půl dne cesty teprve začíná být bráno jako "nedaleko". My Evropané, zvyklí, že za dvacet minut chůze vrazíme do příštího lidského osídlení, ba možná i státní hranice, to vidíme jinak, ale je asi ani nenapadlo, že toho v Chanátu mají tak moc. Je na to třeba dávat pozor když se místních ptáte na cestu – člověk nečeká, že když zní pokyn "za Café Belek uvidíte po pravé straně most", tak je mezi restaurací a mostem 25 km. Nicméně nakonec jsme most našli, a vydali se z soutěsky řeky Čičkan k horskému jezeru – zdroje ohledně jeho jména se různí, ale skoro to vypadalo, že jsme první Evropané, kteří tudy šli, takže bych jej možná mohl dle kolonialistické tradice pojmenovat sám.

Ono, teda, popravdě, jezero jsme tak úplně nenašli, byl místo něj v těch 3000 metrech roztomilý malý ledovec – snad později v létě – ale to nevadí, bylo tam krásně. Rozkvetlé louky, jurty pastevců koňských stád, zurčící voda po sklanatých přeřejích, a nahoře koruna ostrých skal zrcadlící se ve vodě ze všech stran. Jen jsem udělal jednu z největších blbostí, co tak člověka v horách můžou napadnout, a nenamazal se opalovákem, pročež jsem si samozřejmě svou letos ještě pořádně netknutou běloskvoucí kůži spálil na horském slunci na škvarek a večer mě z toho tak bolela hlava, že jsem ani nespal.

Další den jsme vyjeli brzy, abychom stihli dojet k jezerům Sary Čelek, a dobře jsme udělali, protože když má guesthouse na webu špatnou GPS polohu, zcela generické jméno a vypadá úplně stejně, jak dalších dvacet domů ve dvacet kilometrů dlouhé vsi, tak to může být docela problém. Na asi pátý pokus jsme ale našli člověka, který nás nasměroval správně, takže jsme odložili bágly a vydali se do přírodní rezervace.

Přírodní rezervace jednou musela být docela krásná - do srubového tábora se přijíždělo na loďce přes jezero, ve kterém se zrcadlí zelené lesy a vysoké skály, a podle cedulí zde měly na léto jezdit děti učit se lásce k přírodě - bohužel se ale tohoto cíle očividně nepodařilo dosáhnout, jelikož dnes Kyrgyzové praktikují turistiku zásadně autem, ze kterého u jezera vystoupí, zajdou se vyčůrat, odhodí pár papírků od bonbónů a jedou zpět, takže loďka je děravá na břehu a park rozježděný, zaneřáděný a neudržovaný. Popravdě byla asi hezčí cesta, která se k rezervaci vine kolem krásné řeky krajinou o dost jinačí, než co jsme viděli u Čyčkanu - zde se člověk cítí spíš jako na západě Ameriky než v divoké verzi Evropy.

Zajímavosti:

• Zdá se, že muži a ženy zde slaví odděleně, byť když jsme se omylem připletli k oslavě narozenin nějaké místní maminky, pryč nás nevyhnali – teda, aspoň ne přímo, možná se o to měl postarat hudební doprovod, který nám k objednané večeři pustili na maximální, již notně zkreslenou hlasitost. Ale i zde, evidentně, v osmdesátkách frčeli Modern Talking.
• Pozoroval jsem při bouři, která nás chvíli zdržela pod střechou, místní verzi mariáše a asi to chápu tak, že vyhrává, kdo svou kartu vynese s nejhlasitějším výkřikem, nejvyšším výskokem a největším počtem rozsypaných věcí na stole.
• Holky se tady očividně balí na koně. Což je teda pochopitelné. A jsou tady i leckde k zapůjčení – ještě kdybych tak na něm uměl jezdit...

Tipy:

• Kdybyste snad někdo ten most hledali taky, je na těchto souřadnicích: 42.1646131N, 72.9109308E. Jezero je pak zde: 42.1213072N, 72.9264231E – a je to pěkný výšlap, který není nijak extrémní a bez potíží se dá za pár hodin stihnout.

Den šestý a sedmý

Další den jsme se tedy rovnou vydali dál, na nejdelší úsek naší cesty, a, poslyšte, kdybyste plánovali cestu Kyrgystánem, a chtěli ujet 400 kilometrů za jeden den, tak tento nápad zavrhněte, nedá se to. Byť jsme vyráželi před sedmou ráno, dorazili jsme do cíle až o půl desáté, a ačkoli je Lada Niva úžasná mašina, jednou z jejich slabin jsou světla, které v podstatě nutí v noci jezdit se slepeckou holí. Nakonec jsme to ale zvládli, a vlastně si nestěžuju, protože to byla cesta úchvatná.

Dopoledne jsme se ještě drželi na hlavní silnici do Oše, v Jalalabadu jsme ale po prohlídce místního lunaparku a posliněni gamburgerem (místní verze hamburgeru, hlavním prvkem je šašlik místo mletého, ale oceňuji myšlenku dát hranolky rovnou do housky, když už je tam stejně všechno) sjeli z asfaltu a dále už jsme jeli plně offroad. Třikrát jsme vystoupali nad tři tisíce k sněhovým závějím a zase klesli zpět do parných údolí, minuli skalisté srázy, pískovcové kaňony, blátivé prérie a vápencové krasy, viděli jednu z nejodlehlejších autobusových zastávek na světe, dvakrát řešili, že nám možná dojde benzín a nakonec zdárně dorazili do jurty u jezera Song Kul, ve které teď sedím. Wow. Tomu říkám road trip.

A na jeho konci jsem konečně jsem spal v jurtě – je o dost větší, než jsem čekal, a ta naše je docela střídmě zařízená, ale já si to užívám. David si stěžuje, že je mu tady zima, ale já si na noc bral bázlivě ponožky a pak je musel vprostřed noci zouvat. A to je o padesát metrů nad náma čerstvý sníh. Vedle je jurta hodovní, ve které se nad čajem skvěle seznamuje s dalšími cestovateli, a vedle jurta místních, kteří krom se krom turistů starají i o koně, a o kus dál pak horské jezero. Co tady není je signál a elektřina – krom jedné autobaterky, ze které je rozvedena naprosto fascinující elektroinstalace – rozžíná se tím, že člověk zkroutí drátky dohromady.

Žádný velký výlet jsme dnes nepodnikali, jen jsme obcházeli jezero mezi stády koní a krav a svišťů a vran a kochali se prázdnotou. Taky jsme tedy zdolali určitě na sedm třítisícovek, ale z výšky 3016 mnm to jde docela snadno. Počasí se mění znenadání a každou chvíli, i když vítr je celkem konstantní, ale když si z toho nic nedělají místní děti, tak to přežijeme i my. Jen fotografie odsud nemám – foťák jsme ztratil (spoiler) a v mobilu jsem si šetřil baterii.

Zajímavosti:

• Snídaně je zde synonymem s rýžovou kaší. Ostatní členové expedice nad ní rozmazleně ohrnují nos, ale já jsem spokojený, zvláštně s místní domácí marmeládou je po ránu parádní. Zároveň tady – samozřejmě – dělají hlavně skopové, ale co mě zaráží je, nakolik ho dovedou udělat mastné. Ne že by mi to úplně vadilo, sám si doma popravdě smažím, co můžu, ale páni, tady mě překonávají. Ještě, že k tomu je vždy i vynikající zelenina. A jako poslední záchrana jsou na stole ke každému jídlu vždy misky cucacích bonbonů.
• V těch třech či čtyřech odlehlých městečcích, které po městě člověk po cestě potká, jej překvapí asfalt – jakmile ale začne, místní okamžitě montujou značku 40 a retardér co dvacet metrů, takže se ve výsledku po štěrku a blátě jede rychleji.
• Lada Niva, zdá se, i přes slova výrobce, zvládá fungovat i na benzín s nižším oktanovým číslem než 95. Toto jsme ověřili experimentálně, ale možná vám radši rovnou dám tip: Vemte si k případné zápůjčce auta i kanystr. Benzínky, které by měly nějaká benzín, natož konkrétně 95 oktanový, dovedou být docela daleko od sebe.
• Ono tu těch památek bylo asi postaveno docela srovnatelné množství s Arménií, kde je nějaký chačkar na každém kroku, jen je stavěli místo z čediče z bláta, takže jich dnes zbylo v tomhle koutě světa o trochu míň.
• Další detail ke kmenovosti místní ekonomiky – všichni pastevci do jednoho tady vlastní Audi Quattro, a všichni včelaři Deawoo Matiz. (A zatímco to Quattro ještě docela chápu, Matize, který mi chvíli horskými serpentinami zdatně ujížděl, opravdu ne).
• Kdo ale krom stáda začne ubytovávat i turisty je asi vyhoštěn z kmene a musí odevzdat Audi, jelikož náš hostitel má Ladu Nivu s přítlačným křídlem.

Tipy:

• Jestli chcete nějaký řidičský zážitek, tak cestu cestu přes průsmyky Sary-kyr a Kara-Göö opravdu doporučuju. Je třeba schopné auto, a je to na sedm hodin, ale je skvělá. Dost offroad, aby to bylo zajímavé, ale zároveň v pohodě sjízdná a nějaký zásek moc nehrozí, vlastně se mi dařilo jet v průměru 50.

Den osmý a devátý

Tak můj foťák už slouží nějakému domorodci, snad mu poslouží dobře a nepoškrábe si čočku, když mi krytka zůstala v kapse. Byla to moje chyba, zapomněl jsem jej v restauraci, a když jsem se vrátil, řekli mi, že už tam není. Řekli mi to teda ještě dřív, než jsem popsal, co vlastně hledám, takže představu, kde je, když v restauraci není, mám celkem jasnou, ale co. Ale do café na hlavní třídě Bokonbaeva, do kterého se jde do patra po venkovních úzkých zelených schodech, nechoďte. Od teď tedy následují fotografie mého táty.

Kyrgyzstán je země nejvzdálenější všem mořím, ale aby jim to nebylo líto, mají aspoň veliké slané jezero: Issyl Kul. A destinace to rozhodně není špatná. Krásné písčité pláže, průzračná voda, resorty zcela prázdné – pravda, to asi hlavně proto, že jsou taky nedostavěné. Městečka tedy k malebnosti mají trochu dál. Blátivé děravé silnice a kolem nich blátivé ošklivé domky, ze kterých jdou vidět hlavně vrata a betonové ploty. Ale krom těch je tohle nádherný kout světa – nad jezerem se táhnou písčité duny, z těch se zvedají červenožluté hřebeny pískovcových kopců, za nimi rostou do výše zelené lesnatých skal a nad těmi se lesknou zasněžené štíty hlavního masivu Nebeských hor. Vydali jsme se na radu našeho hostitele do Údolí bajek a minimálně já se jako v bajce opravdu cítil. Asi se tady nebudu procvičovat ve fialové próze, podívejte se na fotky, každopádně zdaleka jsem nebyl okouzlen sám, jelikož jsme tam potkali krom několika skupinek turistů také asi čtyři novomanželské páry s družinou fotografů. Povídal jsem si s jednou družičkou a říkala, že je to její druhý výlet mimo Biškek a je nadšená, jak hezkou zemi mají. Souhlasil jsem.

Dalšího dne jsem naši výpravu přesvědčil k výšlapu k historickým petroglyfům – pořád mě trochu mrzí, že nám ty v Arménii tehdy unikly, takže když jsem tady na mapě nějaké viděl, měl jsem jasno. Museli jsme se pod bezmračnou oblohou vydrápat několik set metrů vyprahlou polopouští bez kouska stínu na hřeben, ale odměnou nám byl úžasný výhled, prastará rytina vylepšená v roce 1954 srpem a kladivem, dobrodružné nadšení, když jsme stezku v rozlehlé pustině sledovali jen hledáním koňského trusu předchozích poutníků, a, co mi utkvělo v paměti nejvíce, nádherná vůně kvetoucích pouštních květin. Na to, že potůčky a stružky byly plné pouze žhnoucího písku, mi vyrazilo dech, nakolik dokáže takováhle poušť kvést. Škoda, že tu vůni vám takhle písemně ani fotograficky předat nedokážu. Snad něco uchovají stránky herbáře – ale to si budete muset asi přijít na nějakou přednášku.

Nakonec se nám podařilo se neznatelné trasy držet natolik, abychom se dokázali vrátit k našemu soumarovi, a vyjeli jsme si konečně zaplavčit. Původně jsme plánoval toho koupání trochu víc, když každou noc spíme u jiné vodní plochy, ale zákazy, znečištění a sníh mi prozatím plány kazily. Ne tak dnes, a dokonce se mi rovnou podařilo napravit i další historický rest – když už jsem tehdy do mrtvého moře vlezl jen po kolena, dnes jsem si konečně vyzkoušel, jaké to je ležet na hladině solného jezera. Menší jezero, které dělí od velkého Issyk Kulu jen pár dun, sice teda popravdě tak slané jako Mrtvé moře není, ale pořád to staří k tomu, aby se člověk mohl natáhnout a slunit.

Po opláchnutí potu v jezeře a opláchnutí soli po opláchnutí potu v druhém jezeře jsme den zakončili surrealistickou prohlídkou Aalam Ordo – megalomanského projektu bývalého presidenta, který se jal na břehu Issyk Kulu stavět vzdělávací a duchovní centrum pro mládež, která jej však svrhla v protestech dřív, než se areál dokončil. Ve velikášském areálu tak stojí nedostavěné betonové jurty, rozpadající se sloupořadí a na několik kilometrů freskami pokrytých zdí. Z úbočí hor pak na celou scenérii shlíží obrovská sedící socha ambivalentně zpodobňující Buddhu, koncept klanového moudrého muže a prezidenta samotného. Byť nedostavěný, komplex svůj účel ale vlastně plní – mládež se zde opravdu schází, byť nevím, zda při chlastání vodky a piva na pláži řeší zrovna spirituální otázky.

Zajímavosti:

• Kulturní propast, o které jsem mluvil už v Biškeku, je ale zároveň svým způsobem překvapivě úzká, jelikož podle chvíle studování místní hudební televize musím říct, že globalizace tady jasně patrná je, a kyrgyszká pop music zapadá do stejných trendů, které známe ze západu. Tedy, ze západu a nebo ze ŠlágrTV.
• Experimentují tady už i s kruhovými objezdy, ale na většině z nich platí přednost zprava.

Poslední úsek cesty

Chvíli jsme uvažovali, že dnes po cestě navštívíme největší kyrgyzský zlatý důl, ale jelikož to bylo 100 kilometrů stoupání do hor a mají jej momentálně v majetku Kaňaďani, kteří nás asi za úplatek 100 somů dovnitř nepustí, spokojili jsme se tedy alespoň s návstěvou největší hlavy Gagarina. Příběhy praví, že značí místo opravdového Gagarinova přistání, které však SSSR zatajilo, protože je tisíce kilometrů mimo jejich plán. A sice to nejspíše není pravda, ale mohla by být!

Místo zlatého dolu jsme se tedy zajeli podívat do Karakolu, historického centra Issyk Kulské oblasti. Je natolik historické, že má dokonce několik historických domů, což asi jinde v Kyrgyzii neuvidíte – a dokonce pravoslavnou katedrálu. Dále muzeum – byť vpravdě maloměstské, mají tady spoustu taxidermovaných exponátů zábavné kvality a několik zajímavých artefaktů z dob slavných průzkumníků, kteří v 19. století mapovali Nebeské hory a kterým Karakol často posloužil jako základní tábor. Nejvíce z nich Karakol asi proslavil Nikolaj Prževalskij, který zde v roce 1888 zemřel na břišní tyfus. Car na jeho počest následně město přejmenoval Prževalského jménem – tento kolonialistický rozmar se místním nelíbil a jméno bylo zrušeno brzy po carovi v roce 1921, což vydrželo celých 18 let, než zrušení zrušil Stalin. Zrušení Stalina staré nové jméno vydrželo až do zrušení celého SSSR, a po roce 1991 je tedy nové jméno opět to staré. (Svěcená voda)

Prževalskij má své vlastní museum v až překvapivě honosném parku za městem – a věřím, že to je docela fascinující expozice, pokud umíte číst psací azbuku, protože si tam můžete přečíst jeho deníky. I bez toho ale nahlédnout do starých map a prohlédnout si expediční výbavu za těch pár halířů stálo. Nejpamátnějším zážitkem z Karakolu ale byla návštěva tržiště. Asi nešlo o nic úplně zásadně překvapivého – hygienická situace v řeznickém oddílu Evropana úplně nepřesvědčuje, ale to se asi dá očekávat – ovšem intenzita zážitku byla zkrátka silná. Zvláště, když jej podpoříte pořádným kumisem (fermentované koňské mléko). Snažil jsme se prodavačku přesvědčit, že chci jen trošku, na ochutnání, dala mi tedy nejmenší porci, co uměla – sedmičku. No, nebudu lhát, pil jsem to ještě dva dny. Určitá výhoda je, že si myslím, že už se to nemůže zkazit víc.

Přenocovali jsme na farmě, kde jsem si poprvé v životě podojil krávu, a pak vyrazili na poslední úsek cesty kolem jezera Issyk Kul po jeho severním břehu. Nejzajímavějším prvkem po cestě byly autobusové zastávky – z nějakého důvodu zde Sovětský svaz budoval každou jako architektonický unikát. Také jsme se zastavili v Rukh Ordo v Colpon-Ata, což je jakési plážové letovisko, umělecká expozice a nacionalistický memoriál v jednom. Oproti Aalam Ordo, který leží na protilehlém břehu jezera, sice není opuštěný, ale bohužel v době naší návštěvy byl areál z větší části zavřený. Nepochopil jsme zcela, jestli se vůbec někdy otevírá, mám drobné podezřené, že vůbec nečekají, že by tam někdo jezdil samostatně, a ne naložen do nějakého autobusu a hnán průvodcem na objednaný program. Ale v malém muzeu přes cestu v měli pár dobrých maleb místní provenience a celkem zajímavou expozici o historickém a prehistorickém osídlení.

Nocovali jsme v Balikči („rybáři“ v kyrgyzštině), přístavu na nejzápadnějším cípu jezera. Přístav si tiše a ospale rezne – od té doby, co sovětská armáda v Karakolu netestuje torpéda a vazby sovětského zpracovatelského průmyslu zkolabovaly se zdá, že se zde vše zastavilo, ale překvapivě dle novin zdání klame, a naopak se zde staví nová železniční trať, opravila se silnice a vláda věří v turistický boom. Tedy, nemohu říct, že bych zrovna tenhle cíp jezera doporučil, ale kdyby se v Balikči dalo nasednout na loď a pokračovat na druhý břeh, na úpatí velehor, tak by to byl krásný výlet který za to určitě stojí. Kdybyste sem někdy vyráželi, a jeli z tohoto směru, nenechte se odradit prvním dojmem – slibuji, že Issyk Kul je opravdu pěkným koutem světa, jen má ty hezké věci na jižním břehu. (já jako měřítko)

My už však museli dát Issyk Kulu sbohem a sestoupit zpět dolů, k patě hor, do Biškeku. Po cestě jsme se zastavili ještě u asi nejhistoričtější památky, kterou v zemi mají – pozůstatky města Balasagyn, hlavního města Karachanidského chanátu z desátého století. Dnes z něj zbyly jen ruiny, ve kterých stojí malá vesnice, a jeden minaret z 11. století. Míval prý 45 metrů, zbyla z nej ale jen půlka. Váže se k němu legenda – mocný chán měl dceru, které mudrci při narození vysvětili, že jí v šestnácti letech zabije pavouk. Chán jí proto postavil vysokou věž a tam ji zavřel, a samozřejmě, že v den jejích šestnáctých narozenin jí nechal poslat košíček s ovocem, ve kterém se schovával jedovatý pavouk, však tu pohádku znáte. Ale řekněte mi – že by v 11. století ještě nepřišli na to, že pavouci umí lézt po zdech?

Nu, naše výprava se chýlila ke konci. Zbývalo jen vrátit náš věrný vůz, který cestu zvládl i přes vysoké hory, těžký terén a nedostatek oktanů, kterým jsme jím krmili, a naposledy se projít po Biškeku, nakoupit na tržnici pár suvenýrů a dát si poslední šálek čaje na rozloučenou. Procestovali jsme cca 2000 kilometrů, vystoupali do 4 km nad mořem (celkové převýšení bylo cca 16 km), viděli snad stovku památníků rudé armádě, a mimochodem jsem fotkami z této cesty zapůsobil na jednu slečnu natolik, že si mě o pár let později vzala, takže návštěvu Ťan Šanu mohu doporučit.