První z našich cestovatelských výprav, na které s tátou od té doby jezdíme kdy to jen jde, byla dva roky tomu cesta do Lvova – a vzpomínám na ni s nadšením: Bloudění v neeuklidovkých mapách, neoznačené dveře, ze kterých na nás vybafnul ozborjený partyzán a na heslo “Slava Ukraině!” nás provedl skrytými dveřmi v knihovně do hospody v podzemním krytu, před turisty tajený dvacet metrů vysoký pomník Stephana Bandery nebo swingový big band hrající Linkin Park… No je vlastně vážně škoda, že jsem si tehdy ještě pořádně nezapisoval svůj cestovatelský deník. Každopádně jsem se na návrat na Ukrajinu těšil, a Kyjev nezklamal.
První překvapení přišlo ještě než jsme přistáli. Kyjev má dvě letiště, přičemž to starší, Žulianské, je sice mnohem menší a létají na něj dnes snad jen nízkonákladovky, je nicméně vlastně uprostřed města, a při přistání se prolétá snad 500 metrů nad vrcholky rostoucích věžáků… A to je to. V Kyjevě rostou věžáky jako houby po dešti. Staví se všude, staví se s nadšením, staví se bez rozmyslu, a i když se ke své fascinaci místní architekturou budu určitě ještě mnohokrát vracet, ono první překvapení bylo, jak Kyjev roste. Jistě, dá se zjistit už z wikipedie, že má třikráte tolik obyvatel co Praha, ale působí snad ještě impozantněji, Praha je oproti němu zkrátka maličká – a jediné, co snad přečísluje věžáky a mrakodrapy, jsou jeřáby urputně zdvíhající další.
Bankomaty na letišti nám opět nejprve nechtěly vydat víc než 200 hřiven (hřivna je momentálně s korunu na stejno), nicméně my už jsme přeci jen zkušení mazáci a peníze jsme z nich vymámili. Taky jsme si, poučeně z cest po nespecifických trzích, rovnou koupili datovou simku – neomezená data za 300 korun (operátor Kyivstar, v balení jsou simky rovnou dvě, ale jedna funguje jen v tabletu). Jediné, co se mi nepovedlo, bylo vzít si v infostánku mapu, protože ve tři čtvrtě na deset ještě nestihli s otevírací dobou od devíti otevřít. Asi tam těch turistů opravdu ještě prozatím zas tolik nejezdí.
"Kováři nové doby" – výzdoba metra
Jelikož jsme ubytování měli až od odpoledne, vydali jsme se z letiště rovnou podívat se do centra, a šlo to překvapivě snadno – Kyjev má velmi dobrou hromadnou dopravu. Za prvé tedy samozřejmě má nejhlubší metro na světě, což je samo o sobě super (hlavně když na eskalátorech jedete skoro déle než pak samotným vlakem), navíc dle sovětské tradice krásně zdobené, ale i nad zemí jezdí nové tramvaje a trolejbusy. Které tedy z nějakého důvodu jezdí prázdné, zatímco všichni místní se mačkají v nacpaných maršrutkách. Podle ceníku na okýnkách jsou maršrutky dražší, takže mohu jen hádat, zda je to nějaký symbol statusu či mají všichni vyřízenou známostní slevu, každopádně jsem se tohle upřímně zkoumat neodvážil, protože zjistit, kam která maršrutka jede je dosti zapeklitý úkol. U MHD mají oproti tomu vše i v latinské transliteraci a k tomu rovnou přeloženou mobilní aplikaci s živým náhledem vozů na cestě a mapkami jednotlivých stanic. Páni. Z nějakého důvodu je teda přeloženo úplně všechno krom části nutné k placení kartou, kterou jsem nevykoumal, což je trochu na prd, ale v metru naštěstí stačí jen mávnout kartou na turniket – jedna jízda je pevně za 8 hřiven.
Každá stanice má vlastní výzdobu
Když jedete po eskalátorech pět minut, a odevšad na vás kouká paní s melounem, tak je to zvláštní pocit
Dojeli jsme tedy, kochajíce se po cestě výzdobou podzemních stanic, na onen slavný Majdan, a náměstí je to tedy krásné, ale nejzajímavějším prvkem je rozhodně, byť asi trochu cynicky, místní obchoďák. Ten je totiž pod ním. Pod celým náměstím je prostě několik pater obchodního domu. Přijeli jsme zrovna na výročí událostí “revoluce důstojnosti”, jak tady říkají událostem ze zimy 2013/14, a mí společníci se zdají z chlapíků mávajících na náměstí vlajkami a provolávajících slávu národu trochu nervózní… Jenže když to je těžké. Ukrajina je už 6 (!) let ve válce, a na hranicích umírají lidi. Kdyby nějakej čurák jako Putin zaútočil na Česko, tak to vlastenectví taky určitě cítit budu – a to jsem přesvědčený, že nacionalismus je nejhloupější výmysl moderní doby. A Ukrajina se, zdá se mi, zvládla se svými problémy v rámci dosti mizerných možností popasovat velmi dobře. Neonácíčci z batalionu Azov, které ruská propaganda neustále omílá, byli překvapivě efektivně zvládnuti, uklidněni a integrováni do fungující armády (tím rozhodně nechci říct, že neudělali nic špatného, ale minimálně v roce 2014 to vypadalo, že se Ukrajina vážně zhroutí do anarchie a fanatického krveprolití mezi gangy ozbrojených šovinistů – že dokázali tak rozkolenou společnost znovu zahojit do překvapivě funkční svobodné demokracie je, podle mě, úžasný), a, byť, jistě, byl jsem v hlavním městě, mimo něj to bude všechno určitě vypadat jinak, stejně musím říct, že si zkrátka vedou dobře. Ostatně, v paritě kupní síly dokázali i s válkou už překonat výsledky, které měli před Euromajdanem.
Čím déle na to člověk kouká...
No, nicméně, vraťme se k architektuře. Táta ví, jak mi udělat radost, takže nám sehnal ubytování v autentickém kyjevském paneláku – se zaprášenou temnou chodbou omotanou knoty dadaisticky vedené kabeláže, s nefungujícím tlačítkem výtahu, se vzhledem signalizujícím takřka jediné slovo, a to alkoholismus… zkrátka správně autentický zážitek! Majitel nám při předávání řekl, že doufá, že nám nevadí, že neteče teplá voda – prý se zrovna rozbil bojler,a i když objednal náhradní, tak nevěří, že by snad byla šance to na Ukrajině do víkendu opravdu takhle rychle dodat. :D Ale zase berte to tak, že jsme o žádný luxusní hotel zájem neměli, určitě se dá sehnat i normální ubytování, kdž si chcete užít víc nudy.
Jelikož internety předpovídaly déšť, rozhodli jsme se vyrazit do muzea – a když jsme na mapě našel muzeum toalet, tak byla volba jasná. (No, nebyla. Ve skutečnosti mají ještě Muzeum neužitečných věcí, které zní ještě lépe, jenže je dost z ruky a zavíralo moc brzo.) Nicméně i přes to, že má muzeum vysoká hodnocení, zcela upřímně, byla to nuda. Je to předražená, bezduchá turistická past, rozhodně nedoporučuju. Snad jediný poznatek by stál za sdílení: Ve starověkém Římě byly údajně veřejné záchody oblíbeným místem k pořádání schůzek a jednání. Sedělo se v kroužku na lavici a utírací houba kolovala.
Největší nevěstinec, co jsem kdy viděl
Ráno jsme se vydali na doporučené snídaňové menu restaurace Kyiv Chicken – musím říct, že bylo dobré, byť ne nějak závratně levné, a se zásadní výjimkou co se čaje týče: Louhoval jsem ho půl hodiny a pořád to byla akorát horká voda s jemným nádechem do žluta. Je to zvláštní, čekal bych, že když je Ukrajina přeci jen – a teď mi prosím Ukrajinci odpusťte – když je Ukrajina skoro Rusko, tak tady přeci budou mít dobrý čaj, to se snad rozumí. Inu, nemají. Ochutnával jsem jich několik, a všechny vypadaly, voněly a chutnaly jako by se tam máčel klacek. Nakonec jsem to vzdal a čaje si přestal dávat. Naštěstí tady servírujou kompoty – v místním podání jde jen o ten nálev, ovoce v tom neplave.
Což je tedy samozřejmě šokující, ale je to vlastně jen odbočka – proč o naší snídani vůbec píšu je jiné zajímavé pozorování: Na Ukrajině, když už máte peníze na otevření restaurace, tak očividně máte na otevření dalších deseti restaurací se stejnou značkou, a taky to uděláte. Všechno jsou tady řetězce, a vlastně jsme za celou dobu asi jedli jen ve třech podnicích. Nejsem si jistý, proč tomu tak je, ale už ze Lvova mám pocit, že Ukrajinci zkrátka nemají žádnou tradici hospody, a ty jsou tady vlastně opravdu jen módní výstřelek pro turisty – a místní, kteří chtějí být světoví. Taky že všechny restaurace jsou relativně drahé, (tedy, pro nás jsou to obyčejné ceny, ale jejich průměrný plat je oproti Praze poloviční,) a rozhodně se nezdá, že by se do nich běžně chodilo na oběd. Kam se, zdá se, chodí, je místní řetězec rychlých bister Puzata Chata, které popravdě mohu jen doporučit – za pár korun nabízí u pultíku spoustu různých ukrajinských jídel, a co jsme si dali bylo i opravdu dobré, žádný oslizlý mekáč. Měli jsme samozřejmě při této výpravě opravdu širokou degustaci místních borščů, a Puzata se nenechala nóbl podniky nikterak zahanbit.
Po vydatné snídani jsme konečně sehnali infocentrum a mapu, a vydali se tedy řádně turističit do Pečerksé lavry (tzn. jeskynní klášter, či spíš klášter jeskynní). Cesta vede ze stanice metra Arsenalna, která je nejhlubší na světě (107 metrů), kolem památníku holodomoru, kterým bolševici zavraždili 4 miliony lidí – kdybyste náhodou nevěděli, oč se jedná, tak v roce 1932 sověti zabavili Ukrajincům všechno jídlo (včetně osiva na další rok), a nechali je pomřít hlady. Co mi na tom přijde nejmrazivější je, jak dlouho to trvalo – největší vlna smrtí přišla v létě 1933, kdy z lidí zbývali už jen kostry. V září do školních lavic v nejhůře postižených oblastech údajně nedorazila ani polovina dětí. Zabavené obilí Stalin prodal Západu a vyzbrojil si za to armádu. Až do pádu SSSR to bolševická propaganda cenzurovala... No, ehm, pořád je mi z té představy zle. Pod památníkem se nachází muzeum, a byť nepatří k těm nejlepším – expozice sestává takřka výhradně z dokumentů psaných azbukou, a anglických popisků je pomálu – tak doporučuju se zastavit u videotabulí s nahrávkami svědků – ty titulky mají a jsou zdaleka to nejsilnější a nejinformativnější.
Samotná lavra je, v prvé řadě, obrovská – v počtu cibulí by místní střechy snad předčily i leckterého nizozemského pěstitele tulipánů. Bloudili jsme v ní přes dvě hodiny, a to jsem nás chtěl jen provézt skrz (bohužel to úplně nejde, areál není tak docela průchozí). Také je od devadesátých let znovu činná: co chvíli potkáte řeholníka, který si to svižně štráduje stále dokola tam a zpátky – což mi tedy přijde jako super způsob modlitby, rozhodně zdravější, než u toho klečet. Co se těch jeskynní týče, poustevníci jich tady vyhloubili údajně spousty, my jsme však šli jen do té asi turisticky nejfrekventovanější – spíš než jeskyně je to pár tunelů vydlabaných do skály, ve kterých leží sarkofágy mrtvých svatých mužů, ale super je, že tam není elektřina, a tak si u vstupu musíte místo vstupenky koupit svíčku, kterou si pak svítíte. Bylo by to úžasně atmosférické, nebýt toho, že jsou tunely docela malinké a proudí do nich zástupy lidí. Na druhou stranu, svíčka stojí 3 koruny – a před vchodem je zdaleka nejškaredší betlém, který jsem kdy kde spatřil. Bohužel jsem zjistil, že jej nemám vyfocený, ale je to neuvěřitelný zážitek. Už samotná budka, ve které je instalovaný, se svým plastovým vzhledem levného nevkusného přístavku k okolostojícím honosným kostelům úžasně nehodí, ale že je uvnitř každý figura naprosto jiného provedení, stylu a ba i měřítka, takže se za neproporčně malým dřevěným Josefem a hadřenou Marií tyčí gigantická plastová kráva, některé ovečky jsou plyšové, a samotné jezulátko je taková ta stará gumová mrkací panenka z hororových filmů... No, zkrátka, 5/5, doporučuju. Zároveň ještě musím zmínit, že se v areálu nachází muzeum díla Mykolaje Syadristyho, který tvořil mikrominiatury, a i když se táta nejdřív zdráhal, že se mu do něj moc nechce, že to nezní zajímavě, a že na to stejně bez brýlí neuvidí, nakonec to rozhodně stálo za to. Miniatur je tady sice jenom asi tucet, ale jsou opravdu fascinující – karavana velbloudů i s pyramidou v uchu jehly, Malý princ na špendlíku, nebo růže v lidském vlasu – a mikroskopy se dají ostřit, takže se s brýlemi být nemusíte.
Pokračujíce stále stejným směrem jsme se vydali k soše Matičky vlasti, která samozřejmě nesmí na památku "velké vlastenecké války" chybět v žádném pořádném městě bývalého SSSR, a v Kyjevě má konkrétně 62 metrů (s podstavcem 102), a hravě tak strčí do kapsy Sochu svobody – bohužel, veřejnosti je momentálně uzavřená, a tak trochu to vypadá, že je to docela dlouhodobý stav. To ale neznamená, že jsme byli zklamaní – nebo tedy alespoň já nebyl, protože pod ocelovým gigantem se nachází podobně přehnaný betonový komplex groteskně sovětských oslavných plastik, a ty rozhodně doporučuju. Je tam všechno.
Po cestě k památníku se dá samozřejmě prohlédnout sbírka vojenské techniky – včetně expozice zajatých ruských strojů dokládajících přítomnost Putinových vojáků na Donbase – ale doporučuju zabočit k Muzeu lokálních konfliktů: je to totiž muzeum všech těch válek, o kterých sověti zásadně tvrdí, že s nimi neměli nic společného. Což je tedy už samo o sobě historicky zajímavé, ale krom toho výstava není o vojenské technice nebo taktických operacích, ale o těch mladých rekrutech, které Svaz posílal prosazovat své mocenské zájmy po celém světě. Expozice není zas tak ohromná, ale za těch dvacet korun rozhodně stojí. Což je tedy mimochodem jedna z věcí, nad kterými přemýšlím celou dobu – když vstupné do muzea je 20 korun, a v muzeu je hlídač, dvě prodavačky lístků, dvě paní hlídající expozice uvnitř, a uklízečka... Kolik tak asi můžou dostávat zaplaceno? To samé v metru, kde na každém začátku a konci eskalátorů bedlivě hlídá jedna paní, a u turniketů hlídají většinou alespoň dvě – přitom jízda stojí osm korun. To asi pak chápu, že jezdí radostně dřít do Holdingu...
Eh?
Krouží černý tulipán
nad břehem řeky
Tohle bylo na začátku ruské ofenzívy jediné vozidlo Ukrajinské armády – dobrovolník v důchodu v něm vozil raněné vojáky
UwU
Musím ale říct, že celá tahle vycházka nás opravdu řádně zmohla, a když jsem konečně zasedli k obědu, tak se nám pak už zrovna moc pokračovat v pochodech nechtělo. Přesvědčil jsem nicméně zbylé členy expedice, aby se se mnou zajeli podívat na paneláky, a i když se na to nejprve tvářili... nu, asi jako vy, když to čtete, nakonec mi to odsouhlasili, a tak jsme vyrazili metrem na stanici Charkivska uprostřed rozlehlých sídlišť čtvrtě Darnyckij – stanice je na břehu docela velkého jezera Virlicja, kterého jsme si všiml z letadla, protože se v něm nádherně zrcadlil vysoký komín místní spalovny, a já si říkal, že by to byla super fotka. Bohužel jsme tedy dorazili až za tmy, takže vyfotit to pořádně bez stativu zvládl jen táta, který ma lepší foťák, ale kontrast překvapivě krásných písečných pláží a spalovny mající na google reviews krásných 1,2 hvězdičky, protože je to prý nejsmradlavější věc v Kyjevě, rozhodně za trochu kodrcání se metrem stál. Pak jsme se přeci jen ještě vydali na procházku (když už člověk je jednou na cestách, tak ho přece nemůže od povinnosti vidět všechno zastavit taková blbost, jako že ho bolí nohy!), a to konkrétně procházku expediční, s cílem se podívat, jak vypadá ten Kyjev, ve kterém místo turistů a zbohatlíků bydlí kyjevané. Prošli jsme se, sledujíce trasu metra, místním stanovištěm maršrutek (a potkali při tom nejednu krysu), kolem obrovitánských bytových komplexů, ze kterých mé srdce radostí plesalo (už jsem se vám přiznal, že mám paneláky rád?), navštívili jsme místní supermarket (s paní, která nadávala své asi devítileté dceři do kurev tak zapáleně, že to šlo slyšet přes celé sídliště) a viděli džungli reklam a vývěsních štítů místního tržiště (které mělo přesně ten vzhled devadesátkového divokého kapitalismu, kdy se každý snaží rozjet svůj byznys a vydělat si na bavoráka, a žádná nadnárodní korporace to ještě nestihla všechno monopolizovat)...
omlouvám se za příšernou kvalitu
A teď jsem to popsal jako strašlivou díru, ale zase nechci být ten nafrfňaný zápaďan, který vypráví, jak ti barbaři žijí ve špíně a neumí ani používat dezertní vidličku. Ono se sice všechno tohle stalo, ale celkově musím pohoršení asi trochu zmírnit – potkani tam nejspíš byli, protože bylo hned vedle velké staveniště, ve kterém si prostě různá havěť úkryt ráda najde, dementi se najdou i u nás, obchod byl zásoben docela rozumně, paneláky se nerozpadaly (a hlavně, nebyly to všechno ty pitomé "apartments" a "residences", které se staví po Praze v podstatě jen pro to, aby si je jako investici skoupili rusáci, protože žádná mladá rodina na ně rozhodně nemá... Ono je upřímně podle mě fajn, když jsou na trhu v nabídce i levné možnosti...), a například metro mají opravdu pěkné. Po cestě zpět jsme projížděli skrz stanici Osokorky, která je vyzdobená asi desítkou ohromných nástěnných maleb – to už jsem zmiňoval, že Kyjev je "evropským hlavním městem street artu"? Nu, každopádně, jsem velmi rád, že jsme se vydali podívat i do méně nafintěných částí města, a byť tady teda popisuju věci, co mě zarazily... věci mě zarážely i v Londýně. Celkový dojem z toho ve skutečnosti mám, že se tady bydlet asi docela dá.
staví se zde muzeum Euromaidanu
ta architektura...
ta architektura!
Sobotu jsme započali u Zlaté brány, pozůstatku původního historického opevnění města – akorát to teda není původní historický pozůstatek, ale rekonstrukce z osmdesátých let podle odhadu stavařů, jak to asi mohlo vypadat. Alespoň půdorys by měl ovšem být věrný, a i jen podle něj je jasné, že to každopádně byla působivá stavba. Musím se podívat, jak velké byly městské brány v Praze...
Dále jsme se vydali centrem města, a určitě už jsem zmiňoval, že je Kyjev plný streetartu – nedá se mu vyhnout, a kdybyste se náhodou pokusili, tak zkrátka nemůžete odmítnout, když si vás odchytí místní babička a přes jazykovou bariéru vám radostně ukazuje, ve které ulici uvidíte Putina nakresleného jako satana. Na kyjevských fasádách však bují i zcela jiné, zcela unikátní a krásně svébytné umění – přestavby balkónů. Už jsem se o tom chtěl zmínit první den, ale skoro každý další krok městem zde skýtá nové a nové fascinující výjevy tohoto tradičního rysu kyjevské kultury. Balkon si tady přestavuje každý, a zdá se, že je zásadní otázkou cti být originální a nekopírovat výtvory souseda, tudíž je každý balkon v ulici jiný. Ty slabší kousky se spokojí jen se změnou barev a zábradlí, ale jsou naprosto zahanbeni skutečnými artisty, kteří zde balkony přetváří na hotové domovní přístavby, které z fasády ční nad ulici jako jakási architektonická hálka, a přidává majiteli určitě alespoň deset čtverečních metrů obytného prostoru. Dnes byl asi nejúžasnější výtvor spojení hned dvou balkonů vedlejších bytů v prodloužení pokojů přes celou šíři domu – ale protože to už opravdu vlastně nebyl vůbec žádný balkon, ale větší byt nepasující do zbytku budovy, a protože balkon v Kyjevě je prostě nutný základ, bez kterého nelze pořádně žít, tak si tvůrce na tomhle obřím zazděném megabalkonu uprostřed udělal přečuhující balkónek. Nádhera. Sousedi určitě musí zelenat závistí.
Dále jsme si z vyhlídky všimli, že pod úpatím starého města stojí ruské kolo, no a to už je naše tradice, takže další směr byl jasný, i když jsme se jej rozhodně nedrželi zrovna přímočaře, viz fotky nafocené po cestě. Minimálně bych asi mohl zmínit dva havrany, kteří žijí ve voliéře zastrčené v jednom z nenápadných vnitrobloků. Okamžitě nás naučili aportovat – já samozřejmě četl, že jsou chytří, ale stejně mě to překvapilo. Oni si z nás vyloženě dělali prču! Bylo mi jich však docela líto, vypadali znuzeně. Popravdě, jestli něco opravdu nechápu, tak je to nápad zavřít ptáka do klece. Proč?! Já nemůžu lítat, tak ty taky ne? Bah.
Na ruské kolo jsme se naprosto omylem dostali na černo, a jízdu nám doprovázela malá ukrajinská paní, která na náměstí zpívala naprosto neuvěřitelným hlasem. Nechápu, zda měla v sukni schovanou zvukovou aparaturu, kterou tady nechala Metallica, ale přes její zpěv nešlo slyšet vlastního slova, a nesl se přes celou čtvrť. Navíc tedy zpívala krásně – jinak by to asi bylo docela nemilé.
Další zastávkou bylo muzeum Černobylu. Do samotného Černobylu jsme se nevypravili – jistě že by mě zajímal, nicméně je to na dýl, je to za víc, a asi si jej nechám jako samostatný výlet s pořádnou přípravou. Muzeum však bylo taky docela zajímavé – mnohem bohatší než muzeum holodomoru, i když přeloženo taky nebylo zdaleka vše, ale ještě ne úmorné. O samotné katastrofě se člověk nic moc nového nedozví, ale fotky toho, jak vypadal Černobyl před havárií, stojí za vidění. Doporučuji, i když je trochu z ruky.
Pak jsme se vrátili na Maidan a zašli se podívat na residenci presidenta – prosím vás, to nesmíte vynechat, protože ukrajinský prezident sídlí v budově, která je naprosto jasně sídlo zlého černokněžníka. Bohužel jsme k němu dorazili už za šera a nepovedlo se mi zachytit žádnou výstižnou fotku, nicméně když se k domu blížíte ze západu, z pod kopce, tak se nad vámi tyčí jako šedá věž, a zástupy děsivých chrličů vás ze všech říms bedlivě sledují, jen na Vás skočit. Architekt, který si jej jako rezidenci na začátku minulého století postavil, byl.. lehce extravagantní, a když se pak dům dostal do majetku státu... No řekněte, vy byste jako prezident odolali? Já rozhodně ne.
Poslední večer v Kyjevě jsme skončili v dalším z tajných barů, do kterého se dá dostat výtahem přímo z Majdanu. Je to – samořejmě, jak jsem říkal – stejný podnik jako tajný bar ve Lvově, na který jsme vzpomínal v úvodu cesty, musím ovšem rovnou říct, že tenhle je dost jinačí záležitost. Ano, je tajný, ano, je potřeba heslo, ale uvnitř je to běžná lepší restaurace – rozhodně zde neběhají žádní partizáni, a člověk dostane porcelánový talíř, ne obitý hliníkový ešus. Inu, nemůže být všechno perfektní.
Nemůže být ani všechno bez konce, a další ráno jsme si tedy přivstali rozloučit se s Kyjevem brzkou procházkou po Hydroparku – sovětském akvaparku na jednom z dněperských ostrovů. Bylo zataženo, zima, mrholilo, mimo sezónu a park svá nejlepší léta už přestává pamatovat, nicméně potkali jsme pár odhodlaných otužilců a já mohl ocenit, že Dněpr je opravdu docela velká řeka. Pak jsme se zastavili dát si na snídani poslední boršč, a vzali si taxíka na letiště, kde jsme měli poslední bod programu – Žuljanské letiště má totiž docela rozsáhlou expozici sovětské avioniky. Byla opravdu lezavá zima, a letadel bylo hodně, nicméně za shlédnutí určitě stojí minimálně vrtulník Mil Mi-26, největší helikoptéra, která kdy byla sériově vyráběna – ono to na fotkách tolik nezapůsobí, ale proboha, to je neuvěřitelně obrovská věc! Obávám se ale, že tohle bude za touto kapitolou tečka. Hodně velká tečka, jakou si Kyjev určitě zaslouží, a, musím přiznat, i hodně opožděná – posílám poslední část kyjevských zápisků takřka s ročním zpožděním – ale když ono v roce 2020 stejně moc cestovat nešlo. Tak ať se to zase zlepší! Bon voyage!
