Když jsem se po maturitě rozhodoval co dál dělat, šel jsem k cirkusu. Byl jsem tam jen kus jedné sezóny, a nemám zápisy z celé doby, ale byla to fascinující zkušenost.
Dnes jsem poprvý postavil šapitó (Žatec)
Dnes jsem poprvý postavil šapitó. Jestli jste si někdy říkali, jak se asi takový šapitó těžký, tak docela dost. A to je ještě šéf docela lidumil a nakoupil dost lehký tyčky a kompresor na zarážení kolíků. Každopádně, momentálně sedím naproti kleci s pěti bílými lvy a sleduju slunce zapadající nad Žatcem. Ještě jsem se nestihl podívat po tom chmelu, stěhovat cirkus zabere trochu času, i když jste zkušení mazáci s pořádnou sílou, tedy opakem mě. Ale zítra se na to chystám. Jeden děda povídal, že je tady kousek taky letiště, a že jsme zrovna minuli letecký den. No nic, i tak se tam asi podívám taky, letadla jsou super. Příště bych si mohl sehnat třeba práci u letadel. Mimochodem, dědové jsou fakt dobrým zdrojem informací. Většinou jsou tak rádi, že s nima aspoň někdo ztratí slovo, že vám vykecají co jen jim senilita dovoluje. Jen to chce mít připravenou rychlou ústupovou cestu, když začnou s diagnózama. Nabídl bych k vám použití svoje "Musím jít dát vodu velbloudům", ale asi byste k tomu potřebovali poněkud nákladné přípravy.
Každopádně, pokud máte o cirkusácích představu, že to jsou otrhaní vagabundi s chatrnou hygienou, pak: Jsou. Tedy, samozřejmě, majitel cirkusu a artisti mají ve svých karavanech i sprchy, ale námezdní síla na hejbání těžkými věcmi, ke který patřím, si za své tři stovky, které za den bereme, jde každej večer koupit krabičák a tabák a jaké mýdlo? Osobně si ale stěžovat nemůžu. Po velice dlouhý době jsem si zase jednou vlezl do vany – dlouho jsem měl jen sprchu, a i když teda zásadně na nějaký komforty kašlu a jsem spokojenej i s málem, přeci jen, sednout si do teplý vody je fajn, i když je nalitá v neckách, i když jsme si ji tam předtím museli nanosit v čajových konvicích a i když je to uprostřed maštale a lama vám pořád krade ručník.
Abych ale parťáky jen tak neurážel – já je koneckonců nesoudím, to není můj styl – můj spolubydlící si sice před mým příjezdem vypěstoval v hrnečcích – do posledního! – rozkvetlé botanické zahrady, ale na druhou stranu, za půl roku v Birminghamu se ze slovníků a poslouchání zvládl naučit dost slušně anglicky. Na někoho, pro koho to byl kompletně nový jazyk, a kdo bydlel a pracoval s ostatními slováky (jsem tady z dělníků jedinej čech), to je dost slušný. Nepodceňujte lidi jen proto, že maj zkažený zuby.
Původně jsem doufal, že bych mohl tenhle blog psát denně, ale ve dny bourání a stavění cirkusu to je bláhová představa. Alespoň párkrát do týdne bych ale moh' něco zajímavýho postřehnout. Třeba se do toho i nějak dostanu a bude to lepší než tenhle debut. Ale zase, jestli se vám to nelíbí, tak si jeďte vyzkoušet cestování s cirkusem sami. Koneckonců, i šéf by prý ještě jednoho podržpilíře přibral.
P.S. Polovinu svýho volnýho času trávím kocháním se cirkusováním. Pošlete mi někdo foťák a můžu dodat i obrázky.
Výpočty
Zatímco bourání, stěhování a stavění cirkusu je docela dřina, zbytek týdne – krom dvouhodinového vystoupení každý den – v podstatě není co na práci. Dát zvířatům vodu a jídlo, odebrat výsledný produkt, sem tam něco ztratit a zase najít, a vypadat aspoň trochu užitečně. Já teda k tomu ještě doučuju šéfovu dceru anglicky. Docela mě štve, že i když jsem půl dne strávil posedáváním ve stínu, nemohl jsem to nějak smysluplně zužitkovat a Žatec pořád na průzkum čeká. Zítra si musím odchytnout šéfa a dostat povolenku. Jinak už nejsem největší zelenáč kolem, nabrali jsme dalšího dělníka, tentokrát je to dokonce i víceméně čech, a nebude mu víc než pětadvacet. Je místním folklórem vsázet, jak dlouho tady kdo vydrží. Na kurz na mě se ani neptejte – ale ještě tady jsem. Bylo by blbý skončit s blogováním po prvním příspěvku.
Dneska jsem si tak počítal, kolik asi tenhle podnik vydělává. Na dnešním představení bylo asi sto lidí, z toho polovina dětí. Dospělej je za 200, dítě za 150, plus mínus nějaký slevy ze škol a naopak něco navíc za luxusnější židličky vepředu. Když si představím, že se z toho musí zaplatit žrádlo pro celej zvěřinec, všechny zaměstnance, vodu, elektriku a docela dost benzínu... Hmm. Ale možná to naženou ty blikající blbinky skřípající naprosto falešně Popcorn, co je prodáváme před začátkem.
A ještě musím napsat, že jsem na svý kolegy přeci jen byl příliš zlej, ve skutečnosti se myjou. Protože vodu vedeme černými hadicemi, kolem poledne je v nich voda skoro vařící, takže pak už jen stačí vyřešit, jak to sakra udělat, když máme kemp přímo mezi paneláky – jeden je navíc dům s pečovatelskou službou, a v každým druhým okně sedí děda s dalekohledem.
Povýšení
Žatec je až nehezky hezký město. Činžáky ze století páry, dlážděný cesty v divných úhlech, dvorky pokukující z podezřelých prostranství, průchody kroutící se mezi komíny nesčetnýho počtu podniků se štíty nesoucícmi vybledlé reklamy na chmel, který vypadaj', jako by je maloval Mucha... Místo morovýho sloupu na náměstí stojí pivní sud. Kostely tady, zdá se, zásadně neopravují a patina věků akorát vybízí k focení – ten foťák mě mrzí čím dál víc. I moderní část města je sympatická, spousta betonových zábradlí, schodů a jinch geomterických tvarů nenapovídající jiný účel než parkour.
Jinak pořád jsem z dělníků jedinej čech, ten novej je ve skutečnosti polák, i když z nějakýho záhadnýho důvodu zásadně nemluví polsky. A je to hobo se vším všudy – v sedmnácti se mu rýsoval život v lochu, a tak se osmým rokem se toulá po Evropě. K jeho zálibám patří neuvěřitelný přehánění ohledně ženskejch. Hned první den nám vyprávěl, že už si sehnal dvě blondýnky na večer. Překvapení, když se kolem deváté jedna vážně objevila, se však zračilo hlavně na jeho obličeji. Šli na procházku, ale při pití na stydlivost se dostali jen k dalšímu pití. Lidi, nepijte. Nikdy nevíte, kdo o vás zrovna chce psát historky.
Jo, taky jsem povýšil a dělám chlapíka u vstupu, kterej kontroluje lístky. A taky zadek krávy při klaunově vystoupení, ale to zase tak drsňácky nezní. A než dneska zalehnu, tak vám ještě musím říct, že vztahy mezi cirkusáky by klidně vydaly na nějaký neonoirový film. Samozřejmě, že drží při sobě a jsou to ohromní kamarádi vyměňující si veselé návštěvy, ale popravdě, konkurence je tvrdá, a pod jásavým nalíčeným úsměvem je i boj o štace, přebírání artistů a nezapomenuté staré křivdy.
P.S. V Žatci mají v Tescu pěkně hnusné čínské nudle. Vlastně jsem asi nejedl horší. A to už jsem jich jedl vážně dost, protože mám rád, jak se u nich vždycky cítím globalizovaně.
Tak se vzal a šel (Rakovník)
Na novým place na nás čekal chlapík, jestli ho prej vezmeme. Vyšlo najevo, že to je jeden z prvních dělníků, co tady kdy dělal – přes dvacet let tomu. Takže už mám spolubydlící dva. Vzhledem k tomu, že při převozu nám karavan nejpspíše projel sedmi kruhy pekla, jsem dnes krom stavění cirkusu taky uklízel, aby se tady mohl nastěhovat, ale začal si se mnou povídat o oblíbených odrůdách čaje, pročež si nestěžuju. Ještě v sobotu byl u šéfova bratra s cirkusem na Slovensku – ale pohádali se spolu, tak se vzal a jel stopem za náma. Nevzal si sebou vůbec nic krom crocsů, pracovního oblečení a 32 korun. Že prej mu na věcech nezáleží, že si je koupí znova, jako vždycky. Now that's the spirit.
Novej plac je rovnou u Albertu, což by bylo fajn, kdyby v Albertu měli záchody. Co je to za obchoďák, že nemá záchody? Kde se mám chodit umejt? A taky je náš karavan asi v třiceti stupních náklonu. Naštěstí po směru, takže se z postele nekoulím. No, ne že by to bylo tak snadné, se svými dvouma metry jsem tady zašprajcovanej vážně dobře. Ale už jsem spal i hůř, na cestách si nevybíráte.
Dneska už zalehnu, stěhování cirkusu přece jen unaví, zbytek zítra, ale jednu věc vám ještě musím říct: Nevěřili byste, kolik lidí má problém poznat lva od tygra. Fajn, máme je bílé, je to trochu nezvyklé, ale, sakra, lidi, proužky! Zebru a koně od sebe snad poznáte?
Zde žijí lvi
Můj novej spolubydlící je vážnou hrozbou pro tenhle blog. Ten má tolik zajímavých historek, že si ani nemůžu najít čas je zapisovat. A to s ním trávím skoro celej den, protože jsem povýšil na řidiče, a jezdíme spolu po celým kraji – rozvážet plakáty, rozdávat lístky, rozhlašovat upoutávky (jezdím s obrovksou klaunskou hlavou a dvěma repráky na střeše), shánět všechno možné i nemožné – já jsem jedinej, co tady má řidičák (a taky jedinej, co nepije), a on má v hlavě kompetní atlas Československa. K tomu je to neuvěřitelnej byznysmen a za těch pár dní, co tady je, už nám stihl sehnat ovoce a zeleninu zdarma; za volňásek nechat oříznout plakáty, co byly špatně vytištěný, a který jsme jinak pižlali nůžkama; vyjednat 85% slevu na ohlávky pro poníky; zařídit trička s logem cirkusu; domluvit piliny a seno a začít domlouvat vystoupení pro Škodovku v Boleslavi. Dále je to studovanej kuchař a tak si momentálně žijeme vážně dobře – každej večer nám vaří jídla jako z hotelu, protože si na svým kuchařským umu zakládá. Já si zkrátka na tenhle život nemůžu stěžovat.
K tý zelenině a ovoci – tohle je jinej level dumpster divingu. Obchoďáky toho vyhazují neuvěřitelné množství. Máme toho, že jsme to nemohli pobrat a narvat do boxu pod kamion. A to jsme se všichni nejdřív přežrali – je vážně k nevíře, co všechno vyhodí. Jedno zmáčknuté kiwi, a hned jich jde tucet do odpadu. Některé věci dokonce rovnou balí s nálepkou "neprodejný vzorek" a vyhazují jen tak. Zkuste někdy zajít do obchoďáku a říct, že byste potřebovali žrádlo pro opice do cirkusu. Z toho by člověk vyžil.
Asi jsem ještě nenapsal, že k nám přibyla ještě jedna posila – studentka ruštiny přijela na léto na brigádu, aby si vyčistila hlavu od učení. Při příjezdu mě pozdravila "Dobrý den". Asi bych se moh' umejt nebo co, vždyť jsem minimálně o rok mladší. Z dalších důležitých událostí: Při lezení po kitru (klec na lvy, vždycky před představením se na ni musí natáhnout síť a po vystoupení lvů zase celej kitr rozebrat) jsem si roztrhl jeansy přímo na rozkroku. Ještě štěstí, že nemám barevné trenýrky. A skládám místnímu pošťákovi poklonu, že si poradil s adresou "Cirkus, Rakovník" bez zaváhání (no, snad jen u těch lvů) – koupil jsem si totiž bazarovou kytaru.
Pořád mi schnou boty (Kladno)
Kladno. Plac zarostlý metrovou trávou a prší. Stavění bylo roztomilé. Poněkud jsem přehodnotil svůj názor na to, kolik děr v botě je ještě přípustných. Dále ani zde si nemohu nepostěžovat na čínský nudle. Byl v nich všehovšudy jeden žampion. Z východu jsem zvyklý, že tam teda aspoň nakrájí mrkev, aby to vypadalo. Jinak na mě něco vlezlo a místo psaní blogu jsem všechno volno prospal. Ale už se cítím v pohodě, takže to jdu dohnat.
Odešel nám jeden dělník – při stavění se někam vypařil a ožral. A šéf ho tady ještě den nechal, ať vystřízliví, posbírá si věci a rozmyslí, kam půjde. To mezi cirkusáky, jak tak poslouchám, není vůbec běžná praxe, už několikrát jsem slyšel historku, jak pro tuhle věc šel jeden sedět, protože dělníka ubil k smrti. No, jsem docela rád, že jsem si vybral zrovna tenhle cirkus! (Na druhou stranu, mám dojem, že tohle je nejoblíbenější žánr historek k vymýšlení, a to napříč sociálními straty.)
Často se mě ptáte, jak jsem se k tomu cirkusování vlastně dostal. Inu... Zavolal jsem Berouskovi a jel. Dobrá, abyste to měli celé: Vybíral jsem brigádu na léto, a nějak jsem se pořád nemohl dokopat k tomu, abych se na prázdniny upsal k nějaký nudný pakárně. Chtěl jsem místo toho cestovat, jenže to bych zase měl poněkud problém s penězi. Tak jsem si řekl, že si najdu práci, u který se cestuje. Pak stačilo pár chvil na googlu.
Dále taky mám dotazy na technické podrobnosti, a vlastně už se na ně dlouho chystám. Ale ono toho popravdě zase tolik není, stavění je prostě o přenášení těžkých a těžších věcí z náklaďáků do šapita. Tedy, nejprve se staráme o zvířata, takže ze všeho nejdříve se staví maštale. Nejtěžší je na celý stavbě skládání a zvedání nosných sloupů a střechy. Ještě je teda taky prý dřina svazovat čtyři kusy střechy dohromady, to se dělá, když už je střecha zvednutá nahoře, ale to jsem ještě nezkoušel. Jediné, na co máme stroj, je zatloukání a vytahování kolíků, jinak se všechno zvedá a tahá ručně. A jak už jsem psal, i to je nadstandard, normálně se to dělá tradičně, palicí. Bourání je to samé, akorát obráceně. Pokud máte nějaký specifičtější dotaz, sem s ním.
Když tak o tom uvažuju, ani jsem sem nenapsal, jakej byl Rakovník. Dominanta chemičky čnící nad městem a dýmící jako by jejím hlavním účelem bylo udělat dost mraků pro příchod mordorských pluků je krásná industriální poetika. A zástupy dělníků nosících si z práce plné náruče Arielů a Persilů vypadají zábavně, musí to být jedno z nejvypranějších měst v republice.
Už mě vyhazují od wifi, nadpis zase příště
Uff, zbouráno. Teda, ještě nás čekají maštale, protože kdybychom do trailerů nahnali koně teď, tak je na příštím place můžeme servírovat pečený. Dnes jsme to stihli ani ne za tři hodiny, což je vzhledem k tomu vedru venku slušný čas. Chtěl jsem nafotit i nějakou práci, jenomže když se pracuje, tak na nějaké běhání a cvakání foťákem vážně není čas.
Jo aha, vidíte, to jsem nenapsal, že jsem si koupil foťák. Starší, používaný, a nefotí mu blesk, což je super, protože blesk používám jen s krajní nelibostí a byl díky tomu za babku. Takže budou i fotky. Ne moc, protože to bych nejspíš musel nahrávat do vánoc (jestli máte málo, obraťte se na své příbuzenstvo, určitě najdete někoho, kdo vám milerád promítne 700 fotek slunečníků na pláži), ale na některých z nich možná budou i roztomilá zviřátka. (Tak, čekám zvýšení návštěvnosti alespoň o 230 %).
Jinak jsem dnes opět povýšil a stal se ze mě operátor hydraulického vytahovače kolíků. Milá mašinka, co bychom museli vytloukat palicemi vytáhne za pár chvilek na zvednutí páčky. Pravda, poněkud nepříjemné je, že je přístroj dimenzován pro středně vzrostlého muže, a tak u toho musím být pořád sehnutý, ale zase díky tomu nemůžu nosit nosné sloupy. Musím přiznat, že mě velice těší, že nemůžu nosit nosné sloupy. Hmm, ještě to nějak vymyslet u stavění.
Každopádně, příští týden poněkud zrychlujeme, doteď jsme měli týden na štaci, teď pojedeme dva, tři dny. O prázdninách kšefty u cirkusu váznou. Uvidíme, kolik budu mít volného času a sil.
Maloměsto (Odolena Voda)
Stojíme přímo u hřbitova. Hlavně na těch letácích to zní zábavně. Blbý je, že voda ze hřbitova není pitná, a zrovna jsou takový vedra, že by jeden vypustil duši. Už mi ty balený vody a zmrzlina leze do peněz. Taky nám dnes na představení přišlo asi sedm lidí, tak jsme nepředstavovali. Nemůžu říct, že by mi to v tom vedru vadilo. Tyhlety dvoudenní štace jsou jiná káva. Celý den jsem si hledal chvilku na to, abych zase něco nafotil, ale do sedmi večer jsem měl pořád práci. Ufff. Jsem utahanej jako někdo hodně utahanej. Nemám rád vedro.
Odolena Voda je vzorové maloměsto. Musím přiznat, že jsem asi poněkud zurbanizovaný, protože mi tady vážně chybí obchoďák. Takhle je jedinej obchod otevřenej, když konečně máme padla, děsně předražená večerka s nabídkou širokou jako Twiggy. Ale jinak je tady docela hezky. Vážně rád bych se zašel podívat na Aero, ale asi to nestihnu. Kdybychom tu tak stáli dýl. (Ale to bychom zase s touhle návštěvností pošli hlady).
Mimochodem, dle wiki ten ujetej název pochází od nějakýho rytíře Odolena, a jazykovědci se hádají, jak ho skloňovat. Já jsem se tedy jakémukoli skloňování raději vyhnul a šel se projít po místním lesoparku. Chvilku jsem si už dokonce myslel, že se mi povedlo se ztratit. Na starém baronském hřbitově rostou borovice a na chvíli jsem se tam natáhl, protože vůni borovic mám vážně rád. Někteří se ke Středozemnímu moři těší na pláž, já na borovice. Z dalších vůní dnešního dne: Jsem tak nasáklej naftou, že bych si k zapalování sporáku měl udělat nějakej protestní plakát. Ale ne že bych si stěžoval, mám velmi rád, jak nafta láme světlo.
Pro tu fotku cirkusu z vrchu jsem lezl na kostelní věž. Stačilo se zeptat, farář byl ochotnej polák – to mě reda co by kamenem dohodil od Prahy trochu zaskočilo – že se mnou teda po trámech šplhat nebude, protože se bojí výšek, ale já ať si tam prý klidně vylezu. Nahoře byl krásně starý hodinový stroj, ale taky tma, takže na fotce není vidět.
A přibylo nám do cirkusu lvíče. Je... Malý. Prozatím samozřejmě není cvičený, ale lidi jsou plně spokojení s tím, že na něho můžou šišlat a ukazovat prstem. Hmm, k čemu vlastně celá ta šaškárna s cvičením je, když lidi chtějí hlavně šišlat a ukazovat prstem?
Tak takhle velké kroupy mě do hlavy ještě nikdy netrefily. A to u cirkusu není zrovna sranda, taková bouřka. Schovat zvířata, přebíjet kolíky, hlídat plachty, aby se neutrhly... Každopádně, mé stížnosti na vedro byly vyslyšeny – dnes jsme bourali po představení, až do jedenácti, a celou dobu lilo. Už nemám žádné suché věci. I postel mi čvachtá.
Práce! (Dubá)
Jeden den stavět, druhý den odehrát a zbourat, jít spát v jedenáct, vstávat v pět, přejet na další plac, stavět, další den odehrát a zbourat a jít spát v jedenáct, vstávat v pět a... Hm.
Stáli jsme v Dubé, ale jediné, co jsem stihl vidět, byl konzum. A že mě to mrzí, protože na dohled mý maringotky stál turistický ukazatel s šipkama do všech směrů – chápu, že když Mácha chodil tímhle krajem, tak potom psal romantický básničky. Nějakých sedm kilometrů byl hrad Houska. To je nejdrsňáčtější jméno hradu, co znám. A spousta dalších zajímavých kopců, skal, zámků, zřícenin, technických památek a vůbec a já neviděl jedinou. Musím říct, že tohle cestování zrovna moc podle mých představ není. Plácnul jsem se přes kapsu a pořídil si do toho deště gumáky, kterýmžto okamžikem přestalo pršet. Což je fajn, aspoň neprší, už mi skoro došly i suché ponožky. A čaj, to je ještě horší.
Kulturní život Dubé evidentně stojí za to, protože představení bylo narváno, dokonce přišli i puberťáci. Já teda nejsem z nějak velkého města, ale v životě by mě nenapadlo jít na rande do cirkusu. Což je, když tak o tom uvažuju, ode mne pěkně nudné. No, musím na sebe jít hodit uniformu, za chvíli začínáme, a stejně z Dubý nic moc dalšího nemám.
Klauniáda (Mimoň)
Konečně dobré čínské nudle! A za slušnou cenu! Udělalo mi to takovou radost, že jsem si koupil ještě plechovku tamarindový limonády až z Vietnamu. Byla sice drahá, ale neměla dokonce ani anglický popisky a musel jsem se ptát, co to vlastně je. Dobrodružství i při obědě. Chutnalo to dost zvláštně. Dále také je tohle konečně zase jednou dvoudenní štace, takže jsem měl dokonce i trochu času projít se po Mimoni. Hehehe. Perfektní jméno. Pěkný město, snad mi vyjdou nějaké fotky (teprve je kopíruju). A taky pěkný kostel. Ano, právě jsem se vrátil z jeho věže. Asi jsem ten Assassin's Creed hrál nějak moc. Tentokrát byl farář slovák. Tady v Čechách asi žádní nerostou. Jeho telefonní číslo končilo 666. Tenhle se mnou nahoru vylezl, a popsal mi každej kopec a budovu v dohledu. A taky všechna zvířata co na faře mají, včetně lučního koníka, kterého zachránil ze střechy kostela. A dokonce mi ještě slíbil, že mě pustí i na věž ve Stráži, kam jedeme zítra.
Dnes jsme opět pro velký zájem nehráli. Ale včera to stálo za to, šéf (dělá klauna) byl v takový ráži, že jsme se všichni museli ze všech sil držet, abychom se neváleli smíchy po zemi. Po měsíci stereotypu mě představení zase jednou opravdu bavilo.
Krotitel lvů a zkrocená šelma
Farář a jeho kozelce, jejichž kompletní diagnózu nyní znám (té vlevo upadlo vemeno)
Diuranát amonný (Stráž pod Ralskem)
Stráž pod Ralskem je vlastně jen jedno velké sídliště, obchoďák, věznice a nádrž s dráhou na vodní lyžování. V deset večer je to naprostý město duchů a wifi? Co prosím? Tady nemáme ani večerku! Za komoušů se tady těžil uran, po celým městě jsou rozesety starý důlní vozíky. Spolupracant vyprávěl, že když po revoluci doly zavřeli, bylo tohle eldorádo – na jednoho chlapa dvacet ženských od čerstvě rozvedených horníků. Taky tady teda ještě mají původně hrad, později zámek – jednou se tady snad i opravdu strážilo. Je to zřícenina, pouze holé zdi – a poplašný systém. Wtf. Uvažoval jsem, že bych tam počkal a zeptal se, co bych tam proboha mohl ukrást, ale neměl jsem tolik času.
Už jsem se toho tady u cirkusu naučil spoustu, škoda, že dvě věci, které jsem měl na mysli nejvíce, když jsem sem jel, nevyjdou. Ježdění na koni komplikuje fakt, že jedinej kůň dost velkej na mě je neuvěřitelnej strašpytel a nenechá na sobě jezdit nikoho krom dcery šéfa, žonglování potom to, že žongluje druhá šéfova dcera, která je polohluchá. Ale spousta jiných dovedností mi v životě ještě určitě dobře poslouží. Například schopnost utřít si zadek jedním papírovým kapesníkem.
Dostali jsme konečně cirkusácká trička. A taky jsem zkusil nafotit i něco přímo z představení. Sice běhající zvířena a slabé osvětlení není zrovna nejlepší kombinace, ale minulý příspěvek jsem nahrával čtyři hodiny, vlastně jenom dobře, že mám fotek málo. Jinak, zase jsme jednou stáli přímo pod kostelní věží. A já ji nezdolal. Jak smutně se mi z placu nad ránem odjíždělo, když jsem ji viděl ve zpětném zrcátku. Ale bohužel, dvanáctihodinová pracovní doba si s farářovým diářem nějak nesedla.
Reklamní slogan "nakupujte česky" vedle názvu Penny Market je mimochodem kouzelný. Jinak tam ale mají předraženej prd a to zajímavé, proč to píšu: Všechen odpad odvážejí, a dokonce ho před odvozem váží, aby snad někdo něco nevzal. To víte, vždyť on by ho, proboha, ještě někdo zužitkoval!
Dělám zrovna šéfovi tlumočníka při domlouvání štace na zimu, tak mě napadá, jestli jsem tady vůbec už napsal, jak je to s cirkusem v zimě? Některé jezdí celej rok, šéf ale má statek, kde zazimuje, a nechá se najmout s cvičenými zvířaty do zahraničí. Osobně si teda tuhle práci v zimě představit nedokážu. Každopádně, nejlepší čas je pro cirkus pozdní jaro a brzký podzim. V létě je to bída. A k tomu je v šapitu vážně vedro. Hlavně na kitru, při natahování sítě pro lvy, pod střechou, kde se drží horký vzduch, je to nádhera. Vždycky slezu propocený durch.
Krutým severem (Vansdorf)
Odešel další dělník, tentokrát ale s dramaty jako z Rodinných pout. Nevím přesné podrobnosti, jelikož se to stalo při přejezdu a já už byl na další štaci, ovšem zvládl při tom říct šéfový, že její dcera spí s krotitelem lvů, šéfovi každou ulejvárnu, kterou si kterej dělník kdy dovolil, a policajtům, že náš něco-jako-polák je bez papírů a hledanej v Polsku a Německu. Ne, že by se v tom nenašlo zrnko pravdy... No, možná víc zrnek...
Z jiných zpráv mám opravený výfuk na felicii, takže už nezní jako tunerův vlhký sen. Což je zrovna tady ve Vansdorfu blbý, protože tolik tunerů jsem ještě nikde po cestě neviděl. A tím nemyslím pět kluků s osukničkovanými Fabiemi, tím myslím desítky Golfů, Super, Dvěstěšestek, Imprez a vůbec, carlistu prvního Undergroundu. Jako z americkýho filmu. Přitom tohle má bejt chudej kraj!
Opět stojíme přímo pod kostelní věží - opět jsem se na ni nedostal. Tentorkát ne vinou pracovní vytíženosti, tentokrát mě tam farář prostě nepustil. Pfff, takhle neochotnýho člověka jsem ještě nepotkal. Lidí do cirkusu přišlo málo, ale vůbec se jim v tom horku nedivím. Již třetí den žiji výhradně z kontejneru – konečně jsme zase jednou ve městě s Albertem, nakládají nám v 'odpadu' dokonce i muffiny. Opicím to neříkejte. A dávejte pozor na přehnaně čistá a upravená asijská bistra – zpravidla tam nudle nestojí za nic.
